Sergej Rachmaninov: FRANCESCA DA RIMINI, LAKOMÝ RYYTÍŘ – trochu jiná recenze

 

Divadlo F. X. Šaldy Liberec v Národním divadle, 5.1.2020 od 19:00

 

Dirigent: Martin Doubravský

Režie: Linda Keprtová

Scéna: Michal Syrový

Kostýmy: Tomáš Kypta

 

FRANCESCA DA RIMINI

Francesca da Rimini: Lívia Obručník-Vénosová

Duch Vergilia: Csaba Kotlár

Dante: Dušan Růžička

Lanciotto Malatesta: Pavol Kubáň

Paolo: Josef Moravec

Sluha: Anatolij Orel

Vězeň: Václav Loužecký

 

LAKOMÝ RYTÍŘ

Baron: Pavol Kubáň

Albert: Josef Moravec

Vévoda: Csaba Kotlár

Žid: Dušan Růžička

Sluha: Anatolij Orel

 

 

Ještě plní ohromných dojmů ze sobotní ostravské inscenace Janáčkova Osudu jsme se se dvěma kamarády sešli i v neděli v Národním divadle a byli hodně zvědavi na dvě zřídka uváděné Rachmaninovy jednoaktovky, které žádný z nás ještě nikdy neviděl ani neslyšel, a to ani ten, kterému letos bylo už 85 let a je častým návštěvníkem operních představení nejen u nás, ale i jinde ve světě. Hlediště bylo i tentokrát téměř zcela zaplněné a po krátkém uvítání ředitelkou festivalu Opera Lenkou Šaldovou spustil orchestr předehru k opeře Francesca da Rimini, kterou skladatel napsal ve stejné době, jako Janáček svůj Osud, tj. počátkem 20. století, na motivy příběhu o Francesce da Rimini z Dantovy Božské komedie. Libreto k ní napsal Modest Iljič Čajkovskij. Nejprve se mi zdálo, že předehra začíná hudebně poměrně vlažně a monotónně, ale jak postupně zesilovala a nabývala na barevnosti, zasahovala mě nenápadně čím dál víc, až mě pohltila docela. Po rozevření opony se scéna začala zaplňovat všelijakými mátožně se pohybujícími postavami, přičemž každá z nich držela v ruce nějaký předmět jako jakýsi svůj atribut, ať už to byl třeba pódiový mikrofon, housle či dokonce lustr, a temně nasvícená scéna i jakési odkládací skříňky, které ji rámovaly, připomínaly velkou šatnu či převlékárnu. Poté se shora spustily řetízky na zavěšení oblečení, podobné, jaké se používají ve sprchách havířů, a postavy se začaly svlékat ze svých civilních svršků do spodního prádla a zároveň se převlékat do vyfasovaných pracovních či vězeňských mundůrů. Hudba stále nabývala na temné mohutnosti a intenzitě a když se přidal i sugestivní sborový zpěv, byla iluze pekla opravdu přesvědčivá. Do něj pak byl přiveden duchem Vergilia Dante, který se zajímal o příběh vyhlédnuté milenecké dvojice Francescy a Paola, kteří byli sprovozeni ze světa podváděným manželem, když je oba přistihl při aktu nevěry. Jakýmsi leitmotivem celé této jednoaktovky a celého večera vůbec byl slogan, který byl přímo na scéně vyveden v ruštině, ale promítal se občas i v dalších jazycích, že „Není většího neštěstí, než v utrpení vzpomínat na časy šťastné.“.

 

