Carl Orff: CHYTRAČKA / CARMINA BURANA – trochu jiná recenze

 

 

Dirigent: Marek Šedivý

Hudební nastudování: Richard Hein

Režie: Lubor Cukr / Valerij Globa (i choreografie)

Scéna: Jaromír Vlček

Kostýmy: Samiha Maleh

Sbormistr (Carmina Burana): Kremena Pešakova

 

Obsazení Chytračka:

 

Král: Zdeněk Kapl

Sedlák a Mezkař: Alexander Vovk

Chytračka, jeho dcera: Barbora Řeřichová

Oslař: Jakub Rousek

První pobuda: Vít Šantora

Druhý pobuda: Vít Nosek

Třetí pobuda Josef Kovačič

Žalářník: Roman Cimbál

 

Obsazení Carmina Burana:

 

Soprán: Anna Začalová

Tenor: Jakub Rousek

Baryton: Alexander Vovk

Balet: Radka Heiserová, Michal Klapetek a další

 

 

Slezské divadlo Opava, 31.3.2018 v 18:00

 

 

Již řadu let jsme se s přítelem chystali, že někdy během občasných pobytů v mém rodném městečku navštívíme představení ve Slezském divadle v Opavě, až dosud nám to však nevycházelo buď proto, že se zrovna nic nehrálo, případně bylo vyprodáno anebo  se dávalo něco, co nás prostě nelákalo. Až teprve nyní jsme konečně měli štěstí shodou okolností na derniéru obou Orffových děl. Do Opavy jsme vyrazili už před obědem, abychom dokončili poznávání tamních památek v okrajových částech města, které jsme dosud nestihli. Cestou tam jsme si ještě nafotili dva tak trošku „utajené“ zámky – Neplachovice a Štemplovec, které jsme zatím ještě neměli v mapě zakroužkované, a pak už jsme si prošli architektonicky zajímavé areály opavské psychiatrické léčebny i nemocnice, nafotili zdařilý novodobý kostel v Opavě - Kylešovicích a řadu zajímavých vil a staveb na nedalekém opavském předměstí. Poté jsme zaparkovali kousek od centra a hledali nějakou kavárnu ke krátkému odpočinku před představením. Zvolili jsme tu v Obecním domě kvůli jeho zajímavému architektonickému interiéru a z tamější víc než skromné sladké nabídky si dali ne zrovna nejčerstvější malinový dort, jehož cena 74,- Kč za poměrně střízlivou porci cukrářsky zcela průměrného zákusku byla srovnatelná s cenovou úrovní v turistickém centru Prahy. Prostředí jsme si už tedy užili, nicméně na zákusek si příště v Opavě zajdeme raději někam jinam.

 

Do divadla jsme pak dorazili asi 20 minut před šestou, abychom si stačili ještě prohlédnout a nafotit  jeho prostory. Je třeba říct, že divadlo je po důkladné rekonstrukci na počátku 90. let opravdu půvabným a po všech stránkách příjemným kulturním stánkem, jaký by mnohá města mohla Opavě závidět. Překvapila nás především jeho zdařilá historizující podoba poté, kdy jsme si na fotografiích prohlédli, jak tuto novoromantickou stavbu z 19. století dokázala až neuvěřitelně  zohyzdit změna fasády v r. 1948 ve stylu socialistického realismu. Nyní je naštěstí divadlo opět ozdobou historického centra města a v jeho interiérech se divák může cítit opravdu komfortně a vychutnávat si nefalšovanou divadelní atmosféru. I přes neuvěřitelnou jednotnou derniérovou cenu 100,- Kč za vstupenku nebylo zcela vyprodáno, takže jsme obsadili krásná místa v první řadě na 1. balkoně, z nichž bylo bezvadně vidět na jeviště.  

 

Začínalo se Orffovou Chytračkou, kterou jsme shodou okolností viděli zhruba před rokem už v Praze  a po všech stránkách se nám tam líbila, přestože naši hudbymilovní kamarádi ji tenkrát doslova zatratili, i když spíš kvůli dílu samotnému než kvůli jeho provedení. Nyní jsme tedy byli zvědaví, jak v našich očích obstojí opavská inscenace. Když se po vytažení opony objevila scéna s barpultem a několika barovými stolky, za níž bylo malé jeviště s oponou, působilo to zpočátku zajímavě a slibně. Poté se roztáhla opona onoho „jeviště na jevišti“ a pohádkový příběh na motivy bratří Grimmů o chytré selské dívce, která dokázala přelstít i krále, se začal odvíjet ve stylu vyprávění tzv. kramářských písní. Čekal jsem tedy jakési divadlo na divadle, to se ale vzápětí přelilo do baru s několika nevěstkami, které obklopovaly krále, a vše pro mě i pro přítele začalo poněkud ztrácet jasné obrysy a smysl. Hudba samotná a její provedení se mi líbilo, s chutí jsem pozoroval i živá gesta dirigenta Marka Šedivého, která se myslím dokázala patřičně přenést i na sympaticky energický výkon orchestru. Rovněž pěveckým výkonům se nedalo asi příliš moc vytknout, byť vysloveně nenadchly, ovšem režijní a scénické pojetí jsme postupně stále víc vnímali jako ne zrovna nejšťastnější, leccos na nás působilo až zbytečně kýčovitě a násilně. Pěvecky i herecky se mi asi nejvíc líbili tři pobudové, ovšem kostýmní výtvarnice jim svými trikoty, které zvýrazňovaly neatletické atributy jejich postav, příliš dobrou službu neprokázala. Přitom v trošku sofistikovanějších kostýmech by to mohli být docela pohlední muži. Celkový dojem z opavské Chytračky bych sice označil stále ještě za dobrý, bylo pro mě jistě zajímavé i celkově příjemné ji vidět, ovšem úrovně té pražské zdaleka nedosáhla. I tak jsem si ji však užil a zklamaný jsem z ní rozhodně nebyl. Pokud bych měl za ni vhodit diváckou kuličku do jedné ze skleněných nádob ve foyer divadla (úžasné – standardní  - děsné), přidal bych ji do té prostřední.

