Leoš Janáček: PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY – trochu jiná recenze

 

 

Národní divadlo Brno ve Státní opeře, Praha, 10.2.2020

 

Dirigent: Marko Ivanovič

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Dragan Stojčevski

Kostýmy: Alexandra Grusková

Světelný design: Daniel Tesař

 

Bystrouška: Jana Šrejma Kačírková

Lišák Zlatohříbek: Václava Krejčí Housková

Revírník: Svatopluk Sem

Rechtor/Komár: Petr Levíček

Harašta: Roman Hoza

Farář/Jezevec: David Nikl

a další

 

 

Na tuto Janáčkovu operu jsem se těšil o to víc, že jsem se tak zároveň mohl i poprvé podívat do čerstvě zrekonstruované budovy Státní opery. A je to opravdu noblesní zážitek, vše září a zatím i voní novotou, i když se jedná samozřejmě o nádherné historické interiéry, jejichž původní charakter se nijak navenek nezměnil, jen ještě víc vynikla jejich honosná zdobnost.  Zahlédl jsem při vstupu do hlediště i onu nově vymalovanou oponu podle historických černobílých fotografií, protože původní originál se po válce ztratil, a vypadá skutečně krásně. Neměl jsem čas si ji ale pořádně prohlédnout, protože jsem ještě vyběhl sehnat si tištěné obsazení, a když jsem se vrátil, opona už byla vytažená. Tak snad se mi to podaří příště. Pozdravil jsem se s několika přáteli, s nimž jsme zaujali místa v krásné čtvrté řadě v přízemí, a jal se obdivovat moderní čtecí zařízení, které je umístěno před každým sedadlem a dají se z něj nejen číst titulky během představení, ale rovněž se v něm dá listovat a získávat z něj další informace, jako např. aktuální obsazení a medailonky sólistů, obsah opery apod. Jen mě rozesmálo, když mě jeden z kamarádů upozornil, abych si nalistoval právě obsah, a místo Příhod Lišky Bystroušky na mě vykoukl popis jiné Janáčkovy opery, a sice Výletů páně Broučkových.  Inu, chybička se vloudila, i sebelepší techniku zkrátka musí nakrmit zase jen člověk a ten je prostě omylný. Kamarádka sedící vedle mne se zasmála také, ale hlavně mně, protože hned poznamenala, že se jistě raduji z toho, že mám už první perličku do své recenze, což jsem jí samozřejmě bez váhání i potvrdil.

 

Pak už se scéna zaplnila spoustou dětských postaviček, jež si hrály s různými pojízdnými dřevěnými či plyšovými hračkami v podobě všelijakých zvířátek, která běhají po lese nebo na venkovském dvoře (aspoň kdysi). Celé to mělo symbolizovat dětský domov Dagmar, který spoluzaložil právě autor knižní předlohy spisovatel  Rudolf Těsnohlídek v roce 1928 (podle promítnuté fotografie v jedné z pozoruhodných staveb brněnského funkcionalismu), ovšem mezi nimi se zároveň pohybovaly postavy z Janáčkovy opery, a když spustila předehra, scenérie se nenápadně proměnila v revírníkovo obydlí a postupně během představení dle potřeby i v les, hospodu apod. všelijakými sofistikovanými vychytávkami a promyšleným uspořádáním, měnícím se nasvětlením či vysouváním kulis po obvodu jeviště. Scéna se tak nemusela vlastně vůbec během opery nijak složitě přestavovat, a přesto dokázala vytvořit dokonalou iluzi různých prostředí. Na jevišti se neustále živě pohybovala spousta postav, děti se „převtělily“ ve zvířátka, uplatnilo se také několik tanečnic a tanečníků v černých fracích s tykadly, rovněž sbor představoval tu hejno slepic, tu něco jiného a jeviště tak bylo neustále plné vizuálních vjemů, což ještě umocňovala pastelově výrazná pestrost všemožných kostýmů a zajímavých rekvizit, všechno působivě vyladěno do vesele pozitivní atmosféry. Při čtení titulků jsem si uvědomil, že i Janáček zde v použité lidové mluvě v dialozích často sršel zemitým vtipem, což skvěle podtrhoval i hudebním výrazem, takže se vše kloubilo v jeden příjemně odlehčený celek. V tomto pojetí vlastně i smrt Bystroušky nepůsobila přehnaně tragicky, spíš byla připomenutím konečnosti života, který se ale opět znovu regeneruje ve svém věčném koloběhu.  

 

Všichni sólisté odváděli vysoce kvalitní pěvecké výkony a zároveň také přesvědčivě a přirozeně hráli naprosto v souladu s oním příjemně odlehčeným pojetím celé inscenace.  Scéna téměř neustále překypovala až překvapivým množstvím svérázných postav a postaviček, přičemž každá si pečlivě hlídala své vlastní zapojení do výsledného živého obrazu tehdejší venkovské i zvířecí pospolitosti, takže nikdo nepůsobil ani chvíli staticky nebo bezradně, i děti naprosto přesně a zároveň zcela přirozeně sehrávaly své drobné i větší úlohy v této pestré mozaice, která přímo sršela příjemnou a převážně i rozvernou atmosférou. Rovněž orchestr velmi citlivě reagoval na momentální dění na jevišti a skvěle tak umocňoval onu nezaměnitelnou janáčkovskou opravdovost. Moc se mi líbilo, když v jednom okamžiku mladá Bystrouška zahlédla poprvé v dálce svého budoucího milence Zlatohříbka, který ji také pozoroval, a beze slov mezi nimi přeskočila ona pověstná první jiskra příštího milostného poblouznění vyjádřeného nádhernou hudbou nabitou silnými emocemi. To byl pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků večera, který byl dojemný právě svou krystalickou čistotou a neokázalostí. Takové bývají právě jen počínající první lásky a takto dokonalé zachycení rodícího se citu svědčí nejen o mistrovství samotného Janáčka, ale i tvůrců této inscenace, které se ovšem neustále potvrzovalo i ve všech dalších skvěle propracovaných a bezvadně ztvárněných obrazech.

