LADY OSKAR – trochu jiná recenze

 

 

Režie – Jana Paulová

Kostýmy – Samiha Maleh

Scéna – Jan Kříž

Hudba – Milan Svoboda

 

Clara ….. Jana Paulová

Philippe ….. Ladislav Hampl

Maxime ….. David Suchařípa

Thibault ….. Jan Kříž

a další

 

Divadlo Kalich, Praha, 28.11.2018 v 19:00

 

Když mi přítel dal k nedávným narozeninám vstupenky do divadla, měl jsem z nich samozřejmě radost. Takové dárky mi připadají zajímavější než třeba nové košile, které už stejně nikdy nevynosím a jen se jich hromadí stále více ve skříni, protože ty staré je mi líto vyhazovat, pokud ještě nemají odřené límečky. Jen jsem malinko zpozorněl, když jsem zjistil, že lístky jsou do Divadla Kalich, kde jsme už několikrát zažili zklamání z podbízivých slaboduchých komedií určených pro ty nejméně náročné diváky, jaké si jen lze představit. Nic jsem mu samozřejmě nahlas neřekl, abych mu nekazil radost, ale za ta léta už asi umí ve mně číst, tak mi svůj výběr ihned zdůvodnil tím, že se tak rozhodl kvůli Janě Paulové, která se nám v představení Ani spolu, ani bez sebe přece tak líbila. A navíc se tentokrát i sama ujala režie, na což je také zvědavý. To sice mé obavy tak úplně nerozptýlilo, ale aspoň jsem mohl uznat, že to má jistou logiku. Předem jsem si pak ještě na internetu přečetl, že Lady Oskar je upravená údajně úspěšná francouzská divadelní komedie, podle které byl kdysi natočen film Kdo by neznal Oskara s Luisem de Funésem, který jsem sice kdysi viděl, ale nijak zvlášť mě asi nezaujal, protože jsem si na nic z něj už v podstatě nepamatoval, ačkoli jinak mám Funése jako komika docela v oblibě.

 

Divadlo bylo na toto představení zcela zaplněné pestrou směsicí návštěvníků od mladšího středního věku až po můj důchodcovský a ještě i o generaci starší. Bohužel hned po zahájení se začaly neúprosně naplňovat mé skryté obavy, vlastně bylo hned od samého začátku jasné, že půjde přesně o ten typ tzv. bláznivé komedie, který mě už dávno nedokáže ničím rozesmát, tj. zde naprosto nepravděpodobná zápletka postavená na řadě víc než uměle vykonstruovaných milostných i jiných omylů a zcela absurdních nekonečných a lehce předvídatelných záměn dokonce čtyř zcela identických kufříků s různým obsahem – od spodního prádla až po šperky či hotovost v hodnotě více než milion EUR. To vše opentleno spoustou prvoplánově otřepaných laciných vtípků, ještě prvoplánovějších rádobysměšných situací, tu a tam samozřejmě i lechtivých, navíc protkáno neuvěřitelnou spoustou už tisíckrát viděných klišé, které ale u většiny spolehlivě zaberou i po tisící a prvé, zvlášť když je vše až k prasknutí vyšponováno tím největším možným přehráváním všech, kdo jsou právě na jevišti. Pro mě opravdu dost nestravitelná směs, které se naštěstí mé tělo i duše efektivně dokázaly bránit tím, že jsem tuto pro mě doslova a do písmene ubíjející nudu celou víceméně proklimbal, zatímco drtivá většina návštěvníků se naopak královsky bavila. Občas jsem s sebou jen škubnul ze strachu, abych nezačal třeba i hlasitě chrápat a nepohoršil tak vedle mne sedící a skvěle se bavící již postarší penzistky nebo aby si mého pospávání třeba nevšiml přítel a nebyl smutný z toho, jakým způsobem konzumuji jeho dobře myšlený dárek.

 

Některé situace mi ale připomněly, že jsem ten film s Funésem skutečně kdysi viděl a napadlo mě, že tento zcela originální komik dokázal svými grimasami nejspíš udělat humorný zážitek i z jinak naprosté hovadiny. Jenže Jana Paulová, ačkoli je bezpochyby výborná herečka, prostě není Luis de Funés (jako by jím nebyl ani nikdo jiný), aby dokázala takříkajíc uplést z exkrementu bič. Naštěstí mi tedy ale mé pospávání pomohlo překonat první půli představení v poměrně pocitově snesitelném časovém modu, takže mi ona hodina, která by mi asi v naprosto bdělém stavu jinak připadala nekonečně dlouhá, uběhla poměrně rychle.

