SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, IV. abonentní koncert 2018 – trochu jiná recenze

Sál Martinů, HAMU, Praha, 11.9.2018 v 19:00

EMIL VIKLICKÝ trio

Emil Viklický – klavír, Jan Tengler – kontrabas, Jiří Stivín Jr. – bicí

SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR

Martin Kos – koncertní mistr

Promyšlená dramaturgie posledních let abonentních koncertů SKO se opět vyznamenala dalším zajímavým počinem, když celý jeden večer věnovala Emilu Viklickému, jednomu z našich mezinárodně nejuznávanějších jazzových hudebníků k jeho životnímu jubileu (70 let). Jelikož mám rád v umění neustálé hledačství, byl jsem velice zvědav na spojení jazzu a vážné hudby při tak jedinečné příležitosti a moc jsem se na koncert těšil. Tentokrát jsem vyrazil sám bez doprovodu a usadil jsem se v jedné ze zadních řad, která byla ještě celá volná. Ke mně si pak s dovolením přisedla ještě sympatická starší dvojice a těsně před začátkem, aniž bychom se jakkoliv domlouvali, nás zvedla pětice kamarádů a známých, aby zaujala volná místa vpravo ode mne. Mezi nimi opět i Vlastimil Harapes, který, jak se zdá, je již pravidelným hostem abonentních koncertů SKO a svým způsobem tak i z pozice návštěvníka zvyšuje diváckou atraktivitu těchto večerů.

Na úvod Sukův komorní orchestr zahrál novou Viklického skladbu Blázni, Milenci a Básníci. Název je zkrácený citát ze Shakespearova sonetu „Blázni, milenci a básníci žijí ve své imaginaci“ – krásné, že? Tento výlet jazzmana Viklického do hájemství vážné hudby mě okamžitě upoutal svým svěžím a dobře poslouchatelným provedením, i když na mě působil jako poněkud eklektické prolínání nebo spíš jakési prostupování ozvěn různých hudebních stylů – jazzu, romantismu, valčíku atd. To ale nemyslím nijak pejorativně – skladba je naopak velice posluchačsky vděčná, rozhodně žádná těžce stravitelná postmoderna. Přitom jde o kvalitní, nepodbízivou muziku. A také publikum v sále ji přijalo vděčným potleskem.

Poté byl na scéně rovněž potleskem uvítán i sám skladatel, zároveň i jako pianista v čele svého tria, které doplnili ještě mladí, ovšem profesionálně už ostřílení hudebníci – Jiří Stivín (nar. 1975) coby hráč na bicí a kontrabasista Jan Tengler. Nejprve zahráli v jazzové úpravě moravskou lidovou Ej, lásko, lásko. Bez toho názvu bych sice nepoznal, že se jedná zrovna o tuto písničku, ovšem muzika to byla výborná a klavír Emila Viklického v ní vedl postupně dialog se zbylými dvěma nástroji. A když Jiří Stivín Jr. předvedl parádní sólo na bicí, roztleskali se spontánně i mnozí návštěvníci v sále – ukázalo se tak, že dokáží ocenit nejen vážnou hudbu, ale i skvělý jazz, a projevili se vlastně i jako jazzoví fanoušci, protože při koncertech vážné hudby se jinak uprostřed skladeb netleská.

První část večera pak zakončila skladba Ej, vyletěl fták, opět inspirovaná moravskou lidovou písní, tentokrát ve společném provedení jazzového tria a SKO. A bylo to spojení opravdu povedené a zajímavé – zvuk komorního orchestru a jazzového tria se mezi sebou vůbec netloukly, naopak se navzájem skvěle doplňovaly. I když mi to zároveň připadalo, jako když orchestr zde spíš zastává roli jakéhosi hudebního doprovodu a podkresu a tón udávají jazzoví hráči. Však se jejich sólům opět spontánně během skladby tleskalo. A závěrečný velký potlesk obecenstva i usměvavé tváře svědčily jednoznačně o tom, že se dnešní program všem moc líbí. Při děkovačce na mě Emil Viklický působil sympaticky rozpačitě, jako by tak trochu nevěděl, jak se má k ovacím stavět, a neustále se rozhlížel po ostatních spoluhráčích, aby dal najevo, že potlesk patří rovnocenně všem účinkujícím. Působil dojmem skutečně pokorného umělce, který rozhodně není zahleděný jen sám do sebe. Což vždy šlechtí velké umělce, kteří si nepotřebují na nic hrát.