 

Po přestávce jsem se těšil na Carminu Burana a jak se posléze ukázalo, zcela oprávněně. Orff v této své nejslavnější skladbě použil anonymní německé, francouzské a latinské texty potulných středověkých hudebníků a básníků z konce 13. století, které byly nalezeny v klášteře Beurum (Buranum). Líčí se zde smutná i veselá podoba lásky,  stížnosti na zkaženost světa a zkázu dobových mravů. Nejdřív mě ale překvapilo, že opavské obecenstvo opět nevítá při příchodu do orchestřiště potleskem dirigenta, jak je to jinak zcela běžné snad ve všech ostatních operních domech na světě. Před Chytračkou jsem to vnímal jen jako náhodné opomenutí, ale když se neozval potlesk ani před prvními takty Carminy Burana, usoudil jsem, že se v Opavě dirigenti při příchodu nejspíš nevítají, což mě udivilo. Přemýšlel jsem tedy chvíli, proč tomu tak asi je, a jediné, jak si to dokážu vysvětlit, je to, že orchestřiště je tak hluboké a dirigentský stupínek natolik nízký, že diváci v přízemí snad příchod dirigenta ani nemohou zaregistrovat. Já sám přitom nejsem roztleskávačský typ a nejspíš to platilo i pro všechny ostatní, kteří byli ten večer s námi na balkoně a v lóžích 1. patra, což byla tentokrát i nejméně vyprodaná místa.

 

Scéně vévodilo vkusně naznačené obrovské průčeli majestátního chrámu, v němž byly umístěny sbory -  v levé části ženský a v pravé mužský - posílené o Moravský komorní sbor. Sbory mají v této scénické kantátě dominantní roli, jíž se zhostily se ctí. Sólisté odvedli solidní výkony, zejména Anna Začalová,  a výborně na mě působil orchestr, který dokázal znít patřičným dramatickým patosem stejně jako se ztišit do lyrické až meditativní nálady. Možná té monumentality a patosu bylo o něco méně než má člověk naposloucháno z různých světových nahrávek, což bych připsal nejen velikosti orchestru, ale i jakémusi snad o něco méně okázalému, o to však myšlenkově bohatšímu a vrstevnatějšímu pojetí. Balet byl také početně skromnější, než tomu bývá na větších scénách, ovšem neomezil se pouze na jednu tanečnici a jednoho tanečníka, jak by to vypadalo z rozpisu obsazení. Rozhodně by si zasloužili být uvedeni i další dva mužští tanečníci, kteří se svými výkony podíleli na výsledném tanečním dojmu víc než rovnocenně, stejně jako několik dalších tanečnic. Scéna i kostýmy byly tentokrát také velice vkusné a vytvářely spolu s ostatními částmi inscenace pěkně propracovaný harmonický celek. Opavská Carmina Burana tak dokázala účinně oslovit a vtáhnout všechny přítomné diváky, o čemž svědčil i častý potlesk po jejích jednotlivých částech, stejně jako nadšené přijetí a skandování při závěrečných děkovačkách, kdy se opona vytahovala nejmíň čtyřikrát. Úplně největší a zasloužený ohlas měla tanečnice, zřejmě Radka Heiserová, k čemuž nejspíš napomohla i parta jejích příznivců, protože hlasité ovace vycházely zejména z určitého místa v hledišti. To ale určitě k divadelní atmosféře patří a je fajn, že i na oblastech mají výkonní umělci své fanouškovské zázemí. Při odchodu z divadla jsem si pak ve foyer ještě všiml, že nejvyšší sloupec bílých kuliček byl ve skleněné váze s označením „úžasné“ a jen zlomek v té s cedulkou „standardní“. Třetí nádoba pak zůstala myslím úplně prázdná. Za Carminu Burana bych i já vhodil kuličku mezi ty „úžasné“, kdyby tam ovšem kvůli návalu u šaten nebyl tak přeplněný prostor – obecně totiž až živočišně nesnáším tlačenice. Tak ji tedy imaginárně posílám do Opavy aspoň takto dodatečně.

 

Své čerstvé zážitky jsme si pak s přítelem vzájemně utřepávali ještě při asi hodinové cestě domů autem po mokrém asfaltu podhůřím Jeseníků za občasného proměnlivého deště, který se spustil naštěstí teprve až večer v době představení, takže nám opavskou anabázi nijak neznepříjemnil. Měl jsem radost, že z Carminy Burana byl přítel doslova nadšený a pochvaloval si, jak byla po všech stránkách – hudební, výtvarné i taneční - opravdu povedená. Myslím, že opavští měli také šťastnou volbu, když spolu s Chytračkou inscenovali právě Carminu Burana. Jestliže v Praze po slibné první části následoval ne příliš (hlavně inscenačním provedením) vydařený Orffův Měsíc, v Opavě naopak představení svou druhou částí náležitě gradovalo, což bylo dramaturgicky pro výsledný divákův dojem jistě prozřetelné. Ve Slezském divadle jsme tak nebyli určitě naposledy.

 

 

 

Slezsko, 1.4.2018

 

http://www.divadlo-opava.cz/hra/chytracka-carmina-burana/