VLASY /květiNOVÉ děti/ – trochu jiná recenze

 

 

hudba: Galt MacDermot

scénář a texty písní: James Rado, Jerome Ragni

překlad a přebásnění: Jiří Josek

režie, scéna: Šimon Caban

choreografie: Petra Parvoničová

kostýmy: Zuzana Straková

 

Hrají, zpívají a tančí: Roman Tomeš, Milan Peroutka, Charlotte Doubravová, Lukáš Adam, Jan Fanta, Tereza Machová, Michaela Tomešová, Filip Hořejš, Kateřina Steinerová, Michal Pleskot a další

 

Divadlo Kalich, 25.1.2019 v 19:00

 

Ježíšek mi nedávno nadělil kromě jiného také dvě vstupenky do Divadla Kalich, naštěstí tentokrát ne na nějakou další tamní přitroublou komedii, ale na muzikál Vlasy, dokonce pár dnů po jeho premiéře. A jelikož v Kalichu muzikál umí asi nejlíp ze všech pražských scén (jinde se dávají většinou šílené kýče domácí provenience pro diváky postrádající elementární vkus), mohl jsem se na toto představení bez obav těšit, tím spíš, že Vlasy proslavil už Miloš Forman svým nezapomenutelným filmem. V sardinkovém hledišti divadla jsme měli místa až na konci 14. řady a teprve, když jsme téměř celou řadu zvedli (kolem jednoho břichatého pána by už podobně disponovaný jedinec ale neměl šanci projít), zjistili jsme po dosednutí na svá místa, že se to dalo obejít i velkým obloukem podél jeviště, kde divákům v první řadě stačí jen dát nohy kousek stranou, aby vytvořili jakous takous průchozí uličku. Tento poznatek jsme tedy mohli využít alespoň o přestávce.

 

V předstihu jsem si ale o představení nic neprostudoval, kromě jeho téměř tříhodinové délky, tak mě zpočátku poněkud udivilo, že se děj začíná odvíjet ve střední škole, kterou navštívil invalidní válečný veterán a kde se bude nacvičovat muzikál Vlasy coby školní besídka. Kupodivu mě to ani nijak nevyděsilo a spíš jsem byl zvědavý, k čemu to má posloužit. A jak jsem postupně zjistil, samoúčelné to rozhodně nebylo. Jiřímu Joskovi (který bohužel loni zemřel po těžké nemoci ve věku 68 let) a zejména režiséru a scénáristovi Šimonu Cabanovi to umožnilo promítnout do děje ryze současné odkazy na soudobé neduhy světa, které se od vietnamské války vlastně pořád dokola opakují, a naopak se nám v globalizovaném světě ještě víc přibližují.  Muzikál tak má velkou šanci oslovit i dnešní mládež, pro kterou by jinak originální verze děje mohla být už jen málo pochopitelnou a možná i nezáživnou historií. Faktem je, že jsem si na ten posun musel chvíli zvykat, ale nebylo to zase až tak těžké, brzy mě to vcuclo a až do konce nepustilo.

 

Vynikajícím způsobem k tomu přispěla moderně, vkusně a vtipně pojatá scéna prakticky bez kulis, která si vystačila jen se sedmi po celé ploše střídavě rozmístěnými svislými panely, na něž se promítalo sugestivním způsobem příslušné pozadí (ať už statické nebo i filmové, znázorňující všelijaké neuralgické body současného světa) a celý děj to bezvadně rámovalo a skvěle se to podílelo i na vytváření příslušné atmosféry, která se pohotově podle potřeby mohla měnit. Vynikající nápad, navíc obdivuhodně sofistikovaně a perfektně dotažený!  

 

Díky této aktualizaci ale na mě muzikál působil spíš jako mozaika řady oddělených epizod, v nichž se poněkud ztrácela jednotná dějová linka příběhu. Vlastně jsem ke konci už ani nedokázal dost dobře rozlišit, zda se stále ještě jedná jen o studentskou hru nebo už o syrovou skutečnost s tragickým vyústěním. Ale to mohl být i režisérův záměr a těžko mu něco vyčítat. Nejlépe to vystihují slova mého přítele na závěr, že ho při finále představení opravdu mrazilo. Co víc si můžou tvůrci této inscenace přát.

 

Všichni herci a tanečníci podávali zapálený výkon podpořený skvělou choreografií a podařilo se jim diváky postupně dostat do varu, takže ve strhujícím finále, což byl skutečně vrcholný zážitek celého večera, se nakonec tleskalo ve stoje i s občasnými obdivnými výkřiky. To ale byla vlastně teprve předposlední skladba, takže na tu poslední jsme se pak ještě posadili a teprve po jejím skončení následovala řada děkovaček účinkujících, kteří si takové přijetí určitě zasloužili. Abych ale nebyl jen úplně nekritický, musím pochválit zejména mužské pěvecké výkony, některé ženské by si však podle mne ještě zasloužily určité lepší vypilování a hlubší emocionální prožitek zpívaného textu – někdy se na můj vkus víc křičelo, než vroucně či naléhavě zpívalo. Ale to nijak nesnižuje můj jinak velmi dobrý dojem z celého představení, opravdové nadšení všech účinkujících totiž bohatě vyvažovalo případné nedostatky v pěvecké technice. Za trošku nadbytečné by se možná dalo považovat občasné odhalování (byť vždy jen na mžik) choulostivých partií zejména mužských představitelů, nicméně to vyvolávalo jednoznačně pobavené a vstřícné reakce publika, takže to nejspíš nikoho neuráželo ani to podle mne nijak nepřekročilo patřičnou míru vkusu. Smál jsem se samozřejmě taky a pohled na pěkný zadeček ani mě nijak nepohoršuje.

 

K hlubšímu zamyšlení nad vyzněním tohoto aktualizovaného pojetí mě pak přimělo promítání jmen padlých českých vojáků při různých zahraničních misích ve filmové sekvenci na pozadí, kdy jsem dumal, zda to snad nemá vyznít jako hrdinská adorace těchto smutných obětí ve smyslu potřebnosti naší vojenské angažovanosti v zahraničních konfliktech, které nemají s obranou naší vlasti a tzv. „našich hodnot“ podle mě až na malé výjimky vůbec nic společného (je to samozřejmě věc názoru).  Monolog jednoho z hlavních hrdinů během této vrcholné scény mě ale naštěstí z tohoto pocitu nakonec vyvedl a hodně se mi tak ulevilo, že si muzikál i v této aktualizované podobě zachoval svůj původní jednoznačně protiválečný charakter – „make love not war“. S o to větší chutí se mi pak na závěr tleskalo.  Měl jsem tak velkou a s přítelem sdílenou radost, že se Ježíškův dárek tentokrát jednoznačně vydařil a že se opět potvrdilo, že chodit na muzikály do Kalicha se vyplatí!

________________________

Uvedu ještě jen malou perličku pod čarou: náhodně jsem si při psaní tohoto textu vygůgloval, že Galt MacDermot, autor hudby tohoto vynikajícího muzikálu, zemřel loni 17. prosince den před svými stými (!) narozeninami.

 

 

 

Praha, 26.1.2019

 

https://www.divadlokalich.cz/repertoar/102-vlasy/