SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, IV. předvánoční abonentní koncert 2019 – trochu jiná recenze

 

 

Sál Martinů, HAMU, Praha, 3.12.2019 ve 20:00

 

 

 

Jelikož jsem III. abonentní koncert SKO vynechal, tento předvánoční jsem si už nemohl nechat ujít, i když právě ono označení „předvánoční“ mi v adventním čase neznělo moc lákavě, protože už jsem alergický na to, jak se v tomto období všude tlačí na vánoční pilu tak, až z toho zaléhají nejen uši. A přiznám se, že ani „sváteční“ program ve mně moc touhy po muzice nevzbuzoval – Mozartova Malá noční hudba se mi líbila ještě tak v dětství, než se mi častým hraním všude možně až zprotivila, a naopak Sukova Serenáda Es dur se mi už v dětství zošklivila tím, že ji hráli v televizi rok co rok v pořadu „Kdo v stříbrné struny zahrát zná“ vždycky hned poté, co jsme si vybalili dárky pod stromečkem a v televizi bychom uvítali spíš nějakou prima zábavu, než takovou z mého tehdejšího pohledu děsnou nudu, kterou se televizní dramaturgové snažili přenést do všech domovů poklidné kouzlo Vánoc. Mně se ovšem tenkrát tento způsob zdál vhodný akorát tak pro podřimující důchodce, ne pro rozdychtěnou a rozveselenou mládež. Však jsem to taky kamarádce do telefonu hned vyzvonil, jaké asociace ve mně ten program vzbuzuje, když jsem si ověřoval, zda se na koncertě spolu potkáme. Ještě na místě samém jsem se se svými pocity svěřil i jejímu manželovi, ale vzápětí ve mně zatrnulo pocitem velkého faux pas, když mi prozradil, že tuto serenádu kdysi také nahrál pro vysílání v televizi. Na můj zjevný úlek mě ale hned uklidnil s tím, že to bylo určitě později než v mém dětství, načež jsme se všichni zasmáli. A ještě jsem pak vykulil oči, když mi kamarádka sdělila, že tuto Sukovu Serenádu hrají v Českém rozhlase na stanici Vltava s železnou pravidelností na Štědrý večer vždy v 18:00 rok co rok, což se mi zdá až fantasticky neuvěřitelné – nejspíš mě tedy tato vánoční tradice dokonce i přežije, potěšpánbu!

 

Nicméně se tento program ukázal pro ostatní naopak jako atraktivní, protože Sál Martinů se před začátkem koncertu téměř zaplnil. Sukův komorní orchestr si pro úvod zvolil Concerto grosso g moll „Fatto per la Notte di Natale“ od Arcangela Corelliho (1653-1713), který právě formu concerta grossa dovedl k dokonalosti, jež se následně stala vzorem i pro Vivaldiho, Bacha či Händela. Představoval jsem si, že když jde o šestivětou skladbu, jak nebude dlouhá, ale kupodivu zas tak dlouho netrvala a poslouchala se moc dobře, rovněž orchestr se s ní vypořádal brilantně a jen pár nepozorných posluchačů se nesměle roztleskalo už mezi větami. Ovšem když moc dalších svým potleskem k následování nestrhli, opět se odmlčeli a pak už si dali pozor. Musel jsem uznat, že šlo o velice příjemné zahájení večera a rovněž velký potlesk návštěvníků svědčil o tom, že sdíleli stejné pocity se mnou.

 

Poté následovala Serenáda G dur „Malá noční hudba“ od Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791) a musím přiznat, že jsem se do ní také s chutí zaposlouchal, i když ten její charakteristický motiv už je tak trochu přeci jen zprofanovaný. To je zkrátka osud chytlavé melodie, i když ji složí takový génius jako Mozart. Za každou slávu se holt něčím platí, a i ona má svůj rub a líc. Jenže v precizním provedení SKO to je i tak skvost a občas neškodí si jej v takovém mistrovském pojetí oprášit, zvlášť v adventním čase. A opět jsem nebyl sám, kdo to tak zřejmě vnímal, což potvrdil nadšený potlesk publika před odchodem na přestávku. Snad pro zajímavost ještě uvedu zmínku z programu, že tuto skladbu Mozart dokončil v roce 1787, v době, kdy pracoval na druhém dějství své nejslavnější opery Don Giovanni.