Hudba Sergeje Rachmaninova je neobyčejně působivá, navozuje jakýsi až osudově mystický dojem a dává vyniknout jak nádherným a niterně naléhavým sborům, tak i výrazným a přesvědčivým sólovým partům. Je třeba říct, že všichni její aktéři, dirigentem a orchestrem počínaje, přes skvělý sbor až po všechny sólisty, se jí zmocnili neobyčejně empaticky a této synergicky propojené síle všech hudebních složek není možné v tomto představení posluchačsky nepodlehnout. Byl jsem až překvapený, že jsem o této Rachmaninově opeře dosud nikdy vlastně ani neslyšel, jak mě nesmírně zaujala a přišla mi hudebně až ohromující. O nic ale není v tomto představení ochuzen ani divácký vizuální vjem. Scéna velmi dobře a promyšleně, i když zároveň nijak prvoplánově, evokuje v přesném souladu s hudební složkou temně tísnivé vyznění pekla, vše je velice trefně propojeno až do jakéhosi synergického účinku, kdy se jednotlivé operní složky nejen skvěle doplňují, ale jedna druhou i vzájemně umocňují. Zkrátka Francesca da Rimini byl pro nás všechny tři, jak jsme se o přestávce shodli, ohromný objev a před libereckými jsme museli pomyslně smeknout stejně jako předchozí den před ostravskými. Na chvíli si k našemu stolku přišel vypít svou kávu i mladý šéf plzeňské opery a již také uznávaný operní režisér Tomáš Pilař, který jen zářil nadšením a nešetřil slovy chvály na toto představení. Přišlo mi víc než sympatické, že takto zaníceně vlastně vyzdvihoval svou „konkurenci“, když i plzeňští budou mít na festivalu své vlastní a jím režírované „želízko v ohni“. Kéž by takový vstřícně přející a sympaticky kolegiální přístup byl běžný nejen v umělecké branži jako takové, ale i v mnoha dalších společenských sférách. Zkrátka i to byl pro mě jeden z osvěžujících zážitků, příjemně zapadajících do inspirativní mozaiky celého večera.

 

Ačkoliv druhá jednoaktovka Lakomý rytíř byla už napsána na jiné libreto podle stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina, scéna evokující peklo zůstala stejná, protože to je předurčeno právě lakomému baronovi, který pro lásku k hromadění mamonu obětuje lásku ke svému synu a není ochoten mu dopřát alespoň trochu důstojně zabezpečenou existenci. A když je vladařem vyzván k nápravě svého chování vůči němu, křivě svého syna dokonce obviní z toho, že mu usiluje nejen o majetek, ale i o život. V tomto silně emotivním okamžiku se ale svou extrémní lakotou nakonec sám zalkne a skončí právě v pekle. Opět se jedná o hudebně velice zdařilé dílo, které dokáže naprosto pohltit posluchačovu pozornost a stejně jako v předchozí jednoaktovce odpovídá i zde režijní ztvárnění i scénické provedení dokonale smyslu a vyznění díla. Přesto mi připadala první část večera hudebně dramaticky o něco silnější než ta druhá, což je u mne dáno především o něco intenzivnějším a působivějším hudebním prožitkem. Čímž ale nechci nijak snižovat celkově velmi zdařilé vyznění celého večera. Pokud bych se měl rozhodovat, zda dám vyšší hodnocení ostravskému provedení Janáčkova Osudu nebo tomuto objevnému libereckému představení, nedokázal bych se spravedlivě rozhodnout. Obě představení mě totiž zcela nadchla a s oběma kamarády jsme se i shodli v tom, že je úžasné a obdivuhodné, jak kvalitní opera se u nás dělá i na oblastních operních scénách. Myslím si, že to je pozoruhodné i ve srovnání třeba s tím, jak se u nás momentálně daří či nedaří i ostatním druhům umění. Kéž by se i na ně dala použít stejně náročná kritéria s podobně lichotivými výsledky. Zkrátka se zdá, že hudebně dramatické divadlo u nás momentálně zažívá jakousi renesanci a komu čest, tomu čest! Festival opera tak i svým v pořadí druhým představením (z plánovaných celkem 19) pokračoval v překvapivě vysoce kvalitním modu, a jsem zvědav, zda si ho dokáže udržet či se mu alespoň blížit i nadále. Doufám, že snad ano, a v takovém případě se snad máme ještě i na co těšit!

 

 

 

 

 

Praha, 5.1.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/lakomy_rytit.html

 

 

P.S. Divadlo F. X. Šaldy Liberec získalo za toto představení Cenu kritiků za nejlepší inscenaci a Cenou diváků za mimořádnou interpretaci role byla oceněna Lívia Obručnik Vénosová. Liberečtí se tak stali nejúspěšnějším souborem 14. ročníku Festivalu Opera 2020 :-)