Giuseppe Verdi: REQUIEM – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Sbormistr: Pavel Vaněk

Soprán: Veronika Dzhioeva

Alt: Monika Fabianová

Tenor: Sung Kyu Park

Bas: Jiří Sulženko

Sbor a Orchestr Národního divadla

 

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, 12.4.2018 v 19:30

 

 

 

Ve svatovítské katedrále jsem se byl sice podívat už mnohokrát, ale živě jsem v ní ještě žádný koncert nikdy neslyšel. Moc jsem se proto těšil na provedení Requiem Giuseppe Verdiho, jímž se Opera Národního divadla připojila k podporovatelům stavby nových varhan v tomto našem významném svatostánku. Verdi je zkomponoval na základě poslední části mše za zemřelé na počest slavného skladatele Gioachina Rossiniho z r. 1869, ke které se následně vrátil po smrti svého přítele, básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Hotová skladba pak poprvé zazněla v Miláně v den prvního výročí Manzoniho úmrtí 22. května 1874 a není bez zajímavosti, že sopránového partu se tenkrát ujala Verdiho dobrá přítelkyně, vynikající česká sopranistka Tereza Stolzová. 

 

Přítel musel ještě před koncertem vyzvednout auto ze servisu, tak jsem poprosil naši milou kamarádku, zda by nám nepodržela s dalšími kamarády místa, protože se dalo čekat, že přijdeme až na poslední chvíli. Nakonec se nám sice podařilo dostat k Pražskému hradu už asi 10 minut po sedmé, ovšem čekala nás ještě dlouhá fronta u bezpečnostního rámu (na šaškárny jsme opravdu světoví), takže do chrámu jsme přišli asi deset minut před půl osmou, kdy už byly lavice kompletně zaplněné a volné byly už jen židle v zadní části kostela. Naši přátelé už byli na místě ale asi od sedmi, takže stačili obsadit alespoň poslední lavici vlevo a my se mezi ně tedy mohli vmáčknout. Začátek se ale stejně asi o deset minut opozdil, což možná způsobila ona zmíněná potěmkinovská fronta před Hradem, takže ho snad nikdo z těch, kdo měli zakoupené vstupenky, nakonec nezmeškal.  Mezitím jsme si tedy vychutnávali krásu a majestátnost nočně nasvíceného interiéru chrámové lodi.

 

Když konečně nastoupili všichni účinkující a zazněly úvodní tóny, trochu mě překvapilo, jak poměrně slabě hudba zní, jako by to nešlo úplně dohromady s onou ohromující vznešenou velebností prostor katedrály. Dokonce se mi zdálo, že některé nástroje v orchestru se tak úplně ani nemohou sejít a působí poněkud rozháraně. Jak se pak ale hudba postupně zesilovala, umocňoval se s tím i můj dojem z ní, i když po zvukové stránce nedosahoval až takové strhující síly, jakou znám třeba z nahrávek. Stále víc mi ale docházelo, že to nejde ani tolik na vrub účinkujících, jako že prostě akustika v chrámu není zdaleka ideální. Už jsme zkrátka rozmlsaní dokonalými a dokonale vyladěnými nahrávkami, čehož v chrámovém prostoru prostě nelze naživo dosáhnout. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se na tuto skutečnost vnitřně naladil a smířil se s ní, abych svůj prožitek doplnil i dalšími   skvostnými vjemy z nádherné architektury a z genia loci vůbec. Časem se mi to však podařilo, zklidnil jsem svou roztěkanost, a soustředil se pak už plně jen na to, co slyším a také vidím.

 

Verdiho hudba je samozřejmě nádherná a vzhledem k výše uvedeným okolnostem nejlépe vyznívaly ty části rekviem, v nichž zněl sbor, sólisté i orchestr nejmohutněji, což se vzájemně podporovalo s monumentalitou prostor, v nichž jsme se nacházeli. Pokud jde o sólisty, nejlépe se, alespoň na můj neškolený sluch, s dimenzí chrámu vypořádala slovenská mezzosopranistka Monika Fabianová, která zněla nejvýrazněji, ale poměrně dobře bylo slyšet i oba mužské interprety. O něco slaběji, pokud jde o sílu hlasu, pak vyzněl soprán. Nicméně i tak byl můj dojem z celého provedení víc než dobrý. Skladba trvala asi hodinu a dvacet minut, a i přes nepohodlí kostelní lavice a chlad, který kontrastoval s již téměř letním vlahým večerem venku, mě unesla natolik, že mi čas uběhl poměrně komfortně. Nejspíš i ostatním návštěvníkům, protože závěrečný potlesk byl vřelý, dlouhý a dokonce vestoje. I když zadní prostor zaplněný židlemi se vylidnil už v době, kdy potlesk ještě stále nepolevoval.

 

Po skončení děkovačky jsme se pak ještě chvíli zdrželi s přáteli a sdělovali si vzájemně první dojmy. Přiznal jsem se jim, že mi zvuk připadal poněkud rozmazaný, byl jsem ovšem ubezpečen, že v takovémto prostoru jsem ani nic jiného čekat nemohl – dozvuk ve sv. Vítu údajně trvá asi 5 sekund. Kamarád, který má vlastní profesionální interpretační zkušenosti z různých sálů na světě mi dokonce řekl, že to ještě nic není proti jednomu význačnému francouzskému chrámu, jehož jméno jsem bohužel hned zase zapomněl (pařížská katedrála Notre-Damme to ale není, to bych si zapamatoval), je dozvuk snad dokonce až půl minuty. Tak to musí být něco! Vyplynulo mi z toho tedy poučení, že nejlepší místa jsou v takovémto prostoru co nejblíž účinkujícím, kde se tóny ještě nestačí tolik roztříštit. To bychom ale příště museli přijít možná už hodinu před začátkem koncertu, což tedy v našem případě rozhodně nehrozí. Vždycky je zkrátka něco za něco – nicméně slyšet tak krásnou skladbu, jakou Verdiho Requiem nepochybně je, v tak posvátném a nádherném prostředí, jakým je nepochybně pro změnu chrám sv. Víta, to je prostě jedinečný zážitek tak jako tak! Přítele sice z té stísněné a nepohodlné kostelní lavice rozbolela záda, takže vypadal, jako by se mu s koncem koncertu poměrně ulevilo, ale až to povolí, určitě i jemu zbydou jen ty trvale pěkné vzpomínky.

 

Při zpáteční cestě tramvají se vedle mě bavili o svých dojmech, ale i jiných věcech ze zákulisí, dva sboristé, kteří v rekviem účinkovali. Napínal jsem uši, co to šlo, zda nezachytím nějaký poznatek nebo dokonce přímo drb, o který bych se s vámi mohl následně podělit a okořenit tím svou „recenzi“, ale ničeho takového, co by stálo za zveřejnění, jsem se bohužel nedočkal. Prostě jen takové tlachání – nějaká dáma si prý sice zapomněla noty, ale jméno mi bohužel uniklo, navíc to bylo řečeno jen jaksi mimochodem, takže to asi nic zas tak pikantního nebylo. Tož pro dnešek asi tak.

 

 

Praha, 13.4.2018

 

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/13731