 

Při odchodu na přestávku se na mě jeden z hudbymilovných kamarádů „operožroutů“ obrátil s uštěpačnou řečnickou otázkou: „Tobě se to určitě zase líbí, že?“. Když jsem mu s úsměvem odpověděl, že se mi to líbí dokonce moc, procedil jen mezi zuby: „Strašné!“.  Na můj dotaz, co na tom vidí tak strašného, jen s jistým despektem poznamenal něco ve smyslu, že režisér to zase posunul někam úplně jinam. Inu proti gustu žádný dišputát, každý má jistě právo na svůj vlastní názor. Z druhé strany vedle mne sedící kamarádka naštěstí ale sdílela mé nadšení, takže jsem se nemusel cítit ve svém vlastním vnímání příliš osamocen.  Když jsme se s ní pak už o samotě procházeli v interiérech Státní opery, poznamenal jsem na adresu onoho kamaráda, který toho jinak ví o opeře jistě mnohonásobně víc než já a jezdí za ní pravidelně i do Drážďan či do Berlína a jinam, že by mu možná neškodilo, kdyby se občas trochu víc otevřel pojetí toho kterého tvůrčího týmu a snažil se dívat na dílo i jiným úhlem pohledu, než jen tím svým obvyklým, dle mého až příliš konzervativním. Ale je to samozřejmě každého věc – každopádně mi připadá víc obohacující, když s každou další inscenací objevuju i jiné možné výklady nebo pohledy, než se chtít zakopávat jen v těch svých vlastních, jednou provždy daných. Samozřejmě se mi také občas stane, že se s některými režisérskými postupy nedokážu ztotožnit, nemám rád hlavně různé násilné roubování do díla současných módních výstřelků, které slouží hlavně zviditelnění inscenátorů dle hesla, čím víc šokující, tím lepší, i když vždy je pochopitelně nutné posuzovat konkrétní danou záležitost, ne šmahem a priori odmítat jakékoliv novátorství. V současné brněnské inscenaci ale podle mne nic šokujícího ani urážlivého či přitaženého za vlasy není, naopak si myslím, že je zde Janáček podán tak, aby byl co nejpřístupnější současnému divákovi při zachování, a dokonce snad i rozvinutí všech kvalit, které tato nestárnoucí opera nepochybně má. Potkali jsme ale také jiného kamaráda, který je rovněž velkým milovníkem a znalcem klasické hudby i opery, a ten byl s touto Liškou Bystrouškou stejně spokojený jako my. Jediné, na co trochu žehral, bylo to, že na II. balkóně má poněkud málo místa na nohy (přitom není žádný dlouhán) a ptal se, zda tomu tak bylo už před rekonstrukcí. Kamarádka mu řekla, že nejspíš ne, ale třeba si to nemusela tak dobře pamatovat. Každopádně místa v přízemí jsou velice pohodlná i s příjemnou elevací, takže nám nikdo v řadách před námi ani nebránil v dobrém výhledu, ovšem ani to si nepamatuji, zda to zůstalo stejné jako dřív nebo se to nějak vylepšilo.

 

Možná ale nebyl zmíněný kamarád ve svém názoru tak úplně osamocen, protože několik míst v řadách před námi po přestávce i prořídlo.  Třeba to ale bylo z jiných důvodů – na festivalová představení se řada vstupenek rozdává různým partnerům, sponzorům či zástupcům médií a kritikům, z nichž někteří si možná udělali dostatečnou představu už během první půle a stačilo jim to, těžko říct. Každopádně však ani druhá, kratší půle neztratila nic ze své živé přitažlivosti a celkově příznivé přijetí publikem potvrdil i dlouhotrvající vřelý potlesk prokládaný nadšenými výkřiky „bravo!“ směrem k některým sólistům i dirigentovi a několik opon. Z mého pohledu tak Festival Opera 2020 pokračoval další vynikající inscenací a ještě víc se tak posílil můj dojem, že hudební divadlo prožívá u nás v současné době umělecky velmi dobré období. A podle toho, jak výpravná byla tato brněnská Liška Bystrouška, v jihomoravské metropoli se kvalitnímu umění zřejmě nejen navýsost daří, ale z nezbytných míst i přeje. Kéž by tomu tak bylo i nadále!

 

 

 

 

 

Praha, 11.2.2020

 

http://www.ndbrno.cz/opera/prihody-lisky-bystrousky

 

 

P.S. Příhody lišky Bystroušky získaly Cenu ředitelky festivalu a dostaly se také do užšího výběru tří nejlepších inscenací festivalu z pohledu kritiků :-)