Valeria Schulczová, Roman Olekšák: LENI – trochu jiná recenze

 

Překlad, režie a výprava: Viktor Polesný

 

Leni Riefenstahlová: Nela Boudová

Johny Carson: Ondřej Kavan

Bertha: Johana Tesařová

Horst Kettner: Daniel Krejčík

 

Divadlo v Řeznické, Praha, 18.2.2018 v 19:30

 

 

Na představení o kontroverzní německé filmařce Leni Riefenstahlové, která se proslavila zejména propagandistickými filmy na zakázku německé třetí říše, jsem se těšil, protože toto téma slibovalo možnost zajímavého divadelního zážitku, i když jsem předem netušil, jak bude autorsky a režijně uchopeno. Jelikož vstupenky do Divadla v Řeznické nejsou na místa, přišli jsme s přítelem raději téměř s půlhodinovým předstihem, abychom měli jistotu, že si vybereme pěkná místa a hlavně, že budeme sedět vedle sebe. Ani jsme tak brzy ale chodit nemuseli, i když první řada už byla při našem příchodu kompletně obsazená a různé kabáty a svršky už byly rozložené i na některých dalších sedadlech v předních řadách. Uvelebili jsme se tedy asi uprostřed hlediště, které čítá jen 80 míst a má poměrně velkou elevaci, takže víceméně pěkně je vidět asi z každého místa v něm. I tak ale nakonec nebyla všechna sedadla obsazená, což mě docela překvapilo. Myšlenkově náročnější kusy asi dnes Pražany tolik nepřitahují jako všelijaké bezduché komedie o ničem.

 

Scéna byla hodně jednoduchá – vpředu uprostřed se nacházely dvě červené kožené klubovky a mezi nimi stolek, oba okraje pódia lemovaly dvě americké vlajky a vzadu ještě jedna klubovka naznačovala oddělený prostor jakési šatny u televizního studia. Hra byla totiž pojata jako fiktivní setkání dvou skutečných osobností – Leni Riefenstahlové a populárního amerického moderátora Johny Carsona, který si ji pozval do své talkshow, jež se těšila v Americe asi 30 let velké popularitě, aby jí kladl nepříjemné otázky zejména ohledně její problematické minulosti filmařky protěžované Hitlerem i nacistickým ministrem propagandy Goebbelsem. Leni přijala pozvání především proto, aby využila tuto příležitost k propagaci své nové fotografické knihy o Núbijcích a také aby si díky honoráři zajistila prostředky na připravovaný dokumentární film o podmořském světě v Rudém moři.  

 

Jako divadelní návštěvníci jsme se tak zároveň sami stali součástí představení coby diváci televizního natáčení americké talkshow v polovině 70. let minulého století a Ondřej Kavan nás v roli moderátora Carsona hned na začátku typicky americkým asertivním způsobem přiměl k nacvičení potlesku, abychom vytvořili správnou kulisu při natáčení, až se pojede „naostro“. Musím říct, že mi v této roli byl od samého počátku krajně nesympatický se svou typickou americkou sebestřednou arogancí, přehrávanou sebejistotou ve vystupování, nacvičenými frázemi, rádoby zábavnými lacinými vtípky a permanentními falešnými úsměvy. Čímž chci podtrhnout zejména tu skutečnost, že svou roli typického amerického televizního „slizouna“ hrál od samého počátku naprosto mistrovsky a velice přesvědčivě – skutečně odporný týpek.

 

Prvních asi 10–15 minut, kdy už kladl před kamerami Leni své manipulativně agresivní otázky a ona se z nich snažila většinou dost nepřesvědčivě a uraženě vyklouznout, se mi zdálo, že hra sice bude „o něčem“, což je v záplavě pražského divadelního kýče samo o sobě velká hodnota, nicméně že to bude zároveň dost statická konverzačka, až možná začne časem poněkud i nudit. Tenhle vtírající se dojem mě ale naštěstí po oné zhruba čtvrthodině začal pomalu přecházet s tím, jak postupně gradovalo a vyostřovalo se napětí mezi oběma hlavními postavami a stále častěji mezi nimi docházelo i k agresivním slovním výpadům. Nemá asi smysl, abych tady postupně rozkrýval celý děj a všechny jednotlivé zápletky, které se nakonec autorům i režisérovi podařilo do jednoho natáčení bulvární americké televizní talkshow vcelku zdařile vměstnat. Spíš se pokusím nastínit otázky, které celá hra svým pojetím předkládá a které mají nepochybně i naprosto aktuální rozměr a rovněž obecnější význam, než je jen samotná problematika, do jaké míry nesla Leni Riefenstahlová také osobní odpovědnost za propagaci zločinného nacistického režimu a nebo zda jen perfektně vykonávala svou profesi, dokonce natolik precizně, že se stala jednou z nejvýznamnějších filmařských osobností všech dob, která ostatně za své filmy posbírala ve své době i různá mezinárodní ocenění. Přičemž na tuto svou „úspěšnou“ činnost nakonec po válce doplatila lidsky i profesně prostě proto, že sloužila na „špatné“ straně.

 

Americký moderátor má nejprve z logiky věci nad Leni až drtivou převahu a neustále ji nemilosrdně tlačí do kouta, aby ji před diváky vmanipuloval do role prominentní a bezcharakterní posluhovačky nacistického režimu, která už v polovině třicátých let musela vědět, jakému zlu v konečném důsledku propůjčila své výjimečné profesní schopnosti a talent. Ona sama však jakoukoliv vědomou roli v propagaci a ospravedlňování hrůzného režimu popírá a odmítá si připustit jakoukoliv možnou odpovědnost za to, že mimořádně sugestivním účinkem svých mistrovsky zpracovaných dokumentů pomáhala nacistickému režimu ovládnout masy. Zároveň je ale stále zřejmější, že americkému moderátorovi ve skutečnosti nejde o hledání a pochopení nějaké složitější pravdy, má ve všem již předem jasno a chce svého hosta především ponížit bulvárně bezohledným způsobem, aby co nejvíc zvýšil sledovanost své talkshow.

