ROBOT RADIUS – trochu jiná recenze

 

 

Národní divadlo, Laterna Magika, Praha, 2. prosince ve 20:00

 

Koncept: Radim Vizváry

Scénář a režie: Miřenka Čechová

Hudba: Michal Pavlíček

Vizuální dramaturgie: Amador Artiga

Kostýmní výtvarník: Marek Cpin

Light design: Karel Šimek

Sound design: Michal Pavlíček, Martin Tvrdý

Digitální technologie: Jan Hladil, František Pecháček

 

Performers: Radim Vizváry, Michal Pavlíček

Voiceover: Jindřiška Dudziaková, David Matásek

 

Proslýchá se, že nejstarší nepřetržitě uváděné představení (44 let) Laterny Magiky – Kouzelný cirkus, které jsem viděl snad už desetkrát a vždy mě svou poetikou dokonale uchvátí, by mělo být brzy definitivně staženo z repertoáru. Že je totiž nutné uplatňovat takové prostředky syntetického divadla, které odpovídají nejmodernějším vymoženostem současné doby, jež od vzniku souboru v r. 1958 neuvěřitelně technicky pokročila. Jedním z takových počinů, hledajících zcela moderní tvář Laterny Magiky, je nepochybně i představení Robot Radius, na které mě k mé radosti pozval můj přítel v rámci série divadelních představení, jimiž se rozhodl dohnat covidový dluh, protože společně jsme už v divadle opravdu strašně dlouho pořádně nebyli (letos jen jednou v červnu a předtím naposled dokonce už loni v červnu) a bylo tak načase s tím něco dělat.

 

Obvykle se na divadelní představení příliš nepřipravuji a nechávám se překvapit až samotným děním na jevišti, tentokrát mi ale nedalo, abych se ze zvědavosti blíže neseznámil na webu Národního divadla s tím, co nás vlastně čeká. A udělal jsem možná dobře, když jsem si poslechl zhruba půlhodinový podcast, v němž režisérka Miřenka Čechová i s pomocí účinkujících velmi zajímavě přibližuje důvod vzniku, téma i obsah inscenace, včetně vysvětlení smyslu jednotlivých scén, co by měly vyjadřovat. Jelikož mluvené slovo je v tomto představení spíš jen doplňkové a ilustrativní, bylo pro mě takové předběžné zasvěcení dost důležité, abych mohl co nejlépe pochopit smysl hry. Nicméně už jen to, že inscenace vznikla jako jakýsi volný dialog s Čapkovým R.U.R. na počest sta let od jeho uvedení, bylo pro mě velmi lákavé. Čapek je totiž pro mě už od mého raného mládí jedna z nejjasnějších stálic na dramatickém i spisovatelském nebi.

 

Ústřední postavou představení je poslední člověk na Zemi v podání mima Radima Vizváryho, který má za úkol od vládnoucí umělé inteligence dokončit systém transformace fyzického člověka v člověka digitálního. O jeho váhání nad posledním krokem, kterým se má rozhodnout mezi definitivní vládou „robotů“ nad celým Vesmírem při zachování digitální paměti na předchozí lidstvo, které vlastně zavinilo přírodní i morální devastaci světa, nebo zničením sebe sama spolu s celou umělou inteligencí, aby dal přírodě šanci začít prakticky od nuly úplně novou evoluci, je vlastně celá inscenace. Zachránit se v transformované podobě nebo se ve jménu něčeho, co člověka a lidstvo významně přesahuje, obětovat? Tak zní ono vyhrocené dilema, které nutí současného diváka přemýšlet nad tím, zda a jak se dokážeme vyrovnat s aktuálními výzvami, ohrožujícími globální svět. Téma navýsost aktuální, kdy v zájmu vlastního pohodlí a lidské hrabivosti nejsme schopni ani ochotni čelit nezadržitelné a nevratné devastaci všeho kolem nás a v konečném důsledku i sebe sama.

 

To vše je na scéně vyjádřeno v interakci živých performerů s nejmodernějšími technologiemi a inscenačními postupy, které ani nejsem schopen už ve svém věku nejen správně pojmenovat, ale ani úplně pochopit princip jejich fungování. Jako divák ale snad ani nemusím, důležité je, jak na mě výsledný celek působí. A rovnou se přiznám, že zde zůstal reálný účinek trochu za mými očekáváními. Možná kdybych nepopustil tolik uzdu své fantazii při poslechu onoho skvělého podcastu zmíněného výše, nebyla by tahle disproporce tak veliká.  

 

Nicméně jsem s předem naposlouchaným dějem seznámil pro jistotu cestou do divadla stručně i svého přítele, aby nemusel během večera ani on příliš tápat, a spolu s ním jsem se na představení hodně těšil. Jedinou obavu jsem tak měl především sám ze sebe, protože jsem už třetí den zápasil s lehčí virózou, která ale svůj obvyklý koloběh po mých horních cestách dýchacích  završovala zrovna v průduškách, když už byla postupně vyhnána z mého krku a téměř i z mého nosu. Občasné nutkání ke kašli totiž není zrovna to nejlepší, čím si člověk (a nejen sobě) může zpříjemnit návštěvu jakéhokoliv představení. Místy jsem se tak musel nafukovat jako balon, abych svůj dráždivý kašel co nejdéle zadržel ve svých útrobách. Naštěstí jsem ale seděl hned u poměrně široké uličky, takže jsem bezprostředně nikoho cizího vedle mě svou případnou zvukovou kulisou ani ničím jiným neohrožoval, jen jsem občas periferně vnímal znepokojivé pohledy svého přítele, zda už prasknu nebo to ještě chvíli vydržím. Nejvíc mi ale pomáhala skvělá hudba Michala Pavlíčka, zvlášť ve fázích opravdově rockové hlasitosti, takže jsem občas svému vnitřnímu nepříteli mohl dopřát i spásný únikový průchod (samozřejmě do respirátoru), abych se snad sám nezadusil. A nevím, proč se mi v těch nejnapjatějších chvilkách vybavoval místo dění na jevišti před očima nezapomenutelný recitační kuřácký přednes Bezručovy Ostravy v geniální komické televizní scénce Jiřího Wimmera blahé paměti. Chvílemi jsem totiž musel mít v boji se svým zákeřným protivníkem i stejně vyvalené oči, což ale v temném hledišti naštěstí nikdo zahlédnout nemohl.

