Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR – trochu jiná recenze

 

 

Režie a úprava: Juraj Deák

Hudba: Ondřej Brousek

Scéna: David Bazika

Kostýmy: Jana Hauskrechtová

 

Hejtman: Aleš Procházka

Jeho žena: Andrea Černá

Jejich dcera: Šárka Vaculíková

Chlestakov: Ondřej Brousek

a další

 

Divadlo na Vinohradech, 31.12.2019 v 18:00

 

 

Už to málem vypadalo, že po letech budeme mít silvestrovský večer bez tradičního divadelního představení, ale pak se mi na poslední chvíli podařilo objevit ještě pár zbývajících vstupenek v Divadle na Vinohradech na Revizora. Sice už jen do postranní lóže na 2. balkoně, ale aspoň něco. Pro jistotu jsem se ale zeptal přítele, zda by na tuto ruskou klasiku měl právě poslední den v roce chuť jít, ten však k mému překvapení ochotně souhlasil. Hlavně prý proto, že si vzpomněl na filmového Revizora s Vlastou Burianem, a tak usoudil, že i na Vinohradech by to mohla být dobrá zábava. K mým nejoblíbenějším divadelním kusům tahle Gogolova klasika sice zrovna nepatří, a to ani v tak legendární podobě, jakou je třeba televizní záznam kdysi slavného provedení v Činoherním klubu, ale říkal jsem si, že je to pořád o mnoho lepší příležitost, než by byla třeba nějaká přihlouplá rádoby veselá konverzačka na některé z pražských komerčních scén, jaké se právě o posledním večeru v roce často dávají.

 

Hned po vstupu do divadelního foyer v přízemí jsme se v tlačenici příchozích návštěvníků těsně minuli i se samotným zdejším principálem Tomášem Töpferem, který mi připadal v doslova všedním oblečení o dost starší a sešlejší, než jak si ho umím vybavit z různých televizních záznamů. Koneckonců ale ani já s přibývajícími roky nemládnu. Vypadal trošku roztěkaně, jako když někoho vyhlíží. Sám v daném kuse ale nevystupuje, tak třeba chtěl mít jen osobně pod kontrolou, zda v divadle funguje i na silvestra vše, jak má. Pak už jsme vystoupili bočním schodištěm až pod hezky secesně ztvárněný strop a zblízka jsme obdivovali tento nevšední pohled na povedenou architekturu divadla se slavnou tradicí. Naše lóže se ukázala být spíš jen takovou otevřenou jednoduchou přepážkou, tudíž bez věšáku, takže jsme si kabáty odložili v přilehlé šatně a doufali, že nikdo další si už vstupenku do našeho boxu se třemi natěsno vměstnanými židlemi nekoupil, protože jinak bychom museli všichni sedět namačkáni poměrně nepohodlně vedle sebe v trvalém předklonu nad hledištěm, z čehož by mě po čase možná i rozbolelo za krkem. Naštěstí třetí místo zůstalo volné, takže jsme přebývající židli mohli odsunout stranou a usadit se vcelku pohodlně bokem k předprsni, čímž jsme získali docela slušný výhled asi na dvě třetiny jeviště i bez vyklánění. Ve dvou lóžích před námi tolik štěstí neměli, i když v té hned vedle nás se dvě místa ještě před začátkem uprázdnila, protože mladá paní zjistila, že by se jí z té výšky přímo nad hledištěm asi točila hlava, a tak si i se svým partnerem odešla sednout raději na ještě zbylá volná místa v poslední řadě na druhém balkóně.

 

Poté se třikrát zazvonilo a téměř úplně zaplněné divadlo netrpělivě očekávalo zahájení hry. Na scéně se nejdříve objevil Chlestakov odpočívající na lůžku v hostinci, to se posléze i s ním zasunulo pod jeviště a v zadním plánu se rozjela scéna bujarého veselí s pohyblivým kulečníkovým stolem, který i s účastníky jakéhosi divokého večírku dojel až doprostřed jeviště. Posléze na scéně defilovaly jednotlivé figurky z Gogolovy známé hry, přičemž za ústřední postavy celé komedie lze asi označit Chlestakova a hejtmana, kteří také měli největší příležitost rozehrát nějaký větší herecký rejstřík. Oběma však chybělo nějaké skutečně větší charizma, o něco víc asi hejtmanovi, takže jejich postavy, stejně jako všechny ostatní zůstaly v průběhu celé první poloviny představení poměrně ploché a mdlé a nedokázaly nás s přítelem nějak výrazněji vtáhnout do děje, a to ani svým poměrně velkým přehráváním. Všechny herecké projevy na mě působily hodně schematicky a nepřesvědčivě. U mě celkový dojem z první půle trochu vylepšilo pestré ztvárnění jinak poměrně jednoduché scény a zajímavé hudební vsuvky, které spolu s neustálým pohybem postaviček na jevišti dodávaly představení slušnou dynamiku, takže alespoň nepůsobilo staticky, což bych přiřadil ke skrovným plusům režijního ztvárnění. Nicméně silvestrovské publikum bylo ve své většině vděčné úplně za všechno, takže se docela často ozýval smích a občas i potlesk, zejména při některých narážkách nejspíš na aktuální politickou situaci u nás, které pronášel zejména hejtman. Ať už kvůli mé nahluchlosti, špatné akustice u stropu divadla či nedostatečně zřetelné artikulaci herce jsem ale bohužel nestačil pointu většinou zachytit, což mi bránilo se přidat k všeobecnému veselí. A když jsem se občas zeptal přítele, který ve svém věku ještě nahluchlý není, tak ani on zpravidla nerozuměl danému výroku či vtipu, takže mi nedokázal pomoci.

