Carl Maria von Weber: ČAROSTŘELEC – trochu jiná recenze

 

 

Slezské divadlo Opava ve Stavovském divadle, 7.1.2020 v 19:00

 

Dirigent: Vojtěch Spurný

Režie: Lubor Cukr

Scéna a kostýmy: David Janošek

 

Max: Jan Ondráček

Kašpar: Jiří Přibyl

Kylián: Tomasz Suchanek

Kuno: Zdeněk Kapl

Agáta: Barbora Řeřichová

Anička: Lucie Kaňková

Poustevník: Josef Kovačič

a další

 

Opavského Čarostřelce označila (spolu s českobudějovickou La Traviatou) už při zahájení festivalu Opera 2020 jeho ředitelka Lenka Šaldová za kontroverzní inscenaci. Teprve ale až po přečtení několika recenzí před včerejší návštěvou Stavovského divadla jsem pochopil proč. Režisér Lubor Cukr se totiž rozhodl, že posune děj této romantické opery na téma lidové pověsti ze šumavských hvozdů někde na Domažlicku do zcela jiné roviny a umístí ji do ordinace slavného psychoanalytika Sigmunda Freuda. Drží se přitom jeho teze, která je i citována promítnutím na oponu, že v každém člověku je přítomno dobro i zlo a záleží jen na různých okolnostech, která z těchto složek získá za určité situace navrch. Tím je tedy opuštěn princip každé klasické pohádky, že proti sobě stojí dobro a zlo představované různými postavami jako jejich nositeli, ale tento souboj se odehrává vlastně uvnitř každého člověka. Režisér tak posouvá dějiště tohoto konfliktu až někam do lidského nevědomí a snaží se tak logicky domýšlet i příčinu různých motivací lidského konání. Což není možná vůbec špatný nápad, i když tím zároveň musí bořit ustálené inscenační konvence, zejména u tak tradičního a staletími zažitého a prověřeného díla. Dvě stěžejní postavy – myslivečtí mládenci Max a Kašpar se tak stávají de facto jen rozdvojenou jednou postavou, kdy Kašpar je Maxovým alter egem, a zrovna tak Anička, původně příbuzná Agáty, o kterou oba mládenci usilují, se stává rovněž jejím alter egem. Ne dost na tom – aby se do hry dostala také zcela nová postava Sigmunda Freuda (po většinu času „němá“, než se v závěru změní v poustevníka), promítne se během předehry na oponu němý černobílý film, z něhož vyplývá, že Agáta byla v dětství zneužívána otcem a nese si proto v sobě z toho plynoucí traumata.

 

Kritická obec se ve svých recenzích, alespoň těch, které se mi podařilo vyhledat, s podobnou úpravou dějové linky nesmířila, a byť opavskou inscenaci i pochválila za některé pěvecké či orchestrální výkony, režijní posun byl pro ni víceméně nestravitelný a inscenaci označovala za zbytečně komplikovanou a nepřehlednou. Jeden z lokálních recenzentů vyjádřil dokonce obavy o možné mravní ohrožení dětí, pokud by je rodiče vzali na toto představení v domnění, že jim jdou ukázat krásnou romantickou pohádku. K tomu bych snad jen podotkl, že takové obavy vidím jako docela liché, protože děti by podle mě tento posun ani nepochopily, spíš by asi pro ně byl příběh opravdu poněkud nepřehledný a až příliš zamotaný. O své nechuti k podobnému „režisérismu“ se nicméně občas zmiňuji i já, pokud se někteří tvůrci snaží zbytečně šokovat diváka a nesmyslně dílo za každou cenu „aktualizovat“ či mu vtisknout jiné významy, než zamýšlel sám autor. Do Stavovského divadla jsem se proto vydal už značně ostražitý a raději už předem připravený na to, že tento večer mi asi příliš velké uspokojení nepřinese. Po příchodu do lóže jsem na toto nebezpečí pro jistotu upozornil i svou kamarádku a jejího manžela, abych i je raději připravil na nejhorší. Jen jsem se musel upřímně zasmát okamžité reakci kamarádky, že kdoví, možná se po dnešním představení přeci jen zrodí alespoň jedna příznivá recenze. A světe div se, nakonec se tato její poznámka ukázala jako prorocká, ale nepředbíhejme.

 

Kamarádčin manžel mě ještě před prvními takty upozornil na to, že opera má krásnou předehru, zvlášť pokud se povede úvodní nástup horn, a dokonce přitom zabroukal její melodii. Jako by to tím ale zakřikl, protože právě zvuk lesních rohů měl zprvu k dokonalosti poněkud daleko, zvlášť když jsem to poznal i já, který hudebním sluchem zas tak moc neoplývá. Nicméně už kdysi jsem od někoho slyšel, že lesní roh je jeden z nejobtížněji zvladatelných hudebních nástrojů, což se možná zde právě i ukázalo. Po tomto úvodním zakolísání se ale orchestr přeci jen rozehrál lépe, a tak jsem se o tuto stránku představení mohl po chvíli přestat obávat. Napjatě jsem ale očekával, co se bude odehrávat na scéně, která byla po již zmíněné úvodní filmové sekvenci ztvárněna opravdu jako ordinace Sigmunda Freuda i s jeho pověstnou pohovkou. Nebýt toho, že jsem se již předem seznámil se záměrem režiséra, možná bych měl jisté problémy se vpravit do dějové linky příběhu, nicméně od toho jsou i programové brožury k představení, aby se divák mohl na podobnou eventualitu připravit. Tentokrát mi ji uvaděčka nabízela dokonce za jen pakatelních 10 Kč, což si může dovolit opravdu každý. Já si ji nepořídil jen proto, že už jsem věděl, do čeho jdu, a navíc už nemám tyto brožurky kam ukládat a bylo by mi líto ji následně zase vyhodit. Ke svému překvapení jsem začal postupně i zjišťovat, že mi ten režisérský posun ani nepřipadá bůhvíjak násilný a že je i docela citlivě sklouben se zpívaným textem i ztvárněním scény a jednáním postav na jevišti. Svým způsobem vlastně bylo i zajímavé sledovat, kam se to vše vyvine a zda se režisérovi podaří jeho jistě odvážný a vzhledem ke konzervativnějším divákům i riskantní záměr dovést do zdárného konce. A kupodivu ani přítomní návštěvníci nepůsobili z tohoto pojetí nijak rozčarovaně, a občas i pěkné sólové výstupy, zejména ženských představitelek, odměnili potleskem.

