DENVER YOUNG ARTISTS ORCHESTRA – trochu jiná recenze

Koncert v rámci cyklu MUSICA ORBIS

Dvořákova síň, Rudolfinum, 11.6.2019 ve 20:00

DENVER YOUNG ARTISTS ORCHESTRA

dirigent: Wes Kenney

Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře

dirigent: Chuhei Iwasaki

Na další koncert z cyklu MUSICA ORBIS, který již řadu let představuje nejen v Praze kvalitní zahraniční mládežnické orchestry, jsem se vydal s kamarádkou a dvěma kamarády. Kamarádka s manželem dorazili k Rudolfinu předpisově a hezky společensky ustrojeni, jak se na večerní symfonický koncert sluší, zatímco mně by tentokrát Mister Etiketa asi nepochválil. Zvolil jsem totiž v tom tropickém parnu jen lehké letní kalhoty a přes ně vzorovanou (i když jen černobíle) košili s krátkými rukávy. Co ale čert nechtěl, zrovna když jsem se chystal s oběma přáteli přivítat, míjeli je nějací jejich dva známí, přičemž mladý muž v tmavém obleku s kravatou k nim prohodil něco o tom, že nedávno zahlédli v Národním divadle návštěvníky dokonce v džínách, což je naprosto nepatřičné. Pokoušel jsem se v tu chvíli tvářit, že mí kamarádi nemají se mnou vůbec nic společného, abych jim svým outfitem nedělal před jejich známými zbytečně ostudu, ale nevím, jestli to bylo co platné. Zatímco pak oba mí přátelé šli raději zavčasu zajistit nějaká pěkná místa do sálu, já ještě musel čekat se vstupenkou na opozdilého třetího kamaráda. Trochu se mi ulevilo, že i on přišel podobně vyletněný jako já, možná i ve své oranžové polokošili s krátkými rukávy ještě o něco nápadněji, takže se mi opět částečně vrátilo sebevědomí. Po vstupu do sálu jsem si pak všiml, že celkový poměr mužských návštěvníků v oblecích a jen v košilích s krátkými rukávy byl zhruba půl na půl, takže můj prohřešek proti bontónu se tím ještě o něco víc zmírnil a nemusel jsem tak už skoro vůbec cítit nějak zvlášť nepatřičně. Ke cti Rudolfina je třeba ale připočíst, že jeho vnitřní prostory byly překvapivě příjemně klimatizované, takže ani ti společensky uvědomělejší nemuseli během koncertu příliš trpět – víceméně jsme tedy my odvážnější byli ve výhodě hlavně při přesunu do Rudolfina a zpět, protože i v půl jedenácté byla noc ještě docela tropicky vlahá.

Koncert tentokrát zahájilo netradičně české mládežnické těleso, a sice Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře řízený mladým českým dirigentem japonského původu Chuheiem Iwasakim. Tento sympatický mladík (nar. 1987) po studiu na tokijské konzervatoři vystudoval v letech 2007 – 2013 ještě skladbu a dirigování i na té pražské, nyní zde už i vyučuje a zároveň dále studuje na Akademii múzických umění. Současně jako dirigent spolupracuje s mnohými předními českými orchestry. Pro své úvodní vystoupení si pražští konzervatoristé vybrali Serenádu pro smyčcové nástroje E dur Antonína Dvořáka (1841 – 1904) a po 144 letech od jejího napsání tehdy začínajícím třiatřicetiletým skladatelem, jenž se později stal dokonce ředitelem Pražské konzervatoře, ji s velkou chutí zahráli. Jistě k tomu přispěl i nebývale energický způsob dirigování Chuheie Iwasakiho, jehož elegantně ladná a přitom poměrně rozmáchlá gesta nadchla i mého o generaci staršího kamaráda, který je velkým milovníkem klasické hudby a při svých častých cestách po světě navštívil celou řadu koncertů i těch nejprestižnějších světových orchestrů. Jeho uznání výkonu pražských konzervatoristů má tak o to větší hodnotu, nehledě na to, že druhý kamarád, sám dřívější špičkový profesionální houslista, u mladých hudebníků jisté rezervy ještě spatřoval. Jak ale následně trefně poznamenala jeho žena a má skvělá přítelkyně, je velkým štěstím nás ostatních, že nejsme profesionálními muzikanty a můžeme si tedy podobná vystoupení zanícených mladých hudebníků naplno jen a jen užívat.  Každopádně velký potlesk svědčil o tom, že úplně stejně si jejich vystoupení užili i všichni ostatní návštěvníci večera.

Poté se orchestry vystřídaly a k našemu překvapení mnozí členové Denver Young Artists Orchestra vypadali ještě mladší než pražští konzervatoristé. Za dirigentský pult se naopak postavil již bělovlasý zkušený Wes Kenney, který stojí 15 let v čele Symfonického orchestru Fort Collins v Coloradu a řediteluje orchestrům Coloradské státní univerzity. Kromě toho je úspěšným operním a baletním dirigentem a hostuje často i u různých orchestrů v zahraničí. Ke svému úvodnímu vystoupení si denverští vybrali náročnou Symfonii č. 1 f moll Dmitrije Šostakoviče (1906 – 1975), která se mi líbila svou neotřelou nápaditostí a moderním vyzněním tak moc, že se mi ani nechtělo věřit, že ji tento světoznámý ruský hudební skladatel složil ve svých pouhých 19 letech. Dílo je to plné napětí a dramatických zvratů i tragicky vyznívajících momentů, čímž zcela odráží dynamiku a nejednoznačnost osudů revolučního i porevolučního Ruska té doby. Hudebně profesionálně zkušený kamarád o přestávce na adresu této symfonie prohlásil, že snad jen její zakončení mohlo být trochu víc propracované, což ovšem nebylo míněno jako kritika, spíš jako poznámka svědčící o tom, že se na tom podepsal ještě tak mladý věk začínajícího skladatele. Přestože se mi tu a tam zdálo, že se občas při této skladbě někteří instrumentalisté nedokázali zcela vyvarovat drobných chybiček, u této jistě velice náročné skladby vcelku pochopitelných, z mého pohledu to byl nejsilnější zážitek celého večera a jen se mi tím potvrdilo, jak progresivní byli ruští skladatelé první poloviny 20. století a jak významně ovlivnili vývoj světové hudby navzdory turbulencím v jejich rodné zemi, které se koneckonců neblaze osobně dotýkaly i samotného Šostakoviče, jenž se přesto nikdy kvůli tomu neuchýlil  do emigrace.