 

Přestávku jsme strávili v příjemně chladném předsálí, a ještě jsme byli pozváni pořadatelem koncertu na číši vína po skončení programu, což jsme s radostí přijali.

 

Pak už jsem byl zvědavý, jak se mi po těch dlouhých letech bude líbit živé provedení Serenády pro smyčcový orchestr Es dur od Josefa Suka (1874-1935). A věřte nevěřte, nakonec jsem ji v duchu ocenil jako nejhezčí skladbu večera! Zkrátka jsem ji vnímal úplně jinak než jako dítě školou povinné ze štědrovečerní televize. Ono vůbec je poslech klasické hudby naživo úplně něco jiného než reprodukované provedení, to se zkrátka nedá srovnávat. A pokud někoho z vás vážná hudba z rádia třeba vysloveně obtěžuje, nudí a odrazuje, zkuste si někdy zajít na živý koncert a možná budete překvapeni. Navíc jsem ale zjistil, že tato Sukova skladba je nesmírně procítěná a melodicky víc než zajímavá – neměl jsem sebemenší problém se do ní ponořit a s velkou chutí se jí nechat unášet do prostoru, kde pro běžné denní starosti už není žádné místo. Moc jsem si ji vychutnal a na zvědavý dotaz kamarádky, jak ji hodnotím, jsem se musel přiznat, že až nečekaně nadšeně a vstřícně. Snad už ji tedy od nynějška budu mít spojenu s mnohem hezčími asociacemi, než tomu bylo dřív, a mistru Sukovi se tímto i hluboce omlouvám, že jsem mohl být kdysi tak zaslepený. Třeba si kvůli tomu od radosti brnkne i tam někde do vesmírné struny.

 

Dlouhotrvající a zasloužený aplaus pak přiměl orchestr k přídavku, kterým byla druhá věta Mozartova Divertimenta, jež příjemně celou hudební část večera uzavřela. Sváteční tečkou pak byla ona číše vína, na níž se děkovalo sponzorům orchestru, a hlavně jeho hráčům za to, že SKO zažívá v posledních letech umělecky velmi zdařilé období, i když shánění financí na jeho provoz není vůbec jednoduché. Inu vznešená kultura nemá v dnešní době na růžích ustláno. A pak už se jen družně po skupinkách rozprávělo a také výtečně jedlo a popíjelo skvělé vínko zásluhou ŠIMI GASTRO – zde si snad takovouto drobnou reklamu cateringu můžu dovolit uvést, protože si to prostě zaslouží. Mně pouze mrzelo, že jsem mohl jen poslouchat chválu na všechny ty dobrůtky, protože jsem na koncert přišel rovnou z pozdního, a navíc opravdu vydatného pracovního oběda, takže se už do mě nic dalšího k mé lítosti nevešlo. Až na malý kousek punčového dortíku, když ho kamarádka svému muži odmítla a já se tedy obětoval. Ovšem byl fakt vynikající, na „punčáky“ jsem totiž zatížený. A povídalo se nám v hloučku přátel tak dobře, že nás nakonec musel pořadatel koncertu zdvořile od ještě ani nedojedené tabule vytlačit, protože jsme už byli poslední a muselo se poklízet. A raději tentokrát ani nebudu uvádět, že celou naši skupinku nejvíc bavil Vlastík Harapes, který přijel rovnou z představení lední revue v Ústí nad Labem, kde hraje krále. Prý by se mu to nemuselo líbit, že se o něj občas v těchto svých „recenzích“ otřu, kdyby si je náhodou někdy přečetl. Já si ale myslím, že to zrovna moc nehrozí, a tak se polepším třeba zase až příště. Tak nám ten advent letos nakonec začal docela příjemně a hezky.

 

 

 

 

Praha, 5.12.2019

 

https://www.youtube.com/watch?v=t4jkM3BYjC0