Bedřich Smetana: DALIBOR – trochu jiná recenze

 

 

Národní divadlo, II. premiéra, 29.6.2019 v 19:00

 

Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Světelný design: Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák

Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková

Pohybová spolupráce: Alena Pejšková

 

Vladislav: Svatopluk Sem

Dalibor: Peter Berger

Budivoj: Jakub Kettner

Beneš: Jan Štáva

Vítek: Martin Šrejma

Milada: Kateřina Hebelková

Jitka: Veronika Holbová

Soudce: Pavel Švingr

 

 

Přítel odjel na víkend do Karlových Varů, aby poprvé v životě zkusil nasát s kamarády atmosféru slavného filmového festivalu, a já jsem si tak užíval v sobotu sladkého lenošení a vůbec jsem mu ten karlovarský frmol v tropických dusnech nezáviděl. Zhruba ve čtyři odpoledne mi ale zavolal hudbymilovný kamarád, že právě získal volné vstupenky na druhou premiéru Dalibora (na té první byl samozřejmě taky) a zda bych s ním nešel, že je to hudebně zdařilá inscenace. Tyhle neplánované změny programu nemám vůbec rád, tak jsem se snažil všelijak vymlouvat, ale proti jeho naléhání jsem byl nakonec bezmocný. Naštěstí jsem měl ještě dost času, abych se oholil a dal si sprchu, abych se z těch veder alespoň trošku osvěžil, a vyrazil jsem k divadlu. Před schody na podestu u vstupu do Národního divadla jsem neunikl rozdávačům jakéhosi letáku a zároveň mi přišla smska, že kamarád zapomněl na výluku metra a že začátek představení nejspíš nestihne, vstupenku že mi ale předá jeden náš společný známý operní zpěvák ve foyer divadla. Ten ale také dlouho nešel, tak jsem se zatím aspoň začetl do letáku, kterým nás soubory Opery Národního divadla a Státní opery informovaly o blíže nespecifikované závažné situaci v těchto institucích, kvůli které vstoupily do stávkové pohotovosti a požadují mimo jiné nové obsazení pozice uměleckého ředitele Opery ND a SO a pozice hudebního ředitele Státní opery a rovněž uskutečnění transparentního výběrového řízení na místo ředitele Národního divadla. Nějak jsem z letáku ale nepochopil, co se to v Národním divadle zase děje, i když jsem v nějakém mediálním výstupu nedávno četl útoky jakéhosi kritika na dosavadní ředitelku Opery ND a hudebního ředitele Státní opery, což je ale ze strany některých médií už poměrně obehraná písnička a většinou se za ní skrývají všelijaké osobní animozity či naopak klientelistické vazby etablovaných kritiků (častěji možná kritiček) k různým jimi preferovaným osobám z branže.  Třeba se tedy ještě brzy dozvíme, komu kdo kde zase případně šlápl na kuří oko. Když už se dávno zvonilo na začátek představení a téměř všichni návštěvníci už byli na svých místech, objevil se opravdu konečně asi za dvě minuty sedm avizovaný kamarád - tenorista a společně jsme pak vyběhli po schodech na 1. balkón těsně před tím, než orchestr spustil předehru.

 

Celá Smetanova opera je velice melodická, což platí i pro její předehru, jen se mi zdálo, že jsem asi dvakrát zaslechl jakousi nepříjemnou disonanci mezi dechovými nástroji. Scéna byla poměrně jednoduchá a účelná, jak je v moderní scénografii už vcelku obvyklé, vystačila si s několika pohyblivými moduly, které mohly představovat leccos, co bylo podle děje právě potřeba, a na zadní tmavé vysoké kulisy se pro změnu mohly promítat různé jednoduché obrazy, které příslušně dotvářely dané prostředí. Poněkud kontrastně k tomu naopak působily vcelku bohatě vypracované kostýmy sólistů i sboristů, které evokovaly středověký způsob odívání, a středověká atmosféra byla podtržena také velmi autenticky působícím brněním, v němž se pohybovali členové Baletu Opery Národního divadla v zajímavé choreografii jakýchsi zpomalených pohybů, což působilo dosti sugestivně a dotvářelo až jakousi mystickou atmosféru. Naopak poněkud zbytečně na mě působilo, když v jakýchsi předělech mezi obrazy se tito rytíři v brnění postavili vždy na přední okraj jeviště a zpod nohou se jim začala valit oblaka umělého kouře, která měla asi vytvářet jakousi clonu mezi diváky a tím, co se ukáže v dalším obraze. Z 1. balkónu ale už takový případný efekt nebyl viditelný, spíš jsme pozorovali seshora, jak se dým pokaždé valí do orchestřiště a na diváky v předních řadách v přízemí. Jak mi o přestávce následně potvrdil kamarád, který na první premiéře seděl právě v těchto „kontaminovaných“ řadách, nebylo to prý nic zrovna příjemného. Jinak se mi ale celkové pojetí ztvárněné osvědčenou dvojicí Nekvasil – Dvořák a jejich dalšími spolupracovníky docela líbilo a byl jsem jako divák spokojený, představení jsem si užíval. A to i po hudební stránce, včetně výkonu všech sólistů, z nichž měl největší ohlas u návštěvníků Peter Berger a pochvalné poznámky o jeho procítěném výkonu jsem pak slyšel i o obou přestávkách od různých známých, s nimiž jsme se během popíjení skleniček sektu potkávali. Občas jsem sice zaslechl i nějakou uštěpačnou poznámku na jednu ze sólistek, ale tomu jsem nevěnoval větší pozornost, protože se mi líbily výkony všech představitelů ženských i mužských rolí a představení jsem si s chutí užíval, aniž by mě muselo trápit, jestli má někdo někde nějaké tremolo, či co. Čím dál víc považuju za svou velkou výhodu, že nejsem žádný hudební znalec, a dokážu si tak většinu představení opravdu užít. Ani bych snad nechtěl být natolik disponovaný, abych si kazil náladu nějakými drobnými interpretačními nedokonalostmi, často možná i víc domnělými než skutečnými. Ostatně jakékoliv umění má podle mne sloužit především lidem, nikoliv kritikům.

