Oslava mluvené symposie

   Černý kout vesmíru nasvícený mikrofon na pódiu. Vchází laureráti. Nonbinární entity. Vášnivé, lyrické, supramentální. Jako steny, zásteny, vchvĕvy, výboj tĕlem, dlanĕmi, cévami, srdcem i myslí prochází. 

          Spadá maska, déšť metafor obchází stĕny sálu s konvulzí, jemnostĕnou nĕhou, frivolní sítí významu, stoupající kaskády rytmu a dislokace častic fonetické juxtapozice, frenetické   salvatury tempery, odevzdané boji lásce myšlení vesmíru poezii.

      Vpusť, vtaň, vtancuj litanie do mne, použij mne, rozvířij mne, vbĕsni neváhavĕ pro džem promĕn vjemů, odrazů řečišt narací v příbĕhu bĕhu. Tak chutná přednes jež sálavĕ valí vlna živoucí pamĕti emnemnosyné. 

    Rapsodický syne, Blaku, Dylane Thomasi v nonbinární záři, čtvrť Brockley a archa hlasu jazyka tvaru tvoření na sítnici, ve       sluchovodu mém, sveřepém čele dychtícím po vystoupením skla bořícím, zástĕny a hluchá místa, mizejí ve vzpomínce, jež byla vizí, snem. 

     On, deviatní bonvián, Kerouac zmrtvýchvstání s kvartetem strun smilnĕ oddaných rytmu tradice, dekadence bubnujících úst afroamerické dekadence s evropskou avantgardní kadencí, rytmickou turbulencí, misogonií hip hopu a evangelia galiášké troubnice hlasi angloamerické dekalkomanie. 

            Síť synapsí pulzujících na obzoru volného verše mýtu tvoření tancuje dál do vesmíru a seče jeho membrány, údery, šepoty, trvání, tvoření, fonémů a živé mistrovství. Noty strun podzimnu v mysli cestou domů noc nad mostem světla velkoměsta.

  To snad búh v zrcadlových brýlích čelí půlnoci černé hmoty a jako monolith nechá rozvibrovat alabastrové smrtelné, dole paralyzované hudbou sfér pouliční přítomnosti vyslovení.