MALÝ PRINC – trochu jiná recenze

 

 

Na motivy knihy Antoina de Saint-Exupéryho

Symfonická hudba a texty písní: Kryštof Marek

Režier: Šimon Caban

Scénář: Šimon Caban ve spolupráci s Darinou Abrahámovou

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

 

Princ: Jan Cína

Hlasy: Martina Placrová, Szidi Tobias, Monika Absolonová a další

 

Studio DVA, Praha, 7.6.2019 v 19:00

 

 

Studio DVA je sice moc pěkné divadlo a hraje v něm i spousta populárních herců, ale svým převážným zaměřením na lacině povrchní komedie pro nejméně náročného diváka, který ale nejlépe naplní divadelní kasu, se nám s přítelem už před časem hodně přejedlo.  Nabídky mi do mailu nicméně vytrvale chodí, divadlo má totiž skvěle propracovaný marketing, proto mi padlo před časem do oka představení Malý princ s Janem Cinou, sice už několik měsíců dopředu vyprodané, ale rád jsem si na ně v tomto případě do června počkal. Nejdřív jsem ovšem musel přemluvit přítele, že se nemusí ostýchat na toto představení jít, že určitě nebude určené jen dětem. K mému překvapení totiž Malého prince nikdy nečetl – já sice také ne, ale domníval jsem se, že nikdo z mladších generací, kdo by byl podobně jako nedávno ještě já netknutý tímto půvabným dílem, snad ani existovat nemůže. Na rozdíl od přítele jsem však nedávno slyšel v rádiu několik epizod namluvených geniálně Eduardem Cupákem, takže jsem o ohromné poetice a hloubce Malého prince alespoň něco už věděl. O to víc jsem se na představení těšil a byl zvědavý i na to, jak si sympatický Jan Cina s jeho provedením poradí. Ani jsem vlastně netušil, jak bude představení pojato, i když z rozmístění všelijakých rekvizit na scéně, které jsem zahlédl na fotografiích na webu divadla, jsem měl alespoň jakousi mlhavou představu o jeho scénickém zpracování.

 

Když se pak roztáhla opona a před zcela zaplněným hledištěm začal rozehrávat Jan Cina svou náročnou „one-man show“, začalo mi postupně docházet, že nepůjde o žádné prosté převyprávění slavného příběhu, ale o zcela svébytně a originálně pojatou inscenaci. Jan Cina v představení hraje přímo jen Malého prince a pro tuto roli si snad ani neumím představit šťastnější volbu. Chtě nechtě jsem se musel v myšlenkách občas zaobírat i tím, jak je v této postavě neuvěřitelně autentický a jak přesvědčivě z něj vyzařuje nezáludná dětská zvídavost až naivita, která je navíc při jeho stále ještě chlapecky působící konstituci naprosto okouzlující. Jeho přítel, havarovaný letec, je vlastně v tomto příběhu přítomný jen jako živá vzpomínka a o opětovném setkání s ním Malý princ celou dobu jen sní. Uvědomil jsem si zároveň, že inscenátoři zřejmě předpokládali, že prakticky všichni návštěvníci budou už předem s knihou Saint-Exupéryho dobře obeznámeni, takže pracují s většinou reálií jako s všeobecně dobře známou skutečností, kterou není nutné explicitně příliš vysvětlovat a uvádět do konkrétních souvislostí, což může těm, kteří se při tomto představení setkají s Malým princem poprvé, činit jisté problémy ohledně srozumitelnosti děje. Mé obavy v tomto směru posilovalo i časté pokukování mého přítele na hodinky zhruba během první poloviny představení, což sice mohlo být způsobeno i tím, že ho ještě poté čekal odjezd mimo Prahu, ale nebylo to zdaleka jisté.  Na rozdíl ode mě se totiž neměl čeho v jednotlivých obrazech úplně chytit – jako byla například existence beránka, květiny či klobouku, který byl ve skutečnosti hadem, jenž spolkl slona, apod.

