SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, II. abonentní koncert 2018 – trochu jiná recenze

 

 

Kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 14.5.2018 v 19:30

 

Druhý letošní abonentní koncert SKO měl podtitul Neapol vs. Benátky – Pergolesi / Vivaldi. Jak je tedy patrné, Giovanni Battista Pergolesi (1710 – 1736), ač rodák z okolí Ancony, reprezentoval na koncertě Neapol, která se na přelomu 17. a 18. století, coby bohaté sídlo královského dvora a hudbě přející město, stala středem hudebního života a hrála vedoucí postavení ve vývoji opery. Pergolesi vnesl do tohoto žánru lehkost a komické prvky, ve svých třiadvaceti letech složil nejstarší komickou italskou operu „Služka paní“, která se hraje dodnes. I přes zákeřnou plicní chorobu, která ukončila jeho život v pouhých dvaceti šesti letech, promítl do své hudby laskavě úsměvné, humorně hravé a citlivě něžné prvky. Benátky pak reprezentoval Antonio Vivaldi (1678 – 1741), jeden z vrcholných představitelů barokního instrumentálního koncertu.

 

Právě jeho skladba Sinfonia „Al Santo Sepolcro“ h moll pro smyčce zahájila v jen asi ze dvou třetin zaplněné koncertní síni večerní program. Na to, že si Vivaldiho spojuji především se slavnými Čtvero ročními obdobími, mi toto dílo přišlo poměrně netypické – znělo dost zasmušile, temně a ponuře a přiznám se, že mě příliš ani nezaujalo.

 

O to víc se mi ale líbila následující Pergolesiho Sonata per violine in stile di concerto, která zněla opravdu něžně, a přitom projasněně a svižně – taková příjemně povznášející hudba. Představoval jsem si při ní autora jako mladíka, který naplno touží po životě, i když ze skladby prosvítaly i tesklivé tóny nebo jsem je tam možná pod dojmem jeho smutného osudu zkrátka slyšel. Trošku mě překvapilo, že velká část obecenstva začala tleskat už po první větě, a to i někteří, u kterých bych to nepředpokládal, zvlášť když si z programu mohli odpočítat jednotlivé věty, jak to ostatně dělám i já – není to žádná věda. Po druhé větě už si ale dali pozor a odměnili pak orchestr zaslouženým potleskem až na závěr.

 

První část programu uzavíral Vivaldiho Koncert  pro čtvery housle h moll, v němž se mohli rovnocenně blýsknout hned čtyři houslisté SKO, což se tak často jinak nestává – Martin Kos, Jakub Janský, Daniela Oerterová a Dana Truplová. A jejich výkon byl opravdu niterně zaujatý a bezchybný, všichni čtyři se krásně doplňovali a dojem z této skladby byl jen ten nejlepší – krásné finále před přestávkou. Však také potlesk byl zaslouženě vřelý a dlouhotrvající.

Podařilo se nám pak s přítelem zaujmout přední místa ve frontě u baru v předsálí, takže jsme měli dost času vychutnat si každý svou skleničku výtečného bílého od jednoho z moravských vinařů (už mi ale vypadlo z paměti jméno vinaře i odrůdy, tak se omlouvám – vymýšlet si nechci, respektive ani neumím). Kamarádi tentokrát na koncert pozvali i Vlastimila Harapese s doprovodem, tak se u nich samozřejmě vytvářel hlouček dalších známých, který jsme už nechtěli dál rozšiřovat a vytvořili jsme si opodál svůj vlastní. Občas jsem se ale směrem k nim kouknul, neb mě docela zajímalo, jestli si Vlastík (jak jsem ho v minulosti běžně oslovoval, tak mi to odpusťte i teď) vzpomene na dávného známého. Když na mě pak v jedné chvíli mrknul a pozvednul symbolicky svoji skleničku, opětoval jsem pozdrav a následně se k němu i přisunul, abych se blíže připomněl. Sice jsem z rozhovoru vytušil, že si mě tak úplně přesně zařadit nedokáže (inu čtvrtstoletí je dost dlouhá doba), nicméně byl velice kamarádský a nedával to nijak znát, povídali jsme si naprosto nenuceně, jako když jsme se naposledy potkali před týdnem. Prostě profík každým coulem. Samozřejmě jsem mu neustále nějaké své reálie a jména kdysi společných kamarádů nenápadně podsouval, abych mu to, pokud možno, ulehčil – sám moc dobře vím, při své mizerné paměti, jak se kolikrát potím, když se nějací dávní známí hlásí ke mně, a ještě mě třeba při tom schválně zkouší a napínají, však to jistě znáte. 