 

O přestávce jsem se chtěl raději zdržet jakéhokoli komentáře, ovšem přítel mě víc než příjemně překvapil, když prohlásil sám, že je to strašná blbost a že to tentokrát holt zase nevyšlo. Tím se mi dost ulevilo, a tak jsem se mohl k jeho názoru svobodně také přihlásit a navíc ocenit jeho osobní statečnost k takto otevřenému posouzení situace, když se jednalo o jeho dárek pro mě. A aby mu to nebylo zas tak moc líto, snažil jsem se ho pozitivněji naladit poznámkou, že každá zkušenost, byť třeba i ne zrovna pozitivní, je k něčemu dobrá a že teď už aspoň víme, že pokud ještě někdy do Kalicha půjdeme, tak jedině na muzikál, protože ty nás tu ještě nikdy nezklamaly. Na druhou stranu si ale musíme také přiznat, že náš vkus se zkrátka evidentně vymyká obecně lidovému vkusu, když se naprostá většina diváků během představení víc než dobře baví a dává to najevo průběžným hlasitým smíchem i častým potleskem. A že zkrátka pokud se divadlo bez dotací, které se tím dokonce pyšní, chce uživit, nezbývá mu nic jiného než se tomuto převažujícímu (ne)vkusu bez jakýchkoli skrupulí podbízet, chovají se tak ostatně i mnohé jiné „komerční“ scény.

 

Vzhledem k tomu, že přítel navíc od rána bojoval s nepříjemně se rozjíždějící virózou doprovázenou zvýšenými teplotami, nabízel jsem mu možnost odchodu domů už o přestávce s ujištěním, že k napsání „recenze“ pro Liter mi úplně postačuje to, co jsem už viděl, a on by se tak mohl jít potit do postele o celou hodinu dřív. Opět ale projevil svou statečnost, když prohlásil, že když už jsme to jednou rozkoukali, tak to také ještě i dokoukáme. A pro mě se to nakonec ukázalo být i dobře, protože ve druhé půlce se na scéně objevil Jan Kříž v roli sportovního trenéra Thibaulta, kdysi dokonce nečekaného olympijského vítěze v boxu, který sice tuto postavu mentálně jednoduchého a ne příliš chápavého svalovce také silně přehrával, ovšem dokázal tím z ní udělat naprosto trefnou a výstižnou karikaturu s řadou skvěle ze života odpozorovaných typických grifů a duševních hnutí, že jsem si konečně mohl aspoň jeho přítomnost na jevišti opravdu báječně vychutnávat. Pro mě to byl suverénně nejlepší herec na scéně a hlavně díky němu jsem se tak ve druhé půli nudil o poznání míň. Abych ale nebyl až tolik příkrý, občas i od Jany Paulové zazněly vedle těch silně otřepaných i docela vtipné hlášky, nicméně můj celkový dojem z jinak pro mne víc než hloupoučkého kusu to nijak zvrátit nemohlo. Naopak občasné pobíhání polonahého Davida Suchařípy v jakémsi hodně nepovedeném pokusu o rádobylegrační kreaci dámských šatů, které uvádělo mnohé diváky až do nadšeného řičení, nám s přítelem připadalo mnohem víc trapné než snad komické.

 

Celé představení tak pro mě vyznělo jako jakýsi pokus o ten nejlacinější estrádní humor pro široké masy pracujících, jaký si jen lze představit. V duchu jsem si to přirovnal k nepřetržitému sledu stupidně křečovitých scének jako vystřižených z kdysi populárního Televarieté nebo spíš z ještě trapnějšího tehdejšího východoněmeckého Ein Kessel Buntes. Zkrátka jsme se s přítelem tentokrát ocitli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a příště už si snad budeme dávat lepší pozor, než se někam vydáme za kulturou. Nehledě na to, že závěrečný aplaus publika (někdy i vestoje) byl neutuchající a herci evidentně z takového přijetí šťastní. Oběma stranám jsem to ale samozřejmě přál – proti gustu přece žádný dišputát!

 

 

Praha, 30.11.2018

 

 

https://www.divadlokalich.cz/repertoar/103-lady-oskar/