 

Aby ale divadelní divák měl nad čím přemýšlet a neměl své vlastní rozhodování o vině a nevině Leni Riefenstahlové tak jednoduché, vmísí se do děje divačka – starší paní, která se zničehonic zvedne uprostřed jedné řady s tím, že se jí špatně dýchá (v divadle je tou dobou už opravdu dost nedýchatelno) a že potřebuje chvíli na vzduch. Nejdřív jsme jí to s přítelem opravdu i věřili a došlo nám teprve po chvíli, kdy jí Horst, asistent Leni, nabídl sklenici vody a ona začala mluvit částečně i německy, že je to součást hry. Tohle se tedy režisérovi skvěle povedlo. Tato postava má ale ve hře mnohem důležitější roli v tom, že se vyhranila rozhořčeně proti moderátorovi, jak neuctivě s Leni zachází a jak ji ponižuje, a začala ji vehementně obhajovat z pozice stále ještě zapálené nacistky, která nelituje ani toho, že jí ve válce padli dva synové, které obětovala ve prospěch vůdce a Německa. Vůči takové obhajobě se ale začne Leni ostře vymezovat, protože se tím jakoby potvrzuje, že pomáhala v lidech posilovat svými filmy německý nacionální fanatismus, což ovšem sama vehementně popírá a nechce s tím mít nic společného. Kromě konfliktu mezi ní a moderátorem se tak vynoří ještě mnohem tvrdší konflikt mezi ní a touto německou nostalgickou nacistkou, která se v rámci zájezdu klubu německých důchodců do Kalifornie dostala shodou okolností na tuto talkshow, na níž chtěla právě svůj idol z doby nacismu osobně podpořit. K plastičtějšímu dokreslení celé problematiky pak ještě slouží postava mladičkého kameramana Horsta, kterého nacistická minulost už vůbec nezajímá a Leni obdivuje hlavně pro její profesionalitu a zároveň je do ní i přes třicetiletý věkový rozdíl zamilovaný.

 

Hra nakonec nedává žádné jednoznačné odpovědi na otázky viny či neviny nejen Leni Riefenstahlové, ale obecně vlastně jakýchkoliv umělců, kteří působili či působí i v jiných nedemokratických režimech a svým způsobem tak sloužili či slouží rovněž režimní propagandě. Domyšleno do důsledku se to nakonec týká téměř všech i našich slavných herců a tvůrců, kteří se výkonem své profese prosadili už nejen v předchozím režimu, ale ti dnes již nežijící to stihli už třeba také v době nacistické okupace, jak ukázal názorně například i nedávný televizní seriál Bohéma. Na tyto otázky si zkrátka musí odpovědět každý divák sám a pokud je trochu přemýšlivý a nechce být sám dogmatik, k vysloveně jednoznačným černobílým odpovědím asi ani dojít nemůže.

 

Kromě těchto ožehavých otázek však hra podle mě i dobře naznačuje, že ani současná média nejsou korektní v hledání pravdy a slouží hlavně zájmům těch, kteří je vlastní, přičemž neváhají zkreslovat skutečnost a manipulovat s ní čistě podle předem zadaných potřeb a cílů, jak se to právě hodí. Nezřídka jediným cílem je zvyšování sledovanosti a tím i vlastních zisků, případně vlísávání se do přízně mocných a různých zájmových skupin z podobně konjukturálních důvodů. Osobně tuto rovinu v celé hře považuju dokonce za tu úplně nejzávažnější a nejaktuálnější. To, jak se kdo dokáže vyrovnat se svou vlastní minulostí, je především otázka jednotlivce a jeho morální integrity – jaká je ale role současných masmédií v masivní manipulaci veřejným míněním a v záměrném zkreslování skutečnosti, do jaké míry se dnes zneužívá mediální vliv a jak se neštítí nejrůznějších nátlakových metod, to je to, co by nás asi mělo zajímat úplně nejvíc. A také, do jaké míry jsme schopni těmto cíleným manipulacím odolávat a zapojovat vlastní hlavu při dešifrování protichůdných manipulativních tlaků, kterým jsme denně vystavováni.

 

Každému, kdo není líný se nad těmito momenty sám zamýšlet, můžu návštěvu tohoto představení rozhodně jen doporučit. Nebude podle mě zklamán ani solidními hereckými výkony všech protagonistů, hra má nakonec i docela slušný spád a hodina a půl bez přestávky uběhne poměrně svižně. Snad jediné, co bych vytknul režisérovi, je to, že nevyužil možnosti videoprojekce a omezil se pouze na doprovodné zvukové efekty při občasném dokreslování atmosféry filmů Leni Riefenstahlové. Domnívám se, že pár záběrů třeba z nejvíc citovaného filmu Triumf vůle nebo z filmového dokumentu Olympia o olympijských hrách v Mnichově v r. 1936 by atmosféru hry ještě víc patřičně oživilo a že by to nemusel být při současných technických možnostech až takový inscenační problém. Ale to je jen drobný postesk, který nijak nesnižuje můj i přítelův výborný dojem z celého představení.

 

 

Praha, 19.2.2018

 

http://www.reznicka.cz/Inscenace/9