 

Ale zpět k samotnému představení. Jak už bylo řečeno, díky předběžné znalosti děje jsem se v něm jakž takž orientoval a mohl jsem tak relativně nerušeně sledovat všechny ty technické vychytávky, které byly jeho nedílnou a zároveň významnou součástí. Jedním z rovnocenných účinkujících byl například opravdický dron, který coby představitel umělé inteligence létal občas nad jevištěm a částečně i nad diváky v předních řadách, což bylo i ve spojení s projekcemi z jeho kamery docela působivé. O skvělém pantomimickém umění Radima Vizváryho se netřeba jistě ani obšírně šířit, zdůraznit ale musím jeho sofistikované propojení s vizuálním účinkem všelijakých laserů, projekcí a bůhvíčeho všeho, co neumím ani pojmenovat a co ovládal i svým pohybem prostřednictvím řady senzorů umístěných na různých částech těla. I tak jsem se ale občas v ději poněkud ztrácel, což ale byla asi hlavně vina mé již téměř stařecké nedůvtipnosti, protože třeba mému příteli bylo po mém stručném úvodu před představením prý pak na jevišti všechno naprosto jasné. Takže zatímco má očekávání byla přeci jen částečně nenaplněna, přítel byl po skončení naprosto spokojený a mimo jiné vyzdvihl i celou vizuální stránku, což je pro něj na divadle vždy jeden z nejdůležitějších dojmů. Mně se naopak právě vizuální působivost zdála i přes všechny ty supermoderní technické vychytávky trošku chudší, než bych si představoval. Snad až příliš přetechnizovaná, což pro mne potlačovalo emocionálnější přijetí. Chyběla mi i větší propracovanost scény, která by dodala hře poetičtější náboj v kontrastu právě k technickým trikům. K dokreslení dávných vzpomínek hlavního hrdiny byly sice použity i projekce, které měly zřejmě vyvolat dojem jakési jeho nostalgie po kdysi neporušené přírodě, na mě tak ale bohužel zrovna nepůsobily.

 

Závěrečná scéna, která ztvárňuje konečné rozhodnutí hlavního hrdiny a má být tak vlastně vyvrcholením, jakousi pointou příběhu, vyznívá, jak se to občas současným režisérům stává, poněkud do ztracena a rozpačitě. Dlouhotrvající ticho v hledišti po zhasnutí podle mě neodráželo tolik hloubku diváckého prožitku, jako spíš rozpačitost z toho, zda jde opravdu o konec představení. Teprve asi po deseti sekundách se za mnou ozval nesmělý potlesk prvního odvážlivce, ke kterému se pak přidali i ostatní, a nakonec z toho bylo několik klaněček a místy až frenetický potlesk a obdivné výkřiky z některých částí hlediště. Nejsem si ale úplně jist, zda to nepůsobily spíš určité přítomné klaky spojené s tvůrci inscenace. Nicméně neoznačil bych takové podle mého až přehnané přijetí přímo za neoprávněné, představení je určitě zajímavé a má své nesporné kvality. A možná by při větším rozpočtu bylo v silách tvůrců sáhnout i k bohatšímu a „divadelnějšímu“ scénografickému ztvárnění, které jsem zde postrádal, nejsme holt v Americe. Z mého pohledu si velké absolutorium zaslouží každopádně hudba Michala Pavlíčka, která má jistě světové parametry, stejně jako pantomimický výkon Radima Vizváryho, byť pantomima nebyla nikdy tak úplně můj šálek kávy. A zároveň se domnívám, že se Laterna Magika vydává správnou cestou a že bude nacházet postupně i bohatší a poetičtější scénické postupy, jak to má napsáno i ve svých původních genech. V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout, že tato inscenace vznikla pro Všeobecnou světovou výstavu EXPO 2020 v Dubaji, kde byla také letos v říjnu uvedena pro světovou veřejnost. Přitom samotný vznik a světový věhlas Laterny Magiky je spjat právě s výstavou EXPO ´58 v Bruselu, kde byla československá účast tehdy vyhlášena za úplně nejlepší ze všech a její dozvuky jsou živé dokonce ještě i dnes.

 

A ještě si neodpustím jednu zajímavost nakonec. Závěrečného klanění se kromě dvou peformerů zúčastnily rovnocenně i tři postavy v černých kombinézách – jedna ženská a dvě mužské. Automaticky jsem se domníval, že jde o režisérku a některé z dalších tvůrců představení. Když se ale přítel cestou domů podivoval, proč se klaněli také ti, kdo hýbali na scéně nepozorovaně kulisami, smál jsem se mu, že to byla přece režisérka, jak je zpravidla obvyklé, a další tvůrci. Pro jistotu jsem si ale Miřenku Čechovou na mobilu hned vygoogloval a rozesmál jsem se ještě víc, samozřejmě i s omluvou svému příteli, protože Miřenka Čechová to rozhodně nebyla. Jedním z nových postupů Laterny Magiky tak zřejmě je, že se spolu s účinkujícími divákům nadšeně klaní i kulisáci. Inu proč ne?   

 

 

 

Praha, 3.12.2021

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/robot-radius-40480020