O přestávce nás starší kamarád pozval na skleničku sektu připravenou již na jednom ze stolků ve foyer. Později se k nám přisunula ještě četnější skupinka, která měla na stejném stolečku rovněž připravené své občerstvení a většinu místa u něj si zabrala pro sebe. Já to své sice ještě uhájil, ale nakonec mě stejně nekompromisně od stolku rukou odstrčil, byť se slovním dovolením, starší pán ze stejné skupiny, který se dostavil jako poslední. Nijak nám to ale nevadilo, posunuli jsme se jen víc do prostoru a dál nerušeně diskutovali o příjemných dojmech z dosavadního průběhu večera.

Druhou půli pak denverští zahájili Divertissementem od mně až dosud zcela neznámého francouzského skladatele Jaccquese Iberta (1890 – 1962). Divertissement je suitou vycházející ze scénické hudby k frašce Slaměný klobouk, hudba je to značně eklektická a Ibert v ní cituje všelijaké známé skladby od Mendelssohnova svatebního pochodu až po dobový jazz. Působila na mě značně parodicky a humorně, takže jsem se musel při ní často smát, i když samozřejmě ne nahlas. Vnímal jsem to jako osvěžující vybočení z dosud spíše vážně pojímaného koncertu. O něco méně vstřícně to ale přijal starší kamarád, nedokázal se asi tak rychle přeladit na vysloveně humornou notu. Většina ostatních návštěvníků to ovšem přijala s patřičným nadhledem a denverští tak sklidili opět zasloužený, i když zřetelně odlehčený bouřlivý potlesk.

Poté se oba orchestry spojily a za dirigentský pultík se postavil opět Chuhei Iwasaki k provedení slavné Dvořákovy koncertní předehry Karneval. Tentokrát se mladý česko-japonský dirigent ujal své taktovky s ještě větší vervou než v úvodní skladbě a do svého neuvěřitelně dynamického dirigování zapojil doslova celé tělo včetně častých výskoků a podřepů. To evidentně strhlo nejen pozornost návštěvníků, ale i všechny členy spojených orchestrů k ohromnému výkonu, který byl po skončení skladby korunován až freneticky nadšeným potleskem, nejbouřlivějším z celého večera. Od dirigenta to byl téměř akrobatický výkon, jen jsem zároveň přemýšlel o tom, že tohle si ve starším věku už nebude moci do té míry dovolit, až bude mít své tělo a klouby třeba méně ohebné, což znám už z vlastní zkušenosti. Nicméně to na mě udělalo úchvatný dojem a byl to zážitek, na jaký se nezapomíná. Něco podobného jsem dosud viděl jen u již předčasně zesnulého dirigenta Františka Preislera kdysi na Žofíně, ovšem tentokrát šlo o ještě intenzivnější prožitek. Jen u mého staršího kamaráda se to opět nesetkalo se stejným pochopením, byť sám byl v mládí vrcholovým sportovcem na reprezentační úrovni, a i ve svých 84 letech stále ještě hraje tenis a golf. K hudbě mu ale asi náročný sportovní pohyb prostě příliš nepasuje.  

Poté se před oba spojené orchestry opět postavil Wes Kenney, aby již mnohem uměřenějším způsobem odřídil orchestrální suitu Porgy & Bess Arrangement, což je takový průřez nejslavnějšími melodiemi ze světoznámé opery George Gershwina (1898 – 1937). Nálada v hledišti se tak sice znatelně zklidnila, nicméně bezvadně provedené dílo naplněné spoustou v podstatě již široce populárních melodií důstojně a příjemně završilo pěkně strávený večer, při němž se mladistvá energie hudebníků krásně přelévala ke všem návštěvníkům. Dlouhotrvající potlesk vestoje, při němž se přišli děkovat oba usměvaví dirigenti zároveň, obklopeni rozzářenými tvářemi všech mladých instrumentalistů, byl vděčnou tečkou za celým večerem. Oceňoval jsem při něm i úžasnou souhru obou hudebních těles, kdy určitě na vzájemné secvičení nemohli mít bůhvíkolik času. Ale jak se říká – kdo umí, umí! Když jsem pak sjížděl dolů do metra, předešel mě na jezdících schodech již v civilu letně ustrojený Chuhei Iwasaki s jednou z hudebnic a zastavili se kousek pode mnou, takže jsem mohl zaslechnout i jeho plynulou češtinu. Působili oba skromným až nenápadným dojmem jako dva studenti, co právě spolu jedou třeba ze školy.  Jen tak – docela sympaticky všedně a normálně.

Praha, 13.6.2019

https://www.youtube.com/watch?v=ST8n3c1zm6A