Dej mi své jméno (film 2018)

dKonečně jsem se dopracovala k dalšímu filmu nominovaného na letošní Oscary. Režisér italského původu Luca Guadagnino nás tentokrát zavedl do své rodné země, a to nejvíce filmu pomáhá. Příběh je situován do 80. let a seznámí diváka se sedmnáctiletým Eliem (Timothée Chalamet), který tráví léto poněkud netradičně. Skládá hudbu, hraje na klavír a věří, že jednou z něj bude nový Mozart. Až do chvíle, kdy si jeho otec, profesor historik, pozve na léto amerického studenta Olivera (Armie Hammer) pro svůj výzkum, teprve Elio vstoupí do světa dospělých.

Snímek překypuje prostředím italského venkova, vážnou hudbou, uměním a milostným příběhem dvou chlapců. Režisér pojal story sedmnáctiletého Elia hledajícího sám sebe s noblesou, citem a perfektně zvolil herce do hlavní role. Timothée Chalamet to takříkajíc zabil. Vybrat skoro neznámého herce do takto důležitého snímku vyžaduje odvahu, ale vyplatilo se to. Chalamet působí na diváka sympaticky, je to velký herecký i hudební talent. Mladíka na cestě sebepoznání sehrál skvostně. Aby dokázal, že herectví bere vážně, kvůli této roli se naučil hovořit italsky a hrát na klavír. Můj tip na letošního vítěze Oscara jde právě na něj.

Zajímavé jsou i „umělecké scény“, kdy Eliho otec (Michael Stuhlbarg), zapálený historik, vykládá o helénistickém či jiném antickém období. Dále scény, kdy Elio skládá hudbu nebo píše milostné básně, dává snímku umělecký nadhled. To mi bylo sympatické. Já jakožto vystudovaná lingvistka dále oceňuji směsici jazyků používaných ve filmu, přes angličtinu, němčinu, francouzštinu až po italštinu.      

Nicméně to je všechno, co film může nabídnout. Milostné scény nebudu radši ani komentovat. Armie Hammer v roli svůdného Američana nefunguje. Ať se snaží sebevíc, na studenta už dávno nevypadá a bohužel svým dokonalým zjevem nepůsobí na diváka přirozeně. Člověk by si řekl, že ho snad vyretušovali a zasáhla CGI (computer-generated imagery = počítačová animace a grafika), ale na to by nezávislému filmu nestačil rozpočet. Dalším kamenem úrazu je skoro stotřicetiminutová délka. Mistři editingu to trochu zanedbali a vzniklo jim podstatně dost hluchých míst. Film pluje v jedné rovině, nenastanou žádné zvraty a to je potom těžké udržet krok až do konce.

Závěrečný dialog otce se synem odhalí dávno pohřbená tajemství, ale není to nic, co by se nedalo logicky odvodit. Každopádně diváka nejspíš zklame fakt, že podle ukázek se film tváří jako nějaký nový objev, ale prakticky nic nového nenabídne. Všechno se nakonec ukáže jako letní, i když gayská, love story, ale úderem září skončí, a tím pádem skončí i naše vzpomínky na něj. U nás v kinech od 22. 3. 2018