Leoš Janáček: OSUD – trochu jiná recenze

 

 

Národní divadlo moravskoslezské v Národním divadle, 4.1.2020 v 19:00

 

Dirigent: Jakub Klecker

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Videoprojekce: Otakar Mlčoch

Kostýmy: Simona Rybáková

 

Živný, skladatel: Martin Šrejma

Dr. Suda: Petr Levíček

Konečný: Lukáš Bařák

Míla Válková: Veronika Holbová

Matka Míly: Petra Alvarez Šimková

Lhotský: Roman Hoza

Slečna Stuhlá, učitelka: Eva Dřízgová - Jirušová

a další

 

 

Janáčkův Osud je opera, s jejímž uvedením měl spoustu problémů už sám Janáček, když byla odmítnuta nejdříve v roce 1906 v Brně a následující rok i v Divadle na Vinohradech, které v té době mělo i vlastní operní soubor. Poprvé byla uvedena až po skladatelově smrti nejprve v brněnském rozhlase v r. 1938 a scénicky dokonce až v r. 1958, opět v Brně. Opeře bylo vyčítáno slabé libreto a dlouho se i tradovalo, že není možné ji pořádně inscenovat. Toto „prokletí“ výrazně prolomila až inscenace známého amerického režiséra Roberta Wilsona v Národním divadle v r. 2002, který svým charakteristickým pojetím nepřirozeně strnulých pohybů všech aktérů na scéně našel svůj originální klíč k jejímu provedení. Měl jsem to štěstí, že jsem toto představení tenkrát také viděl a doslova mě svým novátorstvím uhranulo. Byl to velice silný operní zážitek, o kterém se mluvilo jako o události sezóny.

 

I z toho důvodu jsem se na ostravskou podobu tohoto příliš neuváděného Janáčkova díla moc těšil a byl jsem zvědavý, zda u mne obstojí i ve srovnání s již zmíněnou Wilsonovou inscenací. Tvůrčí dvojice Nekvasil – Dvořák zvolila poněkud jiný přístup, řekl bych, že se nesnažila bojovat s předsudky k tomuto dílu nějakým diametrálně odlišným ztvárněním než u řady jiných oper, a také k libretu se postavila bez bázně a hany, aniž by se ho snažila nějak ohýbat či „napravovat“. Vždyť v operní literatuře je i celá řada slavných děl, která mají mnohem naivnější libreta, a není to nikomu nijak zvlášť na překážku. K napsání Osudu Janáčka inspirovalo luhačovické setkání s krásnou osmadvacetiletou Kamilou Urválkovou, ženou lesního správce, jež mu vylíčila svůj nevydařený milostný vztah se skladatelem Čelanským, který ho navíc ztvárnil ve své opeře Kamila, v níž ji vylíčil jako nevyzrálou a nestálou osobnost. Janáček propadl Kamilinu kouzlu a rozhodl se očistit její jméno zcela „novou, moderní“ operou. Jako libretistku si zvolil mladou učitelku Fedoru Bartošovou, kamarádku své zesnulé dcery Olgy, ovšem různé vlivné osobnosti pak toto libreto považovaly za málo kvalitní a nosné, což mj. vedlo k již zmíněným obtížím při snaze operu inscenovat.

 

Myslím si, že z dnešního pohledu jde již jen o zástupný problém, a právě ostravská inscenace to dle mého přesvědčivě i prokázala. Už od prvních tónů díla je zřejmé, že jde o hudebně velice povedený a typicky Janáčkovský opus, kdy se skladatel víc než zdařile inspiroval lidskou mluvou a nesmírně originálně ji dokázal převést do hudebního jazyka. Neváhal například údajně ani jezdit do ústavu pro choromyslné a studovat typickou mluvu žen, které se v něm ocitly pro svou chorobnou lakotu, aby našel správný hudební výraz pro matku Míly, jež zapříčiní její tragický osud, když nepřeje jejímu vztahu se skladatelem Živným. Opera začíná ztvárněním typicky lázeňské atmosféry v Luhačovicích, k čemuž pomáhá i zajímavě ztvárněná videoprojekce, komornější pasáže jsou pak průběžně rámovány obrovskou černobílou klaviaturou na pozadí a vše je tak provázáno ve skutečně sugestivní a dobře fungující celek. Vynikající výkon podává Martin Šrejma coby Živný, ovšem výborní jsou i všichni ostatní sólisté i sbor, bezvadný je rovněž výkon orchestru, který se dokáže ztišit, když je třeba, a skvěle vykresluje všechny emoce, jimiž je tato Janáčkova opera doslova nabitá. Těžko se mi srovnávají dvě inscenace s odstupem 18 let, ale možná bych svůj celkový dojem, na který si i po těch letech vzpomínám, charakterizoval asi tím, že zatímco ta Wilsonova mě svým netradičním provedením uhranula, současná ostravská mě možná víc vtáhla do děje, respektive do víru emocí, které se celým představením neustále přelévají.  

 

O přestávce jsme si s kamarády a známými vyměnili první postřehy a všichni jsme se shodli, že se nám toto provedení moc líbí a že jde o mimořádně inspirativní zážitek. Stejné pocity nám zůstaly i po skončení představení a nikdo tentokrát neměl potřebu viděnému a slyšenému cokoliv podstatného vytýkat. Jen jeden poznamenal, že třetímu jednání trošku chyběla větší gradace, jak byl z prvních dvou dějství namlsaný. Ale to nebyla ani tak výtka, jako spíš faktická poznámka směřovaná především ke skladateli, který už s tím stejně nic udělat nemůže. Dva z nás jsme nezávisle na sobě kdysi viděli i onu Wilsonovu inscenaci, která se nám tenkrát oběma moc líbila, ovšem stejný náš obdiv sklidila i tato ostravská. A ti ostatní, co viděli Janáčkův Osud na jevišti poprvé, byli nad očekávání mile překvapeni. Neutuchající závěrečný potlesk s častými pochvalnými výkřiky k sólistům i orchestru svědčil jednoznačně o tom, že stejně vstřícně přijalo tuto inscenaci i nadšené obecenstvo v téměř vyprodaném Národním divadle. Pochvalovali jsme si také, jak vysokou úroveň si stále udržuje současná ostravská opera a jak výtečnými sólisty, ansámblem i orchestrem disponuje, celý tvůrčí tým nevyjímaje. Ostravští tak hned na úvod nasadili svým českým i slovenským kolegům na festivalu Opera 2020 opravdu hodně vysokou laťku, kterou nebude vůbec snadné překonat. Klidně by ale stačilo, kdyby se jí aspoň přiblížili. Budu všem dalším k tomu držet i palce. Ať žije kvalitní česká i slovenská opera!

 

 

 

 

 

 

Praha, 5.1.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/osud.html

 

 

 

P.S. Martin Šrejma získal Cenu kritiků za mimořádnou interpretaci role a Janáčkův Osud v provedení Národního divadla moravskoslezského se také dostal do užšího výběru tří nejlepších inscenací festivalu z pohledu kritiků :-)