MIREILLE MATHIEU – trochu jiná recenze

 

 

Španělský sál Pražského hradu, 10.3.2019 v 17:00

 

 

Asi před měsícem se mě jeden známý e-mailem zeptal, zda bych se nechtěl jít podívat 10.3. i s doprovodem na koncert do Španělského sálu Pražského hradu u příležitosti šestého výročí Miloše Zemana ve funkci prezidenta republiky. Taková nabídka se neodmítá. Sice jsem ještě nic netušil o programu koncertu, předpokládal jsem však automaticky vzhledem k okolnostem, že půjde o klasickou hudbu. Přítel měl být tou dobou v zahraničí, proto jsem se na případném doprovodu domluvil předběžně s kolegyní, která také ráda navštěvuje koncerty klasické hudby, a navíc v minulosti organizovala ve Španělském sále i několik velkých mezinárodních kongresů, tak abychom si toto krásné prostředí spolu opět připomněli.  Počátkem března pak skutečně dorazila z Kanceláře prezidenta republiky pozvánka a ke svému překvapení, nikoliv ovšem nepříjemnému, jsem zjistil, že se na tomto koncertu představí slavná francouzská šansoniérka Mireille Mathieu, která se stala populární hvězdou už někdy ve druhé polovině 60. let i u nás, kdy se všeobecně předpokládalo, že by na světovém šansonovém trůnu měla vystřídat Edith Piaf.  Však také přezpívala mnohé její hity, i když si myslím, a potvrdila mi to i kolegyně, že Edith Piaf je prostě nepřekonatelná. Možná i to byl důvod, proč (alespoň z mého pohledu) se Mireille Mathieu z pozice světové superhvězdy po zářivých začátcích začala postupně vytrácet do pozadí, nicméně i tak je jistě stále jednou ze stálic světové populární hudební scény.

 

V očekávání komplikovaných kontrol při vstupu do areálu Hradu a dle zpráv z rozhlasu i zhruba tisícovky pozvaných návštěvníků jsme se s kolegyní vydali v poměrně hustém dešti tramvajemi na místo s asi hodinovým předstihem, při výstupu na stanici Pražský hrad však jako zázrakem pršet přestalo, bezpečnostní kontroly před Hradem i při vstupu do něj také svižně odsýpaly, takže jsme měli s uvítací skleničkou sektu v ruce ještě spoustu času do zahájení. Kolegyně je však na rozdíl ode mne bystrá a všímavá, tak si přečetla na jakémsi stojanu, že ti, kteří už nenajdou volná místa v sále, se budou moci usadit v přilehlém prostoru, kde se bude koncert alespoň promítat. Na nic jsme tedy v tu chvíli nečekali a šli se raději usadit už okolo půl páté. Mezi ty s rezervovanými židlemi v přední polovině Španělského sálu jsme ale samozřejmě nepatřili, přičemž jeho zadní polovina už byla z větší části také obsazena, tak jsme nakonec byli rádi, že jsme našli dvě volné židle vedle sebe alespoň v jedné ze zadních řad. Téměř přesně v 17:00, poté co se všichni návštěvníci včetně premiéra Andreje Babiše s manželkou Monikou usadili, přistoupila k mikrofonu Alex Mynářová, o níž jsem prozatím nikdy nic neslyšel ani nečetl, což mi však pomohla dohnat dobře informovaná kolegyně, která mi o ní hbitě prozradila některé údajně všeobecně známé skutečnosti, jako že jde o bývalou TV moderátorku, nyní manželku hradního kancléře, která je v současné době dokonce v radostném očekávání.  Inu, je vidět, že ačkoliv denně sleduju rozhlasové a internetové zpravodajství, některé druhy informací se mi stále ještě dokáží překvapivě vyhnout. Což bylo pro mě spíš příjemné zjištění. Kdybych ale nevěděl, že byla dříve onou TV moderátorkou, asi bych to ani nehádal, protože jsem v jejím moderování postrádal onu profesionální lehkost. Ale chápu, že tak velká sešlost při takové příležitosti může jednoho poněkud svazovat.

