Mark St. Germain: POSLEDNÍ SEZENÍ U DOKTORA FREUDA – trochu jiná recenze

 

 

Divadlo v Řeznické, Praha, 20.12. v 19:30

 

Režie: Radim Špaček

Hrají: Pavel Rímský, Martin Finger

 

Návštěva Divadla v Řeznické slibovala být dalším vítaným kulturním zpestřením sezóny stále ještě výrazně poznamenané covidovým šílenstvím, na které si nikdy nezvyknu a ani zvyknout nechci. Mé podvědomí se jaksi odmítá smířit s tím, že bych měl být systematicky omezován všelijakými (z mého pohledu navíc nesmyslnými) restrikcemi, které se evidentně zcela míjejí účinkem a na vývoj pandemie nemají žádný významnější vliv, ač se do nás mainstreamová média za pomoci „prověřených“ odborníků snaží vytrvale hustit přesný opak, byť s více než pochybnými argumenty, pokud vůbec nějakými. Sice se snažím alespoň naoko příliš nevyčnívat z většinové řady poslušných, ale stejně se chtě nechtě musím často vracet od tramvaje pro respirátor, který se vytrvale vzpírá stát se automatickou složkou mého šatníku jako třeba boty, košile či kabát. Ale to je jen takový povzdech nad něčím, co stejně nemůžu nijak ovlivnit. S kulturou to ale souvisí, protože ji tohle svévolné sociální inženýrství všemožně podvazuje, což bude mít samozřejmě vliv i na další pokles kulturní úrovně národa, která i bez toho má už řadu let výