Giuseppe Verdi: FALSTAFF – trochu jiná recenze

 

Státní divadlo Košice ve Stavovském divadle, Praha, 1.3.2020 v 19:00

 

Hudební nastudování: Martin Leginus

Dirigent: Peter Valentovič

Režie: Jiří Menzel

Scéna: Tomáš Moravec

Kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová

 

Sir John Falstaff: Jiří Přibyl

Ford: Marián Lukáč

Fenton: Maksym Kutsenko

a další

 

 

Na předposlední představení letošního Festivalu Opera 2020 jsem se vydal opět s přítelem, protože Verdiho Falstaff sliboval další pěkný zážitek, na který jsem se těšil o to víc, že většina dosavadních inscenací v provedení oblastních českých a slovenských scén měla až nečekaně vysokou úroveň. Košického Falstaffa navíc režíroval slavný Jiří Menzel, tak jsem byl zvědavý, jak se jeho režijní rukopis právě zde projeví, i když má očekávání poněkud tlumila skutečnost, že po sametové revoluci už žádný z jeho filmů nedosáhl té úrovně, jaké měly jeho předchozí práce – namátkou lze uvést nejen oscarové Ostře sledované vlaky (už z roku 1966), ale třeba i Rozmarné léto, Skřivánky na niti, Postřižiny, Vesničku mou střediskovou či mnohé další. Předem jsem se pokusil zjistit si o této košické inscenaci něco blíž z několika recenzí (premiéra byla už v roce 2017), přičemž všechny se shodovaly v tom, že Jiří Menzel k ní přistoupil poměrně klasicky s respektem ke skladateli i autoru libreta (Arigo Boito), jež vychází především ze Shakespearových Veselých paniček windsorských. Dokonce ani neuplatnil žádné vysloveně filmové postupy, jako jsou například videoprojekce, které jsou dnes již běžnou součástí většiny moderních inscenačních postupů. Tento i samotným Menzelem deklarovaný respekt k zachování tradičního vyznění díla mi byl spíš sympatický, protože nejsem velkým příznivcem všelijakých režijních výstřelků, které se snaží klasická díla přibližovat současnému divákovi začasto násilnými aktualizacemi a posuny, kterým by se dnes již nežijící autoři asi nestačili divit, což ve většině případů současného diváka nejen neosloví, ale začasté naopak spolehlivě otráví. Až příliš často se totiž jedná spíš o samoúčelné sebezviditelňování takovýchto režisérů. Potud jsem byl tedy s Menzlovým záměrem srozuměný, což ale neznamená, že bych snad neočekával, že se na této opeře zároveň nepodepíše něčím originálním, nějakým zajímavým ozvláštněním, které by potvrdilo, že jde o režiséra alespoň kdysi světového formátu.

 

Na tomto představení jsme se zároveň potkali s řadou známých a přátel, které také přilákalo poslední Verdiho dílo s pověstí operní lahůdky, která, jak už to u takovýchto děl i bývá, klade vysoké nároky na interpretační schopnosti zpěváků i orchestru. Už předehra naznačila, že orchestr těmto požadavkům dostojí, ze sólistů pak exceloval především Jiří Přibyl v roli Falstaffa, na čemž jsme se shodli i s ostatními přáteli – jeden z nich, hudební znalec, ovšem ještě výš hodnotil výkon Mariána Lukáče v roli Forda. Osobně bych ještě vyzdvihl i Maksyma Kutsenka v roli Fentona a Adrianu Banásovou v roli Nannety. Naopak jeden z našich kamarádů, který je na výkony zpěváků hodně citlivý a který byl zatím vcelku příjemně překvapený u předchozích festivalových titulů, které měl možnost navštívit, neskrýval u košického provedení jisté zklamání právě z pěvecké stránky inscenace, a to jak u řady sólistů (až na Jiřího Přibyla), tak i u sborového zpěvu. S jiným známým jsme si v této souvislosti naopak libovali, že nemáme až tak vytříbený hudební sluch, takže jsme podobných zklamání aspoň ušetřeni.

 

Pro mne a také pro přítele bylo spíš rozčarováním právě režijní pojetí Jiřího Menzela. Jak i z mého pohledu trefně už o první přestávce poznamenal jeden z kamarádů „operožroutů“, není mu prý jasné, v čem vlastně Menzelův režijní přínos spočívá. „Takovouto režii bych snad zvládl i já.“, prohlásil s nadsázkou a musel jsem mu dát za pravdu. I mně připadalo dění na jevišti až příliš statické a kromě toho, že Falstaff seděl většinou na křesle, na němž se mohl po scéně pohybovat díky přidělaným kolečkům, bych stěží hledal nějaký opravdu zajímavý režijní nápad. Nevadilo mi ani, že scéna byla spíš jednoduchá s klasickými většinou lehce přemístitelnými kulisami, spolu s přítelem jsme ale nechápali, proč jsou potom tak zbytečně dlouhé předěly, kdy se kvůli vcelku jednoduché přeměně scény zatahuje opona a nastává jakési rušivé několikaminutové „mrtvo“, které nijak nepomáhá spádu děje. To, že Menzel nepracoval s žádnými modernějšími prostředky typu videoprojekce a sofistikovanějšího světelného designu, bych v dnešní době považoval spíš za zbytečný nedostatek inscenace než za její přednost. Bylo to snad na letošním festivalu i poprvé, kdy jsem se u představení dost často nudil, což bych právě u verdiovské klasiky oplývající nápaditou hudbou s údajně nejlepším libretem operní historie předem nečekal. Faktem je, že se během dalších dvou dějství ona režijní „sterilita“ malinko přeci jen postupně vytrácela a děj nabíral o trošku větší spád, i tak ale jen v míře menší, než by bylo žádoucí, a celkové rozpaky právě z režijního pojetí tím u mě příliš nevymizely.

 

Nicméně publikum bylo i tentokrát vůči košickým hodně vstřícné, zejména během 2. a 3. dějství se občas z některých míst ozýval tu a tam i pobavený smích a závěrečný aplaus byl dlouhotrvající a u řady umělců doprovázený i nadšenými výkřiky „bravo!“, přičemž největší a zcela zasloužené ovace sklidil Jiří Přibyl za roli Falstaffa. Hodně vřelým přijetím byl odměněn i dirigent spolu s orchestrem, rovněž naprosto zaslouženě.  Ani my s přítelem jsme neodcházeli z představení nijak zklamaní, jen jsme zejména ve srovnání s předchozími mimořádnými festivalovými zážitky přeci jen čekali ještě něco víc.  Na jednu stranu i chápu, že si oblastní soubor přizve ke spolupráci režisérskou ikonu, i když už má svůj tvůrčí zenit dávno za sebou, aby na její jméno přitáhl větší návštěvnickou pozornost. Z mého pohledu to ale bylo tentokrát spíš ke škodě inscenace jako takové a s něčím podobným se zkrátka „díra do světa“ udělat nedá. Byť by ten svět už také dávno nebyl žádnou operní Mekkou, jakou Praha ve svých nejlepších dobách snad i bývala.  Většina jiných souborů ale naštěstí zvolila pro svou prezentaci na letošním Festivalu Opera 2020 opačnou taktiku a přijela s lecčíms objevným, neotřelým či progresivním, což je pro vzájemnou konfrontaci oblastních souborů v obou zemích jistě užitečné. Košický Falstaff si přes vše výše uvedené jistě zachoval nezbytnou solidní profesionální úroveň, ničím vysloveně nadprůměrným však podle mne nezaujal a mezi výraznější počiny letošní přehlídky se podle mne tudíž ani nezapíše.

 

 

 

 

Praha, 2.3.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/falstaff.html