Lionel Goldstein: PAN HALPERN A PAN JOHNSON

Divadlo Ungelt, Praha, 16.6.2020 v 19:00

 

Režie: Ladislav Smoček

 

Hrají: Petr Kostka a František Němec

 

 

Po třech měsících protivných koronavirových restrikcí jsem již trpěl abstinenčními příznaky nedostatku kontaktu s živým uměním, proto jsem přivítal e-mailovou nabídku z marketingového oddělení Divadla Ungelt na obnovená představení. Netuším sice, jak se dostali k mé e-mailové adrese, nicméně tzv. GDPR považuji za podobně otravný nesmysl jako přehnané plošné restrikce kvůli jakémusi viru, takže se tím ani nezabývám. Tedy tím, jak k mé adrese v divadle přišli. Raději svou mysl zatěžuji užitečnějšími záležitostmi než nějakou pofiderní ochranou osobních údajů, která se v narůstající byrokratické mašinerii stává podobně jako ona restriktivní opatření především jedním z plíživých způsobů, jak postupně oklešťovat občanské svobody, i když pod praporem jejich údajné ochrany. Ale tak už se to prostě dělá – zdůvodnit se dá totiž cokoliv, co se někomu zrovna hodí do krámu, zvlášť, když se na tom přiživí armáda byrokratů, právníků a všelijakých lobbistů. To jsem se ale nechal trochu unést a raději tedy zpět k mému kulturnímu absťáku. Z široké nabídky jsem si vybral hru, která se mi hodila především termínově, protože na ten den neměl přítel naplánovánu žádnou služební cestu, a navíc se blíží výročí našeho seznámení, takže jsem nemusel složitě vymýšlet jiný vhodný dárek při této příležitosti.  A také jsem byl zvědavý na Petra Kostku a Františka Němce, které jsem viděl spolu živě hrát naposledy snad před 40 lety, kdy Němec byl Hamletem a Kostka Horaciem. Spolehl jsem se rovněž na to, že tak skvělí herci by snad nepřijali roli v nějaké přihlouplé komedii, kterými se to na komerčních scénách dnes jenom hemží a na něž už nemám zkrátka žaludek. A tento předpoklad mi tentokrát i vyšel.

 

Návštěva divadla je bohužel stále ještě spojená s nutností mít při představení nasazenou roušku, ale můj absťák byl tentokrát silnější než můj odpor k tomuto obskurnímu módnímu doplňku, na který si na svém obličeji nikdy nezvyknu – jednak se mi s ním špatně dýchá a jednak se mi ještě k tomu neustále mlží brýle, což také není zrovna ideální situace, při návštěvě divadla pak obzvlášť, protože od dívání je přece odvozen i název tohoto kulturního zařízení a přes zamlžená skla toho opravdu moc vidět není. Naštěstí jsem si po příchodu do hlediště všiml, že vztah některých návštěvníků k tomuto textilnímu náhubku je prakticky stejně nevlídný jako ten můj, tak aby se vlk nažral a koza zůstala celá, mají sice rouškou zakrytá ústa, ale nos už ne. Takže jsem udělal totéž a ten v dané situaci největší svůj problém jsem tak i vyřešil. Lístky jsme měli koupené do 1. řady na balkoně, který však v Divadle Ungelt vůbec nemají (původně se totiž mělo hrát v náhradních prostorách divadla Metro), tak jsme místo toho byli usazeni do krásné 3. řady v přízemí, čímž se naše vzdálenost od jeviště zmenšila asi jen na 2,5 metru – bezprostřednější kontakt s herci jsme si tak už ani neuměli představit.

