Dirigent: Lukas Beikircher
Režijní koncepce: Willy Decker
Režie obnoveného nastudování: Stefan Heinrichs
Scéna a kostýmy: Wolfgang Gussman
Werther: Peter Berger
Charlotte: Veronika Hajnová
Sophie: Slávka Zámečníková
Albert: Jiří Brückler
Městský správce: Zdeněk Plech
a další
Národní divadlo, 26.11.2018 v 19:00
Po delší době se mi podařilo vytáhnout přítele zase jednou na operu, protože Massenetova Werthera jsem zatím ještě neviděl a nejspíš ani neslyšel, tak jsem byl na tuto inscenaci docela zvědavý. Přítel se tentokrát příliš nevzpěčoval a vcelku ochotně se „obětoval“. Možná i díky tomu, že pár dnů předtím jsem se pro něj „obětoval“ já, když jsem se nechal přemluvit k návštěvě koncertu metalové skupiny Nightwish (jejíž poslech mi nedávno shodou okolností doporučoval i jeden z mladých autorů na Literu) a dlužno dodat, že jsem toho následně vůbec nelitoval, protože to byla nejen fakt hodně dobrá muzika, ale líbily se mi i všelijaké doprovodné ohňové a jiné efekty a vůbec celá atmosféra kolem. Ale zpátky k Wertherovi – vstupenky se mi povedlo sehnat do krásné 5. řady v přízemí, takže jsme měli bezvadný přehled o dění na jevišti, ve stejné úrovni jsme v postranní lóži zahlédli mezi návštěvníky i nestárnoucí Soňu Červenou, stále velmi elegantní a noblesní dámu, která i ve svých 93 letech vyzařuje neuvěřitelnou energii i duševní svěžest.
Už během předehry se na jevišti před námi otevřela poměrně jednoduchá, ale velice vkusně a moderně pojatá scéna, kterou tvořila jakási lichoběžná vestavěná obrovská kostka, jejíž stěny vytvářely iluzi prohloubené perspektivy, a za její zadní variabilně posuvnou dvoudílnou stěnou tvořila zadní plán venkovní plocha jakéhosi mírně vypouklého kopce, který se v průběhu opery různým barevně proměnlivým nasvěcováním, ale třeba i sněžením a umisťováním střízlivých rekvizit dotvářejících celkové prostředí, podle potřeby proměňoval. Různým posouváním, zvětšováním či naopak zužováním průzorů v zadní stěně i pomocí hry světel a stínů se docilovalo zajímavých výtvarných efektů, které velice účinně tvořily příslušný rámec dění na jevišti. S tímto uměřeným a designově velice čistě působivým pojetím scény příjemně harmonicky kontrastovaly poměrně realistické převážně tmavě laděné kostýmy evokující dobu sklonku 18. století, v níž se příběh podle slavného Goethova románu odehrává. Podařilo se tak vytvořit dokonale esteticky procítěný výtvarný celek, který je skutečně silnou stránkou této inscenace. Ostatně Willy Decker, jeden z vůdčích režisérů současnosti, pracoval se scénografem a kostýmním výtvarníkem Wolfgangem Gussmannem i na mnoha dalších operách a tato jejich inscenace Werthera byla uvedena již v Amsterdamu, Frankfurtu, Lyonu, Madridu, Barceloně, Gentu, Antverpách, Ženevě, Římě, Neapoli a nyní tedy i v Praze. Premiéra prvního nastudování inscenace se konala 14. ledna 1996 v Het Muziektheater (Nederlandse Opera) v Amsterdamu.
Jak už tomu však u mě při počátečních operních jednáních poměrně tradičně bývá, pokud scéna průběžně nepřekypuje dostatečně akčním pohybem a hudba silnou dynamikou a dramatičností, mé smysly jsou hudebními takty postupně ukolébávány, až se dostanu do stavu někde za pomezím plně soustředěného vědomí a vnímám vše poněkud rozostřeně na hranici mezi snem a realitou. Což se mi stalo i tentokrát nehledě na to, že orchestr pod vedením vynikajícího Lukase Beikirchera hrál výborně a skvělé byly i všechny pěvecké výkony. Massenetova romantická hudba na mě zkrátka působila asi jako hodně příjemná ukolébavka. Na přestávku jsem tak sice odcházel krásně zrelaxovaný až do jakési meditativní nálady, nicméně jsem neměl dojem, že by ve mně doznívaly nějaké opravdu silné melodie či že bych byl hlouběji zasažen nějakými opravdu dramatickými okamžiky. Zkrátka mi tato část opery připadala poněkud monotónní, postrádal jsem v ní nějaké větší dramatické napětí či vzruch. Když jsme se pak u skleničky vína potkali s našimi dvěma hudbymilovnými kamarády a já si tak trochu posteskl, že přes všechny ostatní skvělé dojmy mi Massenetova hudba připadá až poněkud nudná, vyvolalo to u nich překvapený údiv, protože Werthera považují za jednu z vůbec nejkrásnějších francouzských oper. Chyba tedy byla nejspíš na mé straně, protože když jsem po přestávce svou únavu zcela překonal, líbila se mi druhá část právě po oné kompoziční stránce už mnohem víc, což bylo ještě umocněno opravdu skvělými interpretačními výkony jak orchestru, tak všech sólistů a sboru. Příběh Wertherovy nešťastné lásky ústící nakonec v jeho sebevraždu mě již dokázal plně vtáhnout a spolu s již zmíněnou dokonalou výtvarnou a režijní propracovaností v kongeniálním propojení s hudbou to pro mě nakonec byl skutečně silný a sugestivní umělecký prožitek. Moc se mi také líbil občas až choreograficky přesně propracovaný pohyb jednotlivých aktérů na scéně, kteří i svými gesty dokázali prohloubit příslušnou atmosféru, když tím naznačovali i všelijaké skryté významy či naopak podtrhovali aktuální děj. Nic tak nebylo ponecháno náhodě, zároveň to ale působilo velice přirozeně a nijak křečovitě či násilně vykonstruovaně. Myslím si, že takové zpracování i provedení vyžaduje od všech zúčastněných skutečně vysokou profesionalitu, která čím je preciznější, tím méně zviditelňuje samu sebe a naopak pokorně slouží dílu samotnému a rovněž divákovi.
Přítel byl tentokrát především díky scénickému a výtvarnému řešení s touto inscenací také navýsost spokojený a neměl jí co vytknout. Jen mě trochu překvapil, když na můj dotaz označil za zajímavější a dynamičtější právě první část opery, v té druhé už se toho podle něj tolik nedělo. Tím mi tedy jen potvrdil, že o intenzivnější prožitek jsem se před přestávkou připravil především já sám tím, že jsem poněkud podlehl únavě, takže to byla s největší pravděpodobností právě ona, která rozostřila mé smysly, nikoliv Massenetova hudba jako taková. Za což jsem se skladateli v duchu i omluvil. Sečteno a podtrženo, nemyslím si sice, že by mezi milovníky opery převažovali takoví, kteří by chtěli toto představení shlédnout pětkrát za sebou, jako naši dva hudbymilovní kamarádi, ale za návštěvu a klidně i dvě tato po všech stránkách skvěle vydařená inscenace Massenetova Werthera rozhodně stojí. Je to zkrátka osvědčená klasika v příjemně moderním, vkusném a ryze současném inscenačním hávu.
Praha, 29.11.2018
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11992?s=309
Ráda si početla, na tyhle delší texty si musím udělat čas, mobil tahá oči a není to ono... :)
30.11.2018 12:45:50 | Philogyny