 

Při obou přestávkách jsme se úplně náhodou setkali u jednoho stolku i s Vlastimilem Harapesem a několika jeho přáteli, a tak jsem využil příležitosti a zeptal se ho, jak se dívá na choreografii rytířů v brnění. Potěšilo mě, když prohlásil, že je sice nenápadná, ale o to povedenější, a ocenil ony zpomalené pohyby tanečníků s tím, že jsou ve skutečnosti mnohem náročnější, než jak možná vypadají. Udělalo mi tak radost, že jako odborník ocenil to, co se mi také moc líbilo coby prostému návštěvníkovi.

 

Opera trvá i se dvěma přestávkami více než tři hodiny, ovšem díky nádherné melodické hudbě a patřičně dramatickému ztvárnění i solidním výkonům jsem tentokrát při ní ani chvilinku neusínal a ubíhala mi docela svižně. Romantický příběh zemana Dalibora z Kozojed, jak ho asi všichni znají i z Jiráskova podání a jak ho v obrozenském duchu a pro tehdejší národní potřeby zpracoval libretista Josef Wenzig, je svým způsobem historickou pohádkou (byť s tragickým koncem), takže se na něj dobře dívá. A že skutečný Dalibor z Kozojed byl spíš loupeživý lapka než nějaký romantický hrdina, to není až tolik podstatné. I tehdy jako dnes není přece důležité, jak se co ve skutečnosti stalo, ale jak se to pak podle dobových potřeb zpracuje a podá. Umění zkrátka umí být i děvka, i když v tomto případě to už asi nikoho trápit nemusí.

 

Onu dříve zmíněnou disonanci mezi dechovými nástroji v orchestru jsem v průběhu představení zaslechl ještě asi jednou nebo dvakrát znovu a při pohledu do orchestřiště jsem si pak v jednom momentu všiml, jak klarinetista něco živě radí klarinetistce vedle sebe a vysvětluje jí snad cosi ohledně náustku, s nímž pak ona chvíli i manipulovala. Že by tedy technický problém s nástrojem? Těžko říct. Z onoho disonantního zvuku jsem totiž nebyl schopen blíže určit, který z nástrojů ho snad způsobil, a možná se mi to dokonce celé jenom zdálo. Jsem prostě hudební nevzdělanec a lepší už to se mnou zkrátka nebude.

 

Na první premiéře se ve třetím dějství dokonce v jednom momentě i bučelo, ale kamarád mi nechtěl prozradit proč, prý to uvidím sám. Tak jsem se vlastně až do konce těšil, kdy to přijde, protože divácké bučení jsem na žádném představení ještě nikdy nezažil, ovšem nedočkal jsem se ho bohužel (tedy pro mě) ani tentokrát. Tak jsem z kamaráda alespoň po skončení vypáčil, že se to stalo při jedné ze závěrečných scén, kdy jde poloobnažený král Vladislav do jakési parní lázně obklopen středověkými masérkami. A při první premiéře (kde ho ztvárnil Adam Plachetka) si prý vykračoval jak někde na pláži a působilo to až nevkusně. Inscenátoři se tedy asi poučili a stejná scéna už při druhé premiéře nijak zvlášť provokativně nepůsobila. Jen při závěrečné mnohonásobné děkovačce měl Svatopluk Sem evidentní problémy udržet na svém jinak téměř nahém těle bílý župan tak, aby se mu stále nerozevíral, což trošku připomínalo, jako když se někde v parku předvádí exhibicionista. Bylo vidět, že je z toho poněkud rozpačitý, ale že to bere zároveň s humorným nadhledem – třeba s tím jeho županem v kostymérně pro příště ještě něco udělají. Podobně se se svými bohatě nařasenými šaty až na zem potýkala při děkovačkách i Kateřina Hebelková coby Milada – ne že by se jí snad rozevíraly, ale každou chvíli o ně při tom stálém pobíhání vpřed a vzad škobrtala, až jsem měl chvílemi strach, aby udržela rovnováhu. Naštěstí to zvládla, možná by ovšem ani jejím šatům neškodilo, kdyby prošly v kostymérně ještě nějakou potřebnou úpravou, aby si kvůli nim sólistka příště třeba nevymkla kotník.

 

Jak už jsem tedy naznačil, děkovačky byly dlouhé a publikum bylo evidentně spokojené, zasloužený potlesk sklidili prakticky všichni sólisté i všechny sólistky, největší ale, a zcela jistě také zaslouženě, pak Peter Berger, který ve svém Daliborovi opravdu zazářil. Takže tohle představení můžu s čistým srdcem doporučit všem milovníkům klasické opery i já.

 

 

 

 

Praha, 2.7.2019

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/13207