Peter Morgan: AUDIENCE U KRÁLOVNY – trochu jiná recenze

 

Režie: Alice Nellis

Scéna: Matěj Cibulka

Kostýmy: Katarína Hollá

 

Královna Alžběta II.: Iva Janžurová

Komorník: Jan Hartl

John Major: Igor Orozovič

Winston Churchill: Václav Postránecký

Harold Wilson: Igor Bareš

Margaret Thatcherová: Taťjána Medvecká

a další

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 27.5.2018 v 19:00

 

 

O této hře přítel básnil už delší dobu, jak by si ji přál vidět, protože o ní a zejména o výkonu Ivy Janžurové mluví všichni jen v superlativech, přičemž je velice obtížné na ni sehnat lístky. Tak jsem se ještě někdy v zimě podíval na web Národního divadla, abych mu zkusil aspoň trošku vynahradit, že se mnou občas zajde na operu nebo koncert vážné hudby. Představení plánovaná na několik měsíců dopředu sice úplně vyprodaná nebyla, ale jen trochu lepší místa byla v divadle k mání přinejlepším roztroušená v hledišti po jednom. Rozhodl jsem se tedy raději pro dvě místa vedle sebe až na II. galerii v jednom z květnových představení, sice trochu boční, nicméně v plánku to nevypadalo špatně. Navíc Stavovské divadlo je poměrně malé, takže odnikud to není na jeviště zas až tak daleko. Teprve až po příchodu do divadla jsme zjistili, že zrovna z našich míst příliš komfortní výhled na jeviště není, přestože jsme seděli v 1. řadě. Abychom viděli alespoň na větší část jeviště, museli jsme hlavu vyklánět hodně dopředu přes obrubu a vytáčet přitom tělo dost nepřirozeně doleva. Raději jsem si v tu chvíli ani nechtěl představovat, jak pokroucený asi budu z divadla po 3 hodinách sezení v této křečovité poloze odcházet. Holt ta téměř jen třetinová cena oproti vstupenkám například v přízemí má svůj dobrý důvod – slevy zkrátka nebývají zadarmo. Zato jsme si mohli zblízka prohlížet obrovský křišťálový lustr před námi a nakašírované „štuky“, které jsou po poslední rekonstrukci divadla ve skutečnosti z plastu nebo ze dřeva. Originální štuky tak byly asi naposledy k vidění ve Formanově Amadeovi, který se v něm natáčel těsně před rekonstrukcí.

 

Scéna samotného představení byla poměrně jednoduchá – na vysoké zadní stěně byly rozvěšeny v různých výškách obrazy a jinak už postačovala jen dvě bytelná křesla – jedno pro královnu a jedno pro premiéra i s odkládacím stolkem. Premiéři jsou totiž podle nepsaných zvyklostí královnou přijímáni pravidelně jednou týdně, aby ji informovali o aktuálních důležitých záležitostech.  Celá hra je vlastně vystavěna na dialozích mezi královnou a tím kterým z dvanácti premiérů, kteří se za dobu jejího panování až do vzniku hry v úřadu vystřídali. Jako chronologicky poslední z nich je tak zachycen David Cameron, na scéně se však střídají ne v časové posloupnosti, ale na přeskáčku, asi aby hra získala trošku větší pestrost a spád, protože jinak postrádá prakticky jakoukoliv akci a téměř stále se v ní jen staticky konverzuje. Což se ukázalo jako spása pro mé tělo, protože po každém zběžném nahlédnutí na jeviště při příchodu dalšího z premiérů jsem se mohl vzápětí pohodlně usadit ve svém křesle a sledovat celý dialog rozhlasovým způsobem, aniž bych o cokoli podstatného přišel. Úplně stejně to také dělaly dvě mladé dívky po mé levici, které měly ještě o trochu víc boční výhled než já, já už byl přeci jen alespoň malinko v obloučku. To jen abyste si nemysleli, že jsem snad přespříliš zpohodlnělý nebo sešlý věkem či co. Navíc mám poslech rozhlasových her docela rád a tato divadelní inscenace by se opravdu dala přenášet do rádia klidně v přímém přenosu, aniž by posluchač byl v sebemenší nevýhodě oproti návštěvníkům divadla. Snad jen tu dokonalou vizuální shodu Ivy Janžurové se skutečnou Alžbětou II. ve všech obdobích její vlády by si musel pouze představovat, ale to není nic obtížného.