 

O přestávce jsem se ho zeptal, jak se mu představení líbí, což vzhledem k výrazu jeho tváře byla ode mě vlastně téměř jen řečnická otázka. Jeho deklarované zklamání mě tak tedy nemohlo překvapit, ovšem nečekal jsem, že nepochválí ani scénu, která mu nepřišla nijak zvlášť nápaditá, a zkritizoval i kostýmy za jejich značnou nesourodost, jako by se realizační tým nedokázal rozhodnout, do jaké doby chce vlastně příběh zasadit. Asi proto, že jsem už předem neměl směrem k této inscenaci žádná přehnaná očekávání, jsem sám vysloveně zklamaný nebyl, ale zároveň jsem ani nebyl ničím vysloveně příjemně překvapený, snad jen s výjimkou hudby, kterou bych označil za nejpovedenější prvek této inscenace.

 

Po přestávce pak celý ansámbl ještě výrazně přidal na už tak přehnaném přehrávání, takže z komedie se postupně stávala nefalšovaná crazy komedie, kde se herci čím dál víc předháněli ve všelijakém pitvoření a křečovitých grimasách či rádoby směšných pádech na podlahu, což opět na většinu publika docela zabíralo a na tuto ničím nevázanou frašku a taškařici reagovalo vstřícným smíchem i potleskem. Na mě už toho ale začínalo být opravdu příliš a jen jsem čím dál častěji přemýšlel o tom, zda má divadlo s takovou pověstí, zděděnou ze své slavné minulosti, skutečně zapotřebí se současnému diváku, odkojenému pokleslou televizní zábavou, tak lacině podbízet. Tohle ještě nějak dokážu pochopit u komerčních scén typu Divadla u Hasičů apod., které nemají potřebu dělat skutečné činoherní umění, protože potřebují mít plný sál za každou cenu kvůli svému přežití, ale Divadlo na Vinohradech by snad nemuselo zacházet až tak daleko. Na druhou stranu jsme tentokrát ale měli alespoň kliku, že jsme neseděli v přízemí někde poblíž divačky, která po celou dobu vydávala intenzivní zvuky připomínající pištění zmáčknuté gumové dětské kachničky, ať se na jevišti odehrávalo cokoliv, dokonce i tehdy, když se ani zrovna nic neodehrávalo, jen se na scéně někdo třeba nově objevil. A když pak tohle podivné kvičení někdy přešlo v trvalejší pištivý smích, měli jsme toho dost i u stropu divadla. Ten zvuk byl tak nepřirozený, že jsem dokonce zpočátku přemýšlel, zda to také nejde z reproduktorů, ale přítel mě ubezpečil, že tohle žádný hudební podkres rozhodně není. Zhruba od půlky druhé půle jsem se tak začal dívat i čím dál častěji na hodinky a těšil se na okamžik, kdy tohle bezuzdné křepčení a třeštění skončí, a jen jsem doufal, že mě z toho ke všemu nerozbolí hlava ještě před silvestrovským přípitkem.

 

Když se pak na scéně objevil hejtman ve zlatě blýskavém županu a s carskou papachou na hlavě, došlo mi, že kostýmy k této hře s největší pravděpodobností nikdo speciálně nevytvářel a že se jen oprášilo kdeco z divadelní kostymérny. Konkrétně ten carský župan s papachou bych tipoval na nějakou hru o Ivanu Hrozném nebo Borisi Godunovovi. Ke konci hry pronesl hejtman směrem k publiku repliku: „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete? Vy – vy!“. V tu chvíli jsem si vzpomněl asi na svůj největší divadelní zážitek vůbec, když v Shafferově Amadeovi kdysi Oleg Tabakov v moskevském MCHATu sarkasticky pronášel coby Sallieri směrem k divákům nabubřelé věty oslavující průměrnost. To bylo tenkrát něco tak sugestivně silného, že mě to doslova přikovalo k sedadlu a vyrazilo mi to dech – na ten intenzivní prožitek už nikdy nezapomenu. Tady však svým způsobem podobná hejtmanova replika vyzněla naprosto dutě a pochybuji, že drtivá většina diváků pochopila její skutečný smysl jako výsměch maloměšťáctví. Ani nemohla, vždyť maloměšťáckému vkusu se vinohradský Revizor svým pojetím naopak nepokrytě podbízí.

 

Po skončení celého divadelního šílení nám bylo trapné se rovnou zvednout a odejít, když jinak většina diváků projevovala vstřícné nadšení a rozzáření herci se se spokojenými úsměvy ukláněli při několika oponách. Nakonec jsem ale přítele přemluvil, abychom už konečně šli, a podařilo se nám tak divadlo opustit mezi prvními ještě dřív, než mohla nastat skutečná tlačenice. Cestou domů jsme se shodli, že jsme tentokrát nebyli přítomni žádnému divadelnímu zázraku a že je tak vlastně dobře, že jsme ušetřili za nějaké dražší vstupenky tím, že jsme je kupovali až takto na poslední chvíli. Na druhou stranu jsme ale ani nelitovali takto stráveného času, protože pro celkovou představu o pražském divadelním životě jsme alespoň získali další kamínek do mozaiky. Dospěli jsme rovněž k závěru, že Divadlu na Vinohradech v současné době nejspíš chybí opravdu výrazné herecké osobnosti, jakými v minulosti vždy disponovalo, a že se do něj chodí asi spíš za nenáročnou zábavou, nikoliv za opravdovým uměním. Naštěstí jsou ale v Praze ještě takové scény, jako je třeba Divadlo v Dlouhé nebo Divadlo pod Palmovkou, které náročnějšího diváka nenechávají na holičkách.

 

 

 

 

 

 

Praha, 2.1.2020

 

https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/Revizor