 

Přestávka tedy uběhla velice rychle a druhou část večera otevřelo nádherné Pergolesiho Concertino pro smyčce č. 1 G dur, odměněné opět zaslouženým vstřícným aplausem spokojeného hlediště.

 

Vyvrcholením večera pak byla Vivaldiho Stabat Mater, v níž se zaskvěla jako host orchestru vynikající přední sólistka Slovenského národního divadla Jitka Sapara-Fischerová svým nesmírně kultivovaným procítěným projevem a nádhernou barvou hlasu zejména v hloubkách, které jí dodávaly výraz opravdové femme fatale. Tuto skladbu ve skvělém podání pěvkyně i orchestru jsem si dokonale vychutnával a opravdu jsem si ji báječně užil. Po skončení následoval ohromný dlouhotrvající aplaus, kdy se sólistka musela nejméně třikrát na pódium vrátit a bylo vidět, že si takové nefalšovaně vřelé přijetí sama také užívá.

 

Po skončení koncertu ještě někteří kamarádi navrhovali společné posezení v nějaké blízké restauraci, k čemuž jsme se rádi připojili, a nakonec nás do nedaleké Kolkovny nakráčela celá jedenáctka, včetně protagonistky večera Jitky Sapara-Fischerové, Vlastimila Harapese a dalšího skvělého operního sólisty Vladimira Chmelo. Já nejsem až tak velký příznivec podobných hromadných sedánek, ale tentokrát se kolem stolu vytvořila tak neskutečně příjemná atmosféra, že jsem si kontinuálně užíval přítomnost v krásné společnosti jako příjemný dozvuk celého večera. Neobyčejně mile mě překvapila zejména paní Sapara-Fischerová, která byla velice bezprostřední, bez jakýchkoliv manýr operní divy, naopak působila nesmírně sympaticky a otevřeně a všelijaké její historky nejen z uměleckého prostředí jsem poslouchal div ne s otevřenou pusou. Ale nemyslete si – žádné pomluvy nebo jízlivé narážky na své kolegyně či kolegy z branže, to evidentně neměla vůbec zapotřebí.  Spíš s ohromným nadhledem a humorem povídala i o svém osobním životě, všelijakých zážitcích s režiséry při nacvičování různých rolí atd., přičemž zdatně jí přitom sekundoval a nahrával právě Vlado Chmelo, který má vytříbený smysl pro pohotový laskavě ironický humor. Takže jsme se pořád uvolněně smáli a já si připadal zároveň jako na dalším představení – oba totiž svá vyprávění a drobné špílce dokázali podat s herecky přesvědčivým zaujetím, no zkrátka profíci v každé situaci. Kdyby to snímala televize, mohlo to jít rovnou do přímého přenosu jako opravdu kultivovaný zábavný program, jaký se dnes už jen tak v éteru nevidí. Občas se mi i dříve stalo, že jsem se mohl zblízka setkat s podobnými uměleckými osobnostmi, ale nikoho tak mile bezprostředního a sympatického, jako je právě Jitka Sapara – Fischerová, nonšalantní dáma s ohromným espritem, jsem snad ještě nepotkal, úplně mě okouzlila v pravém smyslu toho slova. Byl to zkrátka nadmíru vydařený večer, který neměl žádnou chybu, včetně závěrečné „afterparty“.

 

 

 

Praha, 15.5.2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=r7Fn6iSReds