 

O přestávce jsme si pak s kamarádkou řekli, že vlastně proč ne, že je to docela zajímavý přístup, a ještě tedy uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Její manžel sice s námi tak úplně nesouhlasil, takovýto dějový posun mu připadal docela zbytečný, ale to už je samozřejmě věc názoru. Nebyl však ani příliš nadšený z výkonu některých hráčů orchestru, ale od něj to zase nebylo až tak překvapivé, když byl sám kdysi koncertním mistrem v jednom našem předním operní domě a od toho se vždy odvíjí i jeho poměrně vysoká náročnost na instrumentalisty. Následně jsme pak chvíli i debatovali o tom, zda je u nás dostatečně kvalitní hráčská základna, z níž by se dalo i na oblasti vybírat, a zda jsme stále ještě národem muzikantů. Shodli jsme se ale v tom, že poněkud slabší je ve srovnání s ostatními sólisty, kteří splňovali i náročnější kritéria, výkon tenoristy v roli Maxe, což bylo vcelku zřejmé, jak se dalo usuzovat i z reakcí jiných kamarádů, s nimiž jsme o přestávce diskutovali.

 

Mí přátelé se ještě půl hodiny před začátkem představení zúčastnili obvyklého úvodního slova ve foyer s ředitelem Slezského divadla Opava, takže mě kamarádka upozornila na jeho poznámku, že druhá půle bude ještě víc snová než ta první. A opravdu tomu tak bylo, děj se odvíjel o poznání dramatičtěji a rovněž byl bohatší na různé scénické efekty. Opravdu hodně působivá byla scéna odlévání začarovaných kulí za pomoci přivolaného pekelníka Samiela u Vlčí rokle, která celým svým ztvárněním, nasvícením i ohňovými a kouřovými efekty působila skutečně mysticky a téměř až hororově. Jak jsme si i s kamarádkou po skončení představení potvrdili, druhá půle náš celkově příznivý dojem z představení ještě víc posílila a mohli jsme tak být opravdu se svým zážitkem spokojeni. Kamarádka dokonce prohlásila, že režisér snad někdy musel strávit den na Lince bezpečí, kde sama pracuje, protože všechno, s čím se tam setkává, v tomto představení našla a zanechalo tak v ní hodně silný dojem. Což byla opravdu od ní veliká pochvala. Inu známé i méně známé recenzentky, jejichž ne příliš příznivé kritiky jsem předem četl, zřejmě samy takové zkušenosti nemají, a proto asi tento dějový posun nedokázaly patřičně ocenit. Na rozdíl ovšem od zaplněného hlediště Stavovského divadla, které přijalo opavského Čarostřelce s porozuměním a víc než vstřícně, o čemž svědčil bouřlivý závěrečný potlesk a řada opon, včetně nadšených výkřiků bravo! směrem k tvůrčímu týmu i dirigentovi a většině sólistů, s výjimkou ovšem představitele Maxe, který na takovéto divácké pocty (kromě zdvořilého potlesku) nedosáhl. Mě osobně v představení zaujaly i mluvené monology, které nebyly pronášeny žádným z účinkujících, ale linuly se z reproduktorů, což pěkně dotvářelo onu mystickou atmosféru, kterou inscenace dokázala navodit.

 

Celkově tedy lze opavského Čarostřelce považovat za příjemné překvapení festivalu a snad mu jeho pražský úspěch napříště pomůže zlomit následky onoho nepříznivého přijetí odbornou kritikou, s nímž se zatím převážně setkával. Křečovité novátorství za každou cenu ani já sám nepodporuju, ale v tomto případě se myslím ukázalo, že režisérův záměr měl svůj smysl a byl docela zajímavě promyšlený a vcelku zdařile ztvárněný. A možná není vůbec na škodu, že v převážně konzervativním českém prostředí, což zejména u odborné kritiky platí snad dvojnásob, se někdo odvážně pokusil přijít s něčím neotřelým. Pokud není, jako v tomto případě, režisérská snaha jen samolibá a samoúčelná, je takové hledání nových úhlů pohledu a posunutých výkladů i u zavedených děl podle mne přípustné a může i zajímavě čeřit někdy až příliš stojaté vody. Což snad nemůže nikdy nikde škodit, v umění pak zvlášť.

 

 

 

 

 

Praha, 8.1.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/carostrelec.html