 

Jan Cina se ovšem do své role vložil s ohromnou vervou, dokonce tak, že už po čtvrthodině bylo zblízka vidět (seděli jsme v první řadě), jak mu bílou kombinézu smáčí na různých místech pot. Musel totiž zvládat nejen neustálý a místy až akrobatický pohyb po scéně, ale obsluhovat přitom i spoustu elektronických přístrojů a hejblátek, hrát si s poletujícími nafukovacími balónky, a ještě přitom mluvit a zpívat, což vše zvládal víc než přesvědčivě. Hodně přitom záleželo i na přesnosti souhry s všelijakými promítacími efekty, ale i s reprodukovanou hudbou včetně dalších předem nahraných zpěvných či mluvených partů, aby vše do sebe přesně zapadalo a aby tento neustálý „zápas“ s veškerou „změtí“ mechanismů a rekvizit kolem nepřehlušil onu jedinečnou poetiku, kterou v sobě Malý princ musí mít, aby byl opravdu oním Saint-Exupéryho Malým princem. Nejlepším dokladem toho, že se to Janu Cinovi, ale i všem ostatním, kteří se na vzniku této výjimečné inscenace podíleli, skutečně podařilo, byl právě můj přítel. Četnost jeho pohledů na hodinky se totiž s přibývajícími minutami postupně snižovala a pozvolna se začal i přidávat k potlesku celého hlediště po některých zvlášť vydařených obrazech a s nimi spojených úžasných výkonech Jana Ciny. A když představení za velkého a obdivného jásotu publika, včetně nadšených výkřiků, skončilo, postavil se spolu s ostatními i k závěrečnému potlesku vestoje. A zdaleka ne jen proto, že to jinak prostě nešlo. „Standing ovation“ je sice na většině pražských komerčních scén dnes už víc pouhým zakořeněným zlozvykem, respektive projevem uhranutí diváků přítomností z televize známých celebrit, než skutečnou známkou kvality představení, ale v tomto případě bylo toto vyjádření návštěvnického přijetí zcela na místě. 

 

Cestou domů jsem se ale pro jistotu svého přítele přeci jen zeptal, zda nebyl z představení tak trochu zklamaný, když mu možná nemohlo být bez znalosti knihy vždy tak úplně zřejmé, co a s jakými konotacemi se v tom kterém okamžiku na jevišti odehrává.  V koutku duše jsem byl připravený i na to, že to možná tentokrát od něj i schytám. K mé radosti mě ale z mých skrývaných obav nejen rychle vyvedl, ale k mému ohromení navíc rezolutně prohlásil, že se mu představení moc líbilo pro jeho úžasnou poetičnost. Tohle prosím řekl člověk, který by si stěží sám od sebe někdy přečetl nějakou básničku, přičemž i moje nové verše je svolný si poslechnout jen tu a tam s nepředstíranou neochotou, a to ještě jen proto, aby se mě v danou chvíli co nejdřív zbavil, když už neví, na co by se zrovna vymluvil. Od něj má tedy věta o úžasné poetice Malého prince v podání Jana Ciny ve Studiu DVA průkaznější hodnotu než recenze od sebeuznávanějšího kritika, o této mé ani nemluvě. Ani já vlastně už nemůžu o tomto představení nic výstižnějšího napsat, jen slova mého přítele třikrát podtrhnout.

 

Kromě skvělého výkonu Jana Ciny, před nímž lze jen smeknout pomyslný klobouk, však nemůžu nezmínit ani vynikající hudbu Kryštofa Marka, která spolu s výborným scénářem a neméně výbornou režií Šimona Cabana, jakož i sofistikovaně propracovanou scénou Jakuba Kopeckého, dělá z tohoto představení skutečnou lahůdku, která se na hony vymyká oné podbízivé produkci, kterou je bohužel repertoár Studia DVA jinak přehlcen. Hudba je zde sice označena jako symfonická, a není potřeba toto označení nějak zpochybňovat, je však velice stravitelná i pro ty, u kterých jinak slůvko „symfonická“ může vyvolávat kopřivku. Místy bych ji totiž označil až za muzikálovou, což by sice zrovna ode mě mohlo znít i poněkud pejorativně, ale v tomto případě to myslím nepřekročilo hranice dobrého vkusu onou lacinou vtíravostí a klišovitostí, což mě u současné české muzikálové hudby zpravidla odpuzuje, místo aby mě to přitahovalo.

 

Zkrátka tentokrát se i mně tleskalo na závěr vestoje velice dobře a nemusel jsem se stydět za to, že se zbaběle podvoluju okolnímu davu jen proto, abych v ostentativním sedu nevyčníval. Zaplaťpánbu za to!

 

 

 

 

 

Praha, 9.6.2019

 

https://www.studiodva.cz/maly-princ/maly-princ/