Mike Bartlett: SMLUVNÍ VZTAHY – trochu jiná recenze

 

 

 

Režie: Lída Engelová

Hrají: Dana Černá, Jana Stryková

 

Divadlo Viola, Praha, 5.2.2019 ve 20:00

 

Divadlo Viola uvádí tuto černou komedii, která měla premiéru na rozhlasové stanici Vltava v roce 2013, v rámci svého cyklu Rozhlasová hra na jevišti. Mike Bartlett (1980) je na webu divadla označen za údajně nejlepšího anglického dramatika současnosti. Podobné superlativy mě od návštěvy jakýchkoliv představení spíš odrazují, protože zpravidla se dají vyložit tak, že autor se natolik podbízí většinovému diváckému vkusu, že půjde pravděpodobně o naprosto povrchní prvoplánovou a zpravidla i dost pitomoučkou zábavu, která mě spíš spolehlivě otráví, než nadchne. Naštěstí mi ale zmíněná věta při koupi vstupenek do Violy na jejím webu nějak unikla, takže jsme se s přítelem na tuto hru vypravili, a přesto jsme toho ani následně nemuseli litovat. Inu Viola má přeci jen poněkud jiné kvalitativní nároky na svůj repertoár, než je tomu u většiny pražských komerčních divadel, což se nám potvrdilo i tentokrát.

 

Anglický humor, včetně toho černého, je myslím poměrně blízký i české mentalitě, což se ukázalo i ve spontánních reakcích především mladšího publika, které je ve Viole ale zpravidla menšinové, stejně jako tomu bylo i tentokrát. Jsem už ve věku, kdy se mi málokdy stane, abych nezhoršoval věkový průměr návštěvníků, tentokrát jsem ale mohl být v tomto směru poměrně klidný, byť jsem ho na druhou stranu možná ani nezlepšoval. Nicméně být zlatým středem mi taky nepřipadá špatné. Že je humor této hry srozumitelnější spíš té mladší a střední generaci, je asi dáno tím, že si Mike Bartlett vzal na paškál firemní kulturu v blíže nespecifikované nadnárodní korporaci, s níž asi většina dnešních důchodců přeci jen nemusí mít tolik osobních zkušeností. Nicméně i tak bylo všem přítomným docela zřejmé, o co ve hře jde, i když to těm nejstarším nemuselo být tak úplně blízké. To mi potvrdil i povzdech jedné dámy (určitě přes sedmdesát), kdy při odchodu své vrstevnici s mírným zklamáním sdělovala, že se na představení těšila, ale čekala přeci jen něco trochu jiného.

 

Celá inscenace se odehrává formou pracovních pohovorů mezi šéfkou personálního oddělení firmy a zaměstnankyní prodejního oddělení, které se podobají výslechu, když personalistka v podání Dany Černé poměrně neomaleně strká nos do osobních vztahů mladé pracovnice představované Janou Strykovou, ovšem samozřejmě zcela v souladu s firemními interními předpisy. Stále zřetelněji se ale ukazuje, že firmě nejde o žádné osobní blaho zaměstnanců, byť je to tak předstíráno, ale především o to, aby podávali maximální výkony a žádné intimnější mezilidské vztahy mezi kolegy, byť i mimo pracoviště, jejich výkonnost nemohly ohrožovat. A personalistka za tímto účelem neváhá bezcitně manipulovat i s osobními životy zaměstnanců pod pohrůžkou, že by jinak mohli přijít o zaměstnání. Vše je zde dovedeno až ad absurdum, na můj vkus možná poněkud zbytečně až přes míru, kdy se do hry dostává i přetahování o mrtvolku dítěte narozeného z takovéhoto pro firmu nežádoucího vztahu. Ale chápu, že míra cynismu v mé generaci je naprosto nesrovnatelná s tím, na co jsou zvyklí a co tudíž zkousnou třeba ti o generaci až dvě mladší, takže ani nemám potřebu se nad tím nějak pohoršovat – tím spíš, že jde o předem avízovanou černou komedii. K té určitě i drsná nadsázka patří a pokud chce dnešní autor, aby diváka občas i nepříjemně mrazilo, určitě si nevystačí jen s těmi prostředky, které by stačily ještě předchozí generaci dramatiků – tomu rozumím.

 

Každopádně vyznění této hry je poměrně čitelné – zdůraznění té zcela odlidštěné mašinérie, která je naprosto příznačná pro dnešní korporátní svět a která se bohužel stále více promítá i do běžného života kolem nás, protože ať chceme nebo ne, jsou to právě mocné korporace, které dnes rozhodují i o mocenských otázkách, a tudíž potažmo i o společenském paradigmatu, kdy demokratické volby se stávají čím dál víc jen pouhou cudnou zástěrkou pro přikrytí skutečných vlivových hybných proudů a struktur. Ale to už jsem si takto domyslel samozřejmě sám, je jen na každém divákovi, kam až je ve svých úvahách ochoten zajít. Podstatné ovšem je, a v tom spatřuji i největší přínos dané hry, že k zamyšlení nad současnými manipulativními praktikami rozhodně nutí, a to nejen nad těmi firemními.  

 

Skutečně přesvědčivě své postavy ztvárnily obě herečky – povýšeně cynickou kariéristku dokonale předvedla Dana Černá, přičemž i jí dokázala vtisknout jisté lidské slabosti, projevující se zejména úžasnou mimikou, takže nepůsobí stále jen jako onen naprosto odlidštěný nástroj firemní mašinérie na bezohledné vysávání zaměstnanců. Zejména při narážkách na její bezdětnost občas probleskne její vlastní frustrace, s níž se sama asi jen těžce vyrovnává, což jí ovšem v její slepé loajalitě korporátním praktikám při snaze o další kariérní postup nijak nebrání. Uvěřitelný vývoj své postavy také bezvadně ztvárnila Jana Stryková – od poněkud vzdorné a trošku i naivní svobodomyslné volnomyšlenkářky, přes zlomenou ženu, která se pod existenčním tlakem nevyhnula osobní tragédii, až po pragmatický přerod v budoucí odosobněnou kariéristku, který je v závěru také zřetelně naznačen.

 

Vyprodaná Viola odměnila po skončení obě protagonistky vřelým potleskem, kdy se musely vrátit na scénu snad až pětkrát. Bylo vidět, že i je samotné natolik vstřícné přijetí mile překvapilo, přeci jen nejde o tak lehce stravitelný a pohodlný humor. Rozhodně si ale takové přijetí publikem za svou bravurně zvládnutou psychologii postav zasloužily. Z představení jsme odcházeli (jako zatím z každého ve Viole) opravdu spokojeni, přítel snad ještě i o cosi víc než já – ale to už jsme zase u toho již dříve zmíněného generačního rozdílu.  

 

 

Praha, 6.2.2019

 

http://divadloviola.cz/smluvni-vztahy-mike-bartlett/