 

Poté za doprovodu fanfár z Libuše vešel do sálu za potlesku přítomných prezident Miloš Zeman s manželkou Ivanou, načež přivítal od mikrofonu v krátkém vystoupení přítomné a předeslal, že tentokrát se nebude hrát Rusalka, jak bylo údajně zvykem při předchozích výročních koncertech, protože i tak krásná hudba se při opakovaném poslechu přejí, stejně jako třeba vynikající jídlo, které se jí příliš často, a vysvětlil tak, proč letos bylo jeho manželkou Ivanou domluveno vystoupení Mireille Mathieu, protože se spolu už loni obě dámy spřátelily. Na nedávných koncertech v Praze prý slavná zpěvačka jeho ženě dokonce věnovala píseň, načež prohlásil, že by neškodilo, kdyby dnes věnovala píseň i jemu, třeba Blue Bayou, kterou má z jejího repertoáru nejraději. Na to reagoval sál bezprostředně hlasitým smíchem a potleskem. Miloš Zeman byl v evidentně dobré náladě a při chuti rozdávat podobné bonmoty, což potvrdil i tím, když vyjádřil směrem k Alex Mynářové své přesvědčení, při kterém ji láskyplně pohladil po tváři, že se jí narodí zdravý potomek, který jí bude dělat samou radost, než se z něj v pubertě stane protivný spratek. V tu chvíli sál doslova zabouřil a odměnil prezidenta dalším potleskem. A pak už tedy mohla na scénu přijít za vřelého uvítání všemi přítomnými Mireille Mathieu i se svým malým doprovodným orchestrem.

 

Už při úvodním moderování Alex Mynářovou se mi zdálo, že ozvučení sálu není úplně ideální, a při první písni francouzské šansoniérky se mi to i potvrdilo. Zvuk orchestru byl až příliš silný a tříštil se od stěn, přičemž se vytrácela i srozumitelnost zpívaného textu, jak mi potvrdila kolegyně, jinak skvělá francouzštinářka. Při prvních písních se mi i zdálo, jako by Mireille Mathieu, jejíž hlas je i v jejích 72 letech neuvěřitelně kovově čistý a silný, trochu podsekávala výšky, jako by si v nich nebyla úplně jistá. Tento pocit se mi ale nenápadně vytrácel, snad jak se zpěvačka postupně rozezpívala, a také možná zvukaři lépe vyladili svou aparaturu. Došlo mi zároveň, že akustika se výrazně mění v sále podobného typu v závislosti na tom, zda je prázdný nebo zaplněný lidmi. Což možná zvukaři museli dohnat až ve chvíli, kdy koncert začal naostro, těžko říct.  Vzpomněl jsem si, jak jsem byl před časem přítomen zkoušce barokního orchestru s Magdalenou Koženou v nově zrekonstruované jízdárně na zámku ve Valticích a jak to v tu chvíli vypadalo na večerní zvukovou katastrofu. Když pak ale byla jízdárna plná návštěvníků, její akustika se jako mávnutím kouzelného proutku zázračně vylepšila a koncert pak proběhl naprosto báječně. Mireille Mathieu hned v úvodu svého vystoupení vyslyšela přání Miloše Zemana a věnovala mu, opět za potlesku přítomných, jeho oblíbenou Blue Bayou, kterou známe asi hlavně z podání Jitky Zelenkové jako Zpívání, a zazpívala ji moc hezky. Vůbec celé vystoupení, které trvalo snad hodinu a dvacet minut, měla složené ze samých pěkných šansonů – mnohé jsem v jejím podání už i znal. Zároveň měla podle programu zařadit i písně z nově vydaného alba Mes Classiques. Které to byly, to jsem pochopitelně nepoznal, nicméně musí to být určitě povedené album, protože mě na koncertu nezklamala vlastně žádná píseň. Jedna nebo dvě byly sice tak trochu odrhovačky, které kolegyně ani já moc nemusíme, ale i podle reakce návštěvníků bylo vidět, že u obecenstva asi zabírají. S kolegyní jsme se také shodli, že u těch známých hitů, které Mireille Mathieu převzala od Edith Piaf, nedosahuje té emociální hloubky, kterou do nich Edith Piaf dokázala tak zázračně vložit. Zpěv Mireille Mathieu je nepochybně technicky dokonalý a její hlas zcela jedinečný, dá se říct až úchvatný, ale postrádá podle mě onu nebývalou emoční hloubku, s jakou dokázala šansony přednést nejen již zmíněná Edith Piaf, ale třeba i Hana Hegerová – umět chytit pořádně za srdce je zkrátka dar, který je dán v té nejvyšší možné míře jen nemnohým. Čímž ale nechci výkon Mireille Mathieu rozhodně nijak snižovat, jiní to naopak třeba můžou vnímat i jinak.  Každopádně například na slavnou Je ne regrette rien reagovalo publikum opravdu nesmírně vděčně a hodně vřele.