O přestávce jsem byl u baru v přízemí mezi prvními, abych mohl pozvat na skleničku i své kamarády a známé, jenže mě předběhl jiný jejich kamarád, který byl u baru úplně první, a tak jsem si koupil jen své jedno deci červeného, vyšel v příjemném letním večeru na dvůr a našel si klidné místečko k rozjímání. Byl jsem i rád, že stojím, protože jinak v posledních pro mě pracovně dost hektických dnech neustále sedím u počítače, takže to pro mě byla vítaná změna. Jenže mě jeden z kamarádů sedící spolu s ostatními u jednoho stolu na terase po chvíli zmerčil a přišel přes půl dvora za mnou, ať prý netrucuju a přisednu si k nim. Nemohl jsem to samozřejmě odmítnout, ale vymínil jsem si, že zůstanu u nich alespoň stát, protože nasezený jsem za celé dny dost a dost. Moc dlouho mi to ale nevydrželo, protože když byl ke stolu přizván ještě další známý, byl jsem donucen si sednout, aby to nevypadalo, že chci narušovat zábavu. Brzy se pak skončilo u povídání vtipů, což zejména Vlastíkovi Harapesovi šlo opravdu dobře, ale stejně jsem je všechny zase zapomněl, tak vám žádným konkrétním bohužel neposloužím.

Po přestávce pak následovaly dvě opět ryze jazzové skladby pro jazzové trio – Aspen Leaf a After Dark, samozřejmě opět velmi zdařilé a dobře poslouchatelné svou příjemně nostalgickou náladou. Všichni tři hudebníci v nich opět předvedli své jedinečné hráčské umění.

Poslední skladbou večera pak byla třívětá Hommage a Joan Miró, kde jednotlivé věty byly pojmenovány Adventure in black and yellow, Party in Güel park a Mr. Flagerty. Opět se jednalo o úžasné prolínání jazzu a vážné hudby, tentokrát mi role SKO a jazzového tria přišly naprosto vyrovnané a bylo nesmírně zajímavé sledovat měnící se atmosféru hudby, do níž se člověk doslova propadal. Trošku mě z toho snění vyrušila jen jedna mladá dáma přede mnou, která i zde měla potřebu během skladby hlídat svůj pitný režim, když si vytáhla z kabelky plastovou láhev a začala z ní upíjet. Opravdu protivný zlozvyk, který se už zřejmě šíří koncertními síněmi jako morová rána (viz má předchozí „recenze“). Naštěstí výkony hudebníků byly tak skvělé, že mě dokázaly opět rychle strhnout k vnímání hudby samotné, a zejména bubeník i kontrabasista opět sklízeli nadšené ovace za svá sóla. Když se dohrálo, následoval vydatný spokojený potlesk a ze všech přítomných v sále vyzařovalo neobvykle uvolněné nadšení z tak povedeného a nevšedního večera. Nemohlo se to samozřejmě obejít ani bez přídavku, po němž se znovu mohutně tleskalo, a jen závěrečné úklony hudebníků a sklízení nástrojů znamenaly pokyn, že vše musí někdy skončit a že nastal čas se s tímto inspirativním hudebním zážitkem již opravdu rozloučit. Abych se poté nemusel dlouze loučit já se svými známými, vytratil jsem se nenápadně po anglicku a po celou cestu domů tramvají noční Prahou jsem v sobě nechal celý nádherný večer příjemně doznívat.

Praha, 18.9.2018

https://www.youtube.com/watch?v=GXfRCQrtNK0