Ivan Acher: STERNENHOCH – trochu jiná recenze

 

 

Dirigent: Petr Kofroň

Režie: Michal Dočekal

Choreografie: Lenka Vagnerová

Scéna: Marek Cpin

Kostýmy: Eva Jiřikovská

 

Sternenhoch: Sergej Kostov

Helga: Vanda Šípová

Otec: Luděk Vele

Čarodějnice Kuhmist, housle, viola: Tereza Marečková

Poeta – milenec: Jiří Hájek

Tanečníci: Karolína Gilová, Monika Částková, Fanny Barrouquére, Klára Jelínková, Jan Kodet

 

Kontrafagot: Lukáš Svoboda

Citera: Michal Müller

 

Národní divadlo na Nové scéně, Praha, 27.2.2019 ve 20:00

 

 

O této současné české opeře jsem už dříve slyšel jen samé superlativy, ale protože jsem očekával menší srozumitelnost děje, pro jistotu jsem si na webu už předem vyhledal různé recenze a rovněž obsáhlý rozhovor se samotným skladatelem, abych se na ni lépe předem připravil. Romaneto Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha jsem bohužel nečetl, ale aspoň jsem už víceméně tušil, co zhruba můžu očekávat. A rozhovor s Ivanem Acherem mě navíc hodně navnadil na výsledný hudební tvar, protože jeho komponování se od toho klasického, jak si je běžný člověk asi představuje, hodně liší, i když reprodukovat jeho zapálené vysvětlování bych si sám netroufnul. Očekával jsem tak v podstatě zajímavý mix předem nahrané reprodukované hudby, všelijakých syntetických zvuků a několika nástrojů přímo na místě s operním zpěvem nezvykle do mikroportů, aby se to vše dalo patřičně sladit. Zkrátka hudbu hodnou 21. století, v jaké nacházím i sám čím dál větší zalíbení.

 

V tomto směru mě skutečnost rozhodně nezklamala, jen bych možná osobně upřednostnil poněkud menší hlučnost, srovnatelnou v tomto případě s určitou nadsázkou s úrovní decibelů na současných diskotékách či metalových koncertech, kde člověk nemá šanci slyšet ani vlastní slovo. Ne tedy, že bych snad měl potřebu se během představení s někým bavit, ale přeci jen mi to přišlo až zbytečně „přebuzené“.  Ovšem ne zase tolik, abych to nedokázal snést a postupně si i zvyknout. Muzika to ale byla hned od počátku patřičně dynamická, opravdu současná, na hony vzdálená klasickému opernímu stylu, která má schopnost strhnout i dnešního mladého diváka, který by jinak na návštěvu opery nepomyslil ani omylem. Navíc míchá nejrůznější hudební styly, včetně rocku, a je skvěle poslouchatelná, takže okamžitě upoutala moji pozornost a až do konce ji už nepustila. Mé obavy z případné menší srozumitelnost děje se naštěstí také brzy ukázaly jako naprosto liché.  Libreto bylo sice zpíváno v esperantu, což snad mělo navodit pocit jakési světovosti a vyjadřovat tak dle mého i oprávněné ambice tohoto díla, pro českého diváka to ale myslím žádný větší význam jinak nemá – nevidím v tom tedy nějaký jiný hlubší smysl, na rozdíl od většiny ostatních recenzentů, pro něž to snad opeře přidalo na jakési mystičnosti, či co. Mně to naopak místy připadalo spíš trochu legrační, stejně jako esperanto samo o sobě. Každopádně bylo dobře, že současně se zpívaným textem běžely české i anglické titulky, což mě zas tolik neodvádělo od sledování samotného dění na scéně, jak si nad tím povzdechli opět někteří recenzenti, ale třeba i naši hudbymilovní kamarádi. Každopádně bych ale nic z toho autorovi ani tvůrčímu týmu rozhodně nevyčítal, čeština holt není světový jazyk a vždycky se tak asi musí volit nějaký kompromis, pokud má současné operní dílo aspirovat i na nějaký přesah mimo malý český rybníček.

 

Celý příběh je (údajně v kongeniálním souladu s literární Klímovou předlohou) sice patřičně bizarní, groteskní a z mého pohledu až fantasmagorický, nicméně dobře srozumitelný. V podstatě všechny osoby na scéně jsou nějak vyšinuté, posedlé často až jakýmsi nutkavým zlem, což vytváří od samého počátku mezi nimi napětí, které nemůže evidentně dobře skončit. Vše se odehrává v jakémsi dekadentním duchu, realita se prolíná s mystikou a nadpřirozeným fantasknem a divák je do této atmosféry rychle a nekompromisně vtažen soustředěným apelem na všechny své smysly – od důrazné a provokativní hudby, přes skvěle zvládnuté pěvecké polohy, exaltované herectví a perfektně zvládnutý výrazový tanec, až po kostýmy a řadu pohyblivých rekvizit, které se účelně spouští při různých situacích pomocí řetězů na jeviště (pouze jsem se občas bál, aby se při případném chybném zavěšení někomu z účinkujících něco nestalo).  Svou roli jistě sehrává i světelný design, jen bych si uměl (opět na rozdíl od některých jiných recenzentů) představit i jeho o něco ještě progresivnější zapojení. Vše běží v neustálém hektickém ruchu a pohybu a děj se tak posouvá rychle kupředu. Přesto jsme se ale s přítelem shodli, že sice zhruba během první hodiny nás překvapovalo a upoutávalo stále něco nového, ať už po hudební či vizuální stránce, a představení tak mělo skutečně ohromný švih, poté však jako by se ono „novum“ začalo postupně vyčerpávat a ke konci se nám už zdálo, že hudba i děj na scéně se stávají poněkud monotónními a začali jsme nenápadně i pošilhávat po hodinkách. Oba jsme tak měli pocit, že kdyby inscenace byla o trošku (řekněme 10–15 minut) kratší, tak by jí to možná víc prospělo, než ublížilo. I v tomto vlastním postřehu jsme se ale s většinou recenzentů rozešli.

 

I přes tyto některé drobnosti (rozhodně bych je neoznačil za výhrady) se i já můžu s chutí připojit k oněm nadšeným superlativům, které jsem o této nové české opeře ještě před jejím shlédnutím zaznamenal.  A také mě potěšilo, jak velice vstřícně a jednoznačně kladně bylo oficiální kritikou přijato, protože to se v případě opery Národního divadla příliš často nestává. I z mého pohledu zaslouží prakticky všichni účinkující plné absolutorium, ať už zpěváci, tanečníci nebo hudebníci v čele s dirigentem.  Bez úžasné hudby by se ale samozřejmě takto blýsknout nemohli, stejně jako bez vynikající režie a vůbec všech dalších složek, které se na úspěchu této inscenace podílely. Za sebe bych ještě podtrhl fenomenální výkon Vandy Šípové, která podle mě rychle vyzrává nejen ve vynikající sólistku, ale dokáže beze zbytku prodat i svůj herecký a pohybový talent, a vnímám ji tak jako jednu z nejvýraznějších osobností současné české operní scény.  Svou zprávu o této vynikající současné české opeře a jejím stejně vynikajícím provedení zakončím větou, kterou jsem po dlouhotrvajících ovacích publika pronesl směrem k jednomu z našich kamarádů – „Byla to šílenost, ale moc povedená!“.

 

 

 

Praha, 28.2.2019

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11991?s=309