 

Skrze dialogy při jednotlivých audiencích se nenápadně vynořovaly různé klíčové okamžiky britského impéria za jednu celou historickou epochu, přičemž samotné rozhovory měly spíš méně formální ráz a ukazovaly královnu a některé premiéry částečně i z jejich lidské stránky, včetně různých slabostí. Tedy mám na mysli slabosti premiérů – královna, alespoň v této hře, žádné slabosti najevo nedává, spíš vystupuje jako moudrá a trpělivá žena, která má pochopení téměř pro každého, tedy až na Margaret Thatcherovou, směrem k níž používá zřetelně víc sarkasmu a ironických poznámek než ke komukoliv jinému. Mezi těmito dvěma ženami tak pulsuje zřetelné napětí, i když královna ani tentokrát neztrácí svůj nadhled, šarm a distingovanou převahu. Jinak je ale spíš takovou anglickou obdobou dobrácké Babičky Boženy Němcové, plnou chápavého nadhledu a pochopení nejen ke svým poddaným. Dialogy jsou ovšem doslova prošpikované suchým anglickým humorem, který i přesto, že je opravdu inteligentní, dává divákům řadu příležitostí k hlasitým výbuchům smíchu. I když je přeci jen znát, že určité části hlediště to nestačí a má snahu se smát čemukoliv, co se dá jen trochu vyložit jako nějaký komický gag, protože smích je pro tyto diváky přece to hlavní, neřkuli jediné, proč se dnes chodí do divadla. Já si sice nemyslím, že autor psal tuto hru jako ryzí komedii, nicméně ony poněkud křečovitě veselé reakce části publika naštěstí nebyly až tak časté a přehnané, aby se to nedalo vydržet.

 

O přestávce jsme se s přítelem shodli, že jsme určitě na dobrém divadelním představení, i když zas taková bomba, jak se o tom všude mluví, to tak úplně není. Solidní divadlo jistě ano, ale něco až tak výjimečného zase ne. Po režijní stránce až příliš statické, scéna také vcelku nenápaditá, i když abych jí nekřivdil – jeden opravdu povedený a překvapivý prvek obsahuje. To, když se obrazy v některých chvílích zničehonic změní na televizní obrazovky, na nichž se objevují dokumentární nebo pseudodokumentární záběry ilustrující ty které zlomové okamžiky britské (potažmo i světové) historie. To se skutečně povedlo a alespoň částečně to narušuje jinak až příliš monotónní dojem z průběhu hry.

 

Inscenátoři ale jako by zaslechli naše připomínky a po přestávce se scéna úplně proměnila na docela zajímavý interiér skotského hradu, kam královna pozvala svého oblíbeného premiéra Harolda Wilsona k týdenní dovolené. Celému stylu hry se tu poměrně vymyká i jejich vzájemná konverzace, která je o poznání osobnější a vřelejší.  Poté se ale scéna opět promění a vše zase pokračuje v předchozím poněkud monotónním duchu. Což ale zřejmě k tradicionalistické Anglii, zejména k jejím privilegovaným kruhům, svým způsobem patří a není to možné jen tak označit vysloveně za slabinu hry. Možná by se dalo vymyslet trochu víc něčeho, co by občas vyvedlo diváky z příjemného poklidu, než je jen ona bezvadná proměna obrazů v TV obrazovky, ale i tohle naprosto „neakční“ pojetí má jistě své opodstatnění a je možné se s ním při troše dobré vůle ztotožnit.

 

Iva Janžurová dala své Alžbětě nepochybně velice uvěřitelný a navrch i lidsky sympatický rozměr, aniž by to bylo jakkoliv na úkor královského majestátu. Je vidět, že tato herečka umí velice citlivě dávkovat všechny ingredience, které k postavě patří, aniž by něco jakkoliv přehrávala či byla sebemíň křečovitá nebo něčím nevěrohodná. Takto nějak si skutečně představuju anglickou královnu zblízka, tedy i z její lidské stránky. Možná je zde až příliš bezchybná, dobrá a dokonalá, nicméně přesto nepůsobí nijak klišovitě. Možná i proto, že je zároveň realisticky zobrazena ve své pozici jako někdo, kdo na skutečnou podobu britské politiky nemá prakticky žádný vliv, protože musí navenek podporovat stanoviska premiéra a vlády, i kdyby s nimi nakrásně nesouhlasila. Že zkrátka její postavení je jen ryze ceremoniální, přesto ale cítí za osud britského impéria i silnou osobní odpovědnost.  Proto je ve svém důstojně symbolickém postavení i náležitě respektovaná, což se nesporně opírá nejen o hluboce zakořeněné tradice britské společnosti, ale i o královniny lidské kvality. Ať už si o monarchii jako takové myslí různé skupiny Britů cokoliv, své královny si jistě mohou všichni vážit. Ne kvůli úřadu samotnému, ale kvůli tomu, jak ho po celý svůj život zastává.

 

Každopádně i proto, ale zdaleka nejen proto, tahle hra stojí za návštěvu.

 

 

Praha, 29.5.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7872?t