Milan Lasica: NA FAŠÍRKY MI NESIAHAJ – trochu jiná recenze

Účinkují: Milan Lasica, Milan Kňažko

Režie: Peter Mikulík

Štúdio L+S v koprodukci s divadlem Studio DVA, Malá scéna, Praha, 16.2.2019 v 19:30

Běžný repertoár Studia DVA se nám už před časem s přítelem takříkajíc přejedl, ale zachtělo se nám vyzkoušet z jeho programu něco z nabídky hostujících slovenských hvězd a naše volba padla na Lasicu s Kňažkem, přičemž jsme byli zvědavi i na nedávno otevřenou Malou scénu tohoto divadla na Perštýně. Předmětnou hru napsal Milan Lasica ve formě rozhovorů inspirovaných texty populárního ruského dramatika a herce Jevgenije Griškovce a věnoval ji památce Júliuse Satinského a Jaroslava Filipa (spolupracoval mj. s Lasicou a Satinským, ale i s Dežem Ursínim). Naštěstí bylo ještě volných pár míst v poslední šestnácté řadě za přijatelných 399 Kč, protože dávat za vstupenku 1200 Kč v přední části sálu by se nám rozhodně nechtělo.

Do prostor Malé scény se vchází poměrně nenápadným vstupem z ulice Martinská, ale pod schody v suterénu se poté otevře příjemné a dlouhé foyer nalevo od sálu, v němž jsou k dispozici šatny a další obslužné prostory včetně VIP klubu a baru. Samotný divadelní sál není zase až tak malý, jak by napovídal název této scény, respektive nepůsobí tak stísněně jako některá jiná pražská menší divadla. Je to docela příjemný prostor s menším jevištěm a hlediště má dobrou elevaci, takže jsme měli pěkný výhled na pódium i z poslední řady, i když herce jsme už samozřejmě neviděli úplně zblízka se všemi detaily.  I na delší vzdálenost však bylo zřejmé, že Milan Lasica už nezapře blížící se osmdesátku, čemuž bohužel odpovídá i síla jeho hlasu.  Musel jsem tak hodně napínat uši, abych rozuměl alespoň většině toho, co říká, naštěstí se mi to ale vesměs dařilo. O pět let mladší Milan Kňažko působí mnohem vitálnějším dojmem a hlas má dostatečně znělý na to, aby mu byly i na konci hlediště dobře rozumět všechny repliky.

Představení bylo vyprodané a diváci uvítali oba známé herce vstřícným potleskem.  Jejich následné dialogy se pak začaly odvíjet od toho, že se Gejza (Milan Lasica) začal svěřovat svému kamarádovi s tím, jak byl po příletu ze Stuttgartu hned na letištních záchodcích násilně okraden dvěma muži o veškerou svou hotovost. To pak dalo oběma postavám možnost rozvíjet vzájemné repliky komentováním toho, co všechno se může stát, a dotýkat se všelijakých peripetií běžného života v humorných, často i dvojsmyslných narážkách a utahovat si i jeden z druhého. Obecenstvo na jejich vzájemné pošťuchování reagovalo velice vstřícně, herci byli často odměňováni hlasitým smíchem i potleskem, přičemž věk návštěvníků (složení bylo opravdu pestré) v tom nehrál žádnou roli. Starší žena sedící se svým partnerem napravo od nás se smála téměř nepřetržitě skoro všemu, a navíc tak hlasitě, až mi to posléze nebylo úplně příjemné – možná zapomněla, že nesedí sama doma s manželem u televize. Ovšem stejně dobře se bavila i mladá dívka sedící vedle mě zleva, i když naštěstí mnohem kultivovaněji než ona starší dáma zprava. Mně naopak nějakou dobu trvalo, než jsem přišel stylu předváděného humoru víc na chuť, ale postupně se mi podařilo mu přivyknout, a nakonec jsem se i já poměrně dobře bavil.

To mé přivykání nebylo způsobeno snad tím, že by dialogy byly nějak vulgární nebo založené na příliš primitivním humoru, podbízejícím se vkusu většinového diváka, spíš jsem asi očekával mnohem víc nějakých břitkých postřehů, štiplavější ironie či jízlivějšího sarkasmu reagujícího na současnou společnost. Oba herci namísto toho předváděli spíš poměrně krotké šprýmování v hodně obecné poloze, hodící se víceméně do každé doby a do každého společenského klimatu, které vcelku nikoho neurazí, jen si poměrně laskavě utahuje z běžných lidských slabostí, jimiž je do té či oné míry obdařen v podstatě každý z nás. Když se mi tedy povedlo vybalancovat své očekávání s onou předváděnou jemnou a téměř nekousavou ironií, která se tak nějak hladivě linula z jeviště, docela jsem se v tomto ne příliš dráždivém niveau pohodlně uvelebil i já a začal si ho příjemně odpočinkově vychutnávat. Z celé první hodiny představení se mi ale úplně nejvíc líbil geniálně zpracovaný klip na starou populární slovenskou píseň Skor než odídeš  , který se v jednom okamžiku promítal na plátno na jevišti, a v němž se Milan Lasica ve vtipných montážích objevuje společně s nejrůznějšími státníky, včetně např. Hitlera, Stalina, Chamberlaina, ale i Husáka, Mečiara, Putina a dalších. To byl alespoň pro mne naprostý vrchol celého představení a do těch pár minut se pro mě vešlo víc ironického nadhledu než do celého zbytku večera.

Na přestávku jsem tak odcházel docela spokojený, což se ale nedalo říct o mém příteli, který mi prozradil, že se skoro vůbec nebaví a že mu dialogy na jevišti připadají jen jako poměrně nudné tlachání o ničem. To se nám příliš často nestává, abychom se v hodnocení společně navštíveného představení tolik rozešli, ale koneckonců, proč ne. Nejvíc ho prý pobavilo to, když se vedle sedící starší dáma vůbec nezasmála při jediné pasáži, když si Lasica s Kňažkem vzali poměrně nemilosrdně na paškál vzhled žen, které se přehnaně snaží vylepšit si svou fyziognomii všelijakými nepřirozenými zásahy od změny obočí („vypadají pak, jako když se stále diví“) až po legračně vyšpulené rty napěchované botoxem. Faktem je, že této náhlé změny v chování oné dámy v příslušné fázi představení jsem si všiml i já, ovšem přítel mě navíc dobře pobavil tím, že si ji pak podle svých slov i nenápadně prohlédl a zjistil, že má opravdu poměrně výrazně upravené obočí. Tak aspoň něčím se i on během hry také dobře pobavil.

Aniž bych se ale snad názorem přítele nechal sám nějak ovlivnit, při druhé půlce představení už jsem se i já bavil o poznání míň než při té první. Už mi všechno začalo připadat tak nějak stále dokola, jako by se většina nápadů už vyčerpala před přestávkou a v podstatě se už jen recyklovalo. Nicméně většina diváků reagovala stále stejně nadšeně a na konci mnozí dokonce pohotově vyskočili a strhli i ostatní k závěrečným ovacím vestoje.  Při vší úctě k oběma umělcům, kterých si jinak i já vážím a mám je rád, však podle mne toto představení nemělo tak výjimečné parametry, aby podobná reakce publika byla skutečně namístě. Bohužel je to už ale nějaký podivný a stále silnější módní trend, že diváci odměňují tímto exaltovaným způsobem i zcela průměrná a někdy i podprůměrná představení (což naštěstí nebyl tak úplně zrovna tento případ), na což už začínám být hodně alergický. Proto jsem také zůstal ostentativně sedět (stejně jako překvapivě i onen starší pár zprava od nás), čehož si ale stejně stěží kdo všiml, když jsme seděli až v poslední řadě. Rád bych si totiž svůj potlesk vestoje šetřil opravdu jen pro zcela mimořádné zážitky.

I tak jsme ale s přítelem oba odcházeli z představení poměrně spokojeni, přítel např. proto, že rád viděl oba umělce jednou naživo a že se také mohl seznámit s novým divadelním prostorem. Já jsem pak cestou domů ještě uvažoval i o tom, jak moc u řady diváků dnes asi hraje roli jakési psychologické uhranutí celebritami známými z TV obrazovek. Na „uhranutí hvězdami“ dokonce existuje v angličtině speciální výraz, s nímž jsem se nedávno v nějakém článku setkal (bůhví, zda už to nemá i nějaké číslo diagnózy), ale bohužel jsem si ho nezapamatoval. Stejně jako brzy zapomenu, co vlastně bylo obsahem tohoto představení a zůstane mi po něm jen jakýsi neurčitý, ale příjemně hladivý pocit z hezky stráveného večera v přítomnosti dvou slovenských hvězd.

Praha, 18.2.2019

https://www.studiodva.cz/repertoar/studio-dva-divadlo/na-fasirky-mi-nesiahaj/