 

Zápletka hry spočívá v tom, že starý pan Halpern se u čerstvého hrobu své ženy setká s panem Johnsonem, jenž byl kdysi ještě před ním milencem jeho ženy, avšak z náboženských důvodů (křesťan a židovka) si ji pro nesouhlas jejích rodičů nemohl vzít. Nikdy ji však nepřestal platonicky milovat a udržoval s ní po celých 50 let pravidelný (3 x ročně), i když jen ryze přátelský kontakt, aniž by o tom pan Halpern věděl. Když se to tedy od pana Johnsona u hrobu své ženy dozvídá, zmocňuje se ho velké rozčarování a pobouření, ovšem během následujících výměn názorů a růných překvapivých odhalení, prochází vztah těchto dvou povahově naprosto odlišných starců (materialisticky založený a výbušný p. Halpern se slovníkem, za nějž by se nemusel stydět ani dlaždič, a kultivovaně decentní a kulturně založený pan Johnson) neustálými zvraty a nenápadně se tak oba paradoxně sbližují.  Autorovi hry tato situace umožnila rozvinout celou škálu humorných a často překvapivých situací, nesklouzává ovšem k laciné prvoplánovosti až na hranici estrádních výstupů, jak je tomu bohužel u většiny v současné době uváděných komediálně laděných konverzaček na pražských divadelních scénách, které se podbízejí převažujícímu pokleslému diváckému vkusu odkojenému nekonečnými televizními seriály a sitkomy. V této hře jde spíš o inteligentní humor se zřetelnou stopou toho suchého anglického, okořeněný nečekanými replikami dvou naprosto typově odlišných postav, takže i milovníci jadrnějších výrazů si tu a tam přijdou na své, ovšem v míře ještě snesitelné i kultivovanějším divákům.

 

Oba vynikající herci své postavy skvěle rozehráli, přičemž jsem ocenil nejen jejich nesporné herecké mistrovství, ale také to, že jako představitelé staré školy dokáží i v pokročilém věku krásně srozumitelně a dostatečně hlasitě artikulovat, aniž by to přitom vypadalo nějak strojeně, což mnozí mladší herci už bohužel nedokáží – jevištní řeč už nejspíš vypadla z učebních osnov divadelních fakult, takže je to podle mne jedna z velkých bolestí nejen současného divadelního, ale i filmového herectví. První polovina představení se díky nápaditým dialogům i skvělému ztvárnění postav oběma herci odehrávala ve velmi svižném tempu, pročež jsme se opravdu dobře bavili, přičemž nešlo zdaleka jen o nějakou plytkou zábavu, neboť vnímavý divák se při ní mohl nenásilně a s patřičným nadhledem zamýšlet i nad vlastními vztahy z různých úhlů pohledu, vybočujících z navyklých životních stereotypů. A to určitě nemůže nikomu škodit.

 

O přestávce jsme si s přítelem dali v přilehlém divadelním baru po decince vína a pochvalovali si přitom, jak příjemný je návrat do starých kolejí našeho kulturního života, po kterých se nám už oběma stýskalo. Druhá část představení se pak odvíjela v podobném duchu jako ta první, i když cestou domů jsme se shodli, že už přeci jen poněkud ztrácela na tempu – ne však kvůli hercům, kteří nijak oproti první části nepolevili, ale spíš její humor se již postupně vyčerpal a jako by autor byl zároveň poněkud bezradný, jak dospět k nějakému logickému vyústění a smysluplně celý kus zakončit. To, že se z obou rivalů nakonec stanou kamarádi, se dalo předvídat už od samého začátku, na tom nebylo vůbec nic překvapivého.  Ovšem způsob, jak k tom autor nakonec došel, připomínal sérii oslích můstků v až překotném sledu, kterým už scházela předchozí lehkost a jemná propracovanost dřívějších dialogů. Kdyby tak druhá půle skončila o čtvrt hodiny dřív, asi bychom se nijak nezlobili, případně bych si uměl představit, že k finále autor dospěje nějakým podobně zajímavým a vtipně promyšleným způsobem, jakým celou hru postupně rozehrával. Finále ale na mě působilo až ukvapeným dojmem, jako by si autor řekl, že je na čase to už prostě useknout. Škoda. Nicméně ani to nijak zvlášť nesnižuje celkový příznivý dojem z návštěvy tohoto představení – divadelním komediím se už totiž podvědomě jinak raději vyhýbám. Tady jsem si ovšem mohl na ně po čase spravit chuť. A vidět Petra Kostku s Františkem Němcem v dokonalé herecké souhře na jevišti, a navíc tak zblízka jako v Ungeltu, to je opravdový divadelní zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Přál bych ho každému.

 

 

 

 

Praha, 17.6.2020

 

https://www.divadloungelt.cz/repertoar/prave-hrajeme/pan-halpern-a-pan-johnson/