POMÁDA – trochu jiná recenze

 

 

 

Režie a choreografie: Ján Ďurovčík

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Zuzana Straková

 

Danny – Přemysl Pálek

Sandy – Kateřina Steinerová

a dále Petr Novotný, Michaela Tomešová, Zbyněk Fric, Veronika Bošjaková, Kateřina Herčíková, Marie Křížová, Tereza Sokolíková, Petr Šudoma, Jan Tenkrát, Filip Gröger, Martin Bačkovský, Gloria Mielniková, Martina Ctiborová, Michaela Novotná, Lukáš Prokop, Václav Procházka, Jiří Minařík.

Mimo program: Kamil Střihavka

 

Divadlo Kalich, Praha, 31.12.2018 v 17:00

 

 

Jako už tradičně, i letos jsme se s přítelem rozhodli zpříjemnit si jinak obvykle dost nepřívětivého pražského silvestra návštěvou divadla.  V tento den už sice oproti minulosti hraje celá řada divadel, která už přišla na to, že je silvestrovské představení pro ně prakticky zaručený kasovní trhák, takže je z čeho vybírat, ale jelikož už jsme párkrát naletěli na bezduché komedie, při kterých jsme se příliš nebavili, vsadili jsme opět na jistotu a zajistili si včas vstupenky na muzikál v Divadle Kalich – na rozdíl od řady i zde během roku uváděných přihlouplých komedií totiž zdejší muzikály mají standardně vysokou úroveň a ještě ani z jednoho jsme nikdy neodcházeli zklamáni. A nejinak tomu bylo i u Pomády.

 

Nevybavuji si, jestli jsem Pomádu někdy viděl v kině, takže nemám s čím srovnávat, neměl jsem ale aspoň ani žádná stereotypní očekávání a mohl tak vnímat představení naprosto nezaujatým pohledem. Nepřekvapilo mě ani to, že v publiku převažovaly spíš starší ročníky (mnohé i starší, než je ten můj), teenageři se naopak téměř nevyskytovali, až na těch pár výjimek, co šli do divadla způsobně se svými rodiči. Jednak už dnes mládež asi holduje úplně jiné muzice a jinému druhu zábavy a jednak má asi i jinou představu o tom, jak trávit právě silvestrovský večer a nemá ještě potřebu se jít před ním někam alespoň na pár hodin schovat. Což je i pochopitelné, však si taky ještě pamatuju doby (i když už hodně dávné), kdy jsem se těšíval, jak si právě v poslední den roku vyhodím s kamarády pořádně z kopýtka. Teď naopak spíš přemýšlím, jak silvestrovskému řádění těch druhých uniknout pokud možno co nejdál, i když stále jsem ještě žádný opravdu dostatečně efektivní způsob neobjevil. Leda by snad nějaké divadlo hrálo nonstop až do rána, což ještě zatím žádné nenapadlo, nejspíš po tom není dostatečná poptávka a nejsem si ani jist, zda by mi byl ochoten v takovém případě dělat po celou noc společnost třeba i můj přítel.

 

Ale zpět do Kalicha. Bylo jako obvykle vyprodáno a my měli vstupenky hned na kraj čtrnácté řady přímo naproti vchodu do sálu, což byla docela strategická místa vzhledem k závěrečnému odchodu do šatny. Museli jsme ale před zahájením počkat, až bude řada celá obsazená, abychom nemuseli pořád vstávat, navíc rozestupy mezi řadami jsou v Kalichu až extrémně malé a já zrovna nemiluju, když se o mně někdo cizí otírá, bez čehož se to v tomto divadle bohužel neobejde. Jeden můj kamarád dokonce tento prostor kvůli jeho stísněným podmínkám už definitivně zavrhnul a odmítá do něj napříště chodit. K našemu překvapení jsme ale zjistili, že čalouněná židle přistavená k začátku 14. řady není přístavek, jak jsme se až dosud vždy domnívali, ale že na ni máme vstupenku s číslem 1 a řada sedadel začíná až od čísla 2. Tak jsem si toto místo hned vyhradil pro sebe a byla to opravdu dobrá volba – židli jsem si mohl odsunout tak, že jsem měl asi nejvíc místa kolem sebe v celém hledišti, a židle ještě k tomu díky kovové konstrukci příjemně pérovala, takže jsem se na ní mohl i labužnicky pohupovat. Tohle si musím zapamatovat, protože až si sem někdy budeme zase kupovat lístek na nějaký muzikál (činohry jsme už dříve jednou provždy zavrhli), tak nejlépe místa 1 a 2 ve čtrnácté řadě.

 

Samotné představení začalo svižně známou písničkou a nástupem prakticky všech účinkujících, kteří se v ní hned uplatnili. Příjemně nás to tak rovnou od začátku navnadilo a bylo jasné, že následující tři hodiny se nejspíš nudit nebudeme. Scéna se skládala z několika otočných a posunovatelných konstrukcí, které vytvářely jakási prostorná schodiště a rampy, na nichž bylo dost místa k tomu, aby na ně neustále kdosi vyskakoval a aby se na nich odehrávaly i skupinové choreografie.  Děj muzikálu je víceméně nepodstatný, jak už to většinou u muzikálů bývá, podstatné jsou melodie, pěvecké výkony a taneční složka, aby se divák dobře bavil u známých i méně známých písniček a bylo neustále na co se dívat. Nic z toho zde ani tentokrát nechybělo a bylo to navíc podpořeno skutečně solidními profesionálními výkony všech účinkujících bez výjimky, mezi nimž je i těžké někoho vysloveně vyzdvihnout. Snad s výjimkou Přemysla Pálka, což je ale do jisté míry dáno zřejmě tím, že perfektně využil příležitost, kterou mu skýtala hlavní role. Poněkud méně výrazná pak byla Kateřina Steinerová jako jeho ženský protějšek, nicméně ani jí se nedalo nic vytknout a svou úlohu zvládla velice dobře. Víceméně každý z celkem dvaceti účinkujících využil na maximum možnosti své role a každý měl občas příležitost na sebe upoutat pozornost diváků, čehož i každý dobře využil. Nechyběl ani občasný humor, který až na jednu výjimku hned zpočátku nesklouzl k oné laciné primitivnosti, kterou se tak hemží řada současných komedií uváděných v pražských divadlech (Kalich nevyjímaje), aby se co nejvíc zaplnila návštěvníky, jejichž laťka diváckého vkusu visí méně než proklatě nízko nad zemí. Profesor Klaus tak musí nejspíš hýkat nadšením z toho, jak neviditelná ruka trhu řádí jako zběsilá napříč různými pražskými komerčními scénami. Pokud tedy vůbec někdy zavítá do divadla. Naštěstí u muzikálů, včetně Pomády, se tomu právě v Kalichu dokázali prozatím úspěšně vyhnout, za což celému zdejšímu tvůrčímu týmu patří můj obdiv a dík.

 

A k dobré úrovni zdejší Pomády ani není potřeba žádných speciálních vizuálních efektů – představení krásně vyzní i se vcelku střízlivou, ovšem nápaditou a dostatečně proměnlivou scénou, pestrými a rovněž nápaditými kostýmy, které účinkující i dostatečně střídají a převlékají, výbornými pěveckými i tanečními výkony, promyšlenou choreografií, zkrátka s tím, co dělá divadlo divadlem, aniž by k tomu potřebovalo všelijaké novodobé technické berličky.  A co je asi největší devízou zdejšího muzikálového souboru, to je nakažlivá chuť a nadšení, které ze všech účinkujících vyzařují, a publikum jim to i patřičně vrací častým potleskem, nadšenými výkřiky i uvolněným smíchem. Celkem tříhodinové představení (včetně přestávky) tak uběhlo téměř jako voda a alespoň tuto část silvestrovského večera jsme tak mohli považovat za opravdu vydařenou. Ve druhé půli to navíc celým hledištěm zašumělo, když se na otočné konstrukci objevil překvapivě celý v bílém smokingu předem neohlášený a v programu neuvedený Kamil Střihavka a v bezvadné choreografii s deštníky připomínající americké filmové muzikály 50. let zazpíval píseň Holčičko smutná a sklidil za ni i obrovský aplaus. Když pak zase mizel z dohledu publika na otočné konstrukci, ukončil svůj výstup zvoláním Happy New Year!  Nevím, zda to byl speciální bonus pro návštěvníky právě silvestrovského představení nebo je to jeho obvyklá součást, každopádně to ale byl další pěkný bonbónek večera.

 

Zkrátka z divadla jsme odcházeli domů v té nejlepší možné náladě a já se jen už nemohl dočkat mísy skvělých chlebíčků, které přítel ovládá stejně dokonale, jako umí v Kalichu své muzikály.  Spořádal jsem jich pak snad patnáct, nicméně jsem je pak trošku rozchodil cestou na Vinohradskou třídu, kde si už tradičně dáváme sraz s kamarády, abychom společně přivítali přímo na chodníku nový rok bouchnutím přinesených lahví sektu. Přítel pak s nimi ještě šel chvíli posedět, zatímco já se kolem půl druhé vydal už nazpět domů vinohradskými a žižkovskými ulicemi, a přitom jsem pozoroval, že tento silvestr byl o poznání méně bouřlivý než ten loňský, a že se ve srovnání s ním alespoň na těch místech, kudy jsem procházel, neodpalovalo tolik petard jako loni. Pokud by to měl být začátek nějakého nového trendu, rozhodně bych ho přivítal. Tak tedy jak na Nový rok, tak po celý rok! Méně nabubřelého hluku a více rozumu, vzájemné ohleduplnosti i kvalitní a dobré zábavy!

 

 

Praha, 4.1.2018

 

https://www.divadlokalich.cz/repertoar/48-pomada/