SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, VI. abonentní koncert 2018 – trochu jiná recenze

Sál Martinů, HAMU, Praha, 14.12.2018 v 19:30

Sólistka: Kateřina Soukalová Váchová – klarinet

Koncertní mistr: Martin Kos – housle

Štěpán Kos – klavír

Katarina Stankovič – harfa

Pátý abonentní koncert SKO jsem musel kvůli onemocnění vynechat, o to víc jsem se tedy těšil na ten šestý, který měl podtitul Rusko vs. USA, protože představil dva ruské a dva americké skladatele 20. století. V úvodu zaznělo Adagio pro smyčce Samuela Barbera (1910–1981), jehož hudba byla nejvíce ceněna a provozována nejen v Americe, ale i v Evropě, zejména v polovině 20. století. Na rozdíl od svých vrstevníků se tento autor vyhnul různým vývojovým experimentům a držel se programově svého stylu vycházejícího z hudebních forem 19. století. Právě Adagio pro smyčce je jeho nejznámější skladbou, která krásně zapadla i do atmosféry adventního zklidnění, působila na mě pěkně meditativně. Připomínala mi svým stylem hudbu Mahlerovu, kterou mám velice rád. SKO ji zahrál s náležitým citem a posluchači jej za to odměnili vřelým potleskem.

Následovaly dvě skladby Dmitrije Šostakoviče (1906–1975) – Elegie a Polka pro smyčce. Téma Elegie bylo převzato z árie opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (počátek 30. let), kterou stalinská kritika svého času označila za vulgárně naturalistickou, a tato skladba také zněla mnohem moderněji než předchozí Barberova. Patřičně jsem si ji také vychutnal. Úplně jiný charakter pak měla následující Polka, jejíž téma bylo převzato z partu hraného na xylofon z baletu Zlatý věk (1928). Zřejmě proto se tentokrát na struny smyčcových nástrojů hlavně drnkalo (tzv. pizzicato), melodie byla výrazná a celá skladba působila značně odlehčeně, hravě a rozverně. Však se také příteli z celého programu líbila nejvíc, užil jsem si ji ale samozřejmě i já. I po těchto skladbách zněl sálem velký a vděčný potlesk.

První část večera pak uzavřel Koncert pro klarinet, smyčcový orchestr, klavír a harfu Aarona Coplanda (1900–1990), který je považován za nejvýznamnějšího amerického skladatele meziválečného období. Uváděný koncert napsal na přání jazzového klarinetisty Benny Goodmana v letech 1947 – 1949 a spolu také pořídili jeho dvě světově ceněné nahrávky. Stejně tak vysoko mohli nyní posluchači ocenit její živé provedení s vynikající klarinetistkou Kateřinou Soukalovou Váchovou, která kromě toho, že je laureátkou mezinárodní soutěže Pražské jaro (2002), má i celou řadu dalších mezinárodních ocenění a pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a televizí. Po dalším velkém potlesku následovala přestávka, při které jsem se chtěl jen trochu protáhnout, ale zmerčil mě při tom jeden z našich hudbymilovných kamarádů, který mě nekompromisně „nahnal“ k velkému stolu v kavárně v přízemí, kam sezval asi deset dalších svých kamarádů a známých, pohostil nás výborným pozdním sběrem Sylvánu zeleného a vzájemně nás všechny i představil. Povídalo se tak příjemně, že nás pak inspicient skoro ani nemohl dostat zpět do sálu, ale nakonec se to přeci jen podařilo, což bylo fajn, protože bychom jinak přišli o další pěkné zážitky.

Úvod druhé části totiž zajímavě vybočil z ohlášeného programu, když se nejprve křtila za účasti autorky nová životopisná kniha o Zdeňku Lukášovi (1928–2007), jednom z našich nejhranějších a nejuznávanějších skladatelů 2. poloviny 20. století, který úzce spolupracoval i se Sukovým komorním orchestrem a ten jeho skladby rád uvádí dodnes. Po skončení křtu knihy také hned zahrál krátký úryvek jedné z nich, jenž nenechal nikoho na pochybách o kvalitách skladatele i SKO, což bylo odměněno rovněž uznalým potleskem.

Poté už přišla na řadu hudební lahůdka v podobě skladby Apollon Musagete, balet o 2 obrazech Igora Stravinského (1882–1971), výrazného představitele hudebního neoklasicismu 20. let. Jedná se o výrazově přísnou a střízlivou kompozici vzdálenou vypjatým emocím a patosu, přesto je velice sdělná a zajímavá, s alegorickým námětem z řecké mytologie, kdy Apollo inspiruje múzy k umění a vede je až na Parnas, jejich budoucí sídlo. Zároveň je to hudba hráčsky obtížná, náročná zejména na přesně dávkovanou souhru jednotlivých nástrojů, V podání SKO skladba ovšem vyzněla s jakousi až samozřejmou lehkostí, což svědčí o vysoké úrovni tohoto orchestru.  Bylo to opravdu důstojné a velice zdařilé zakončení celého koncertu, což obecenstvo také ocenilo dlouhotrvajícím a vděčným potleskem.

To však ještě nebyl úplný konec večera, protože jsme byli pozváni na setkání s orchestrem, jeho vedením, sponzory a hosty při skleničce vína a pohoštění. Po úvodních slavnostních a děkovacích řečech se pak už v hloučcích neformálně spokojeně diskutovalo, zakusovalo a popíjelo lahodné víno – já si například dal skleničku báječného Tramínu červeného a svou cukrovku jsem potěšil punčovým řezem a jemným dortíkem s jahodovým přelivem. Mezi hosty jsme ze známých celebrit zahlédli například houslového virtuóza Ivana Ženatého, nechyběl ani Vlastimil Harapes. Toho jsem také využil, abych se ho zeptal na to, zda někdy třeba tančil v dnes uváděném Stravinského baletu. Prý že ne, ale na mou doplňující otázku, zda si při poslechu aspoň představoval jednotlivé taneční figury, odpověděl s humorem sobě vlastním, že samozřejmě ano a přidal se smíchem i úlevný povzdech, že v tom tentokrát nemusel figurovat osobně. Čas nám rychle a příjemně utíkal, až jsme nakonec zjistili, že už jsme mezi posledními odcházejícími. Po delších čekáních s jedním přestupem jsme pak devítkou ale dojeli pouze na Jindřišskou, protože u Bulhara údajně spadla trolej, takže na Žižkov žádné tramvaje nejezdily a byly odkloněny jinam. Mezi asi půlhodinou chůze v mrazivém počasí do kopce a zhruba stejně časově náročnou cestou tramvají o zastávku zpět, dále metrem na Flóru a pak ještě kousek pěšky jsme zvolili tu druhou variantu, protože byla aspoň teplotně o něco příznivější.  Stihli jsme to tak domů chvíli před půlnocí a zážitek z pěkného večera v nás přitom stále ještě dozníval.

Praha, 14.12.2018

https://www.youtube.com/watch?v=0UJL4LqpOhY