 

Ke konci koncertu zazpívala zpěvačka řadu písní ve zkrácené verzi i v jiných jazycích než ve francouzštině (anglicky, německy, italsky, snad i španělsky), dokonce jednu s rozpoznatelně čínskou melodikou, ale úplně největší, doslova bouřlivý ohlas, sklidila za ruskou Oči čornyje. I já mám tuto píseň velice rád, vzpomenu si při ní vždycky i na její ohromný přednes Vlastou Burianem v jednom z jeho filmů, a je fakt, že Mireille Mathieu ji zazpívala s velkým zaujetím a bezvadně. Možná se mýlím, ale tímto pásmem jiných než francouzských písní možná chtěla zpěvačka připomenout své koncertní úspěchy a oblíbenost v různých částech světa. A myslím si, že i právem. Po celou dobu koncertu jsem na poměrně malou Mireille Mathieu z té dálky a přes všechny řady přede mnou moc neviděl, ale občas jsem se víc napřímil nebo nějak jinak vyhnul, takže aspoň občas jsem ji přeci jen sledoval i vizuálně. Ani s brýlemi jsem ji ale samozřejmě neviděl dost detailně, abych zde mohl komentovat třeba to, jak se jí daří bojovat s věkem zblízka. Zdálky ale vypadá stejně jako v televizi ještě zamlada, rozhodně bych ji tedy poznal, i kdybych nevěděl, na koho vlastně jdu a zacpal si navíc uši. Své vystoupení končila za bouřlivých ovací návštěvníků ve stoje a velkou kytici jí až na pódium osobně přinesl Miloš Zeman.

Poté všechny přítomné ještě pozvala Alex Mynářová na raut, který probíhal v rozsáhlých přilehlých prostorách a chodbách. S kolegyní ale nemusíme velké tlačenice a fronty, tak jsme si dali jen trochu guláše s bramboráky a malé řízečky, protože žaludek už se tou dobou hlásil o slovo, a poté si kolegyně dala ještě sklenici džusu a já výtečné růžové bzenecké frankovky, načež jsme se odebrali směrem domů. Kromě několika tváří bývalých či současných politiků, ministrů a poslanců či odborářů, jsem zahlédl z mediálně známých tváří mezi účastníky již jen jednoho neúspěšného prezidentského kandidáta či sexuologa Radima Uzla. V rádiu sice avizovali, že byly pozvány snad i nějaké celebrity ze showbyznysu, ale nikoho z nich mně známého jsem při prodírání se mezi rautovými stolky nezahlédl. Ovšem v tom množství to neznamená, že tam třeba nějaké nebyly. Jako bulvární novinář bych se zkrátka asi neuživil – i pár těch svých známých, které jsem tam třeba potkal, ale jejichž jména by vám vesměs nic neřekla, bych totiž přehlédl, kdyby mě sami nezatahali za rukáv, když jsem je míjel. Tak tyhle informace třeba přinese zájemcům pro změnu zase někdo jiný.

 

 

 

Praha, 11.3.2019

 

Mireille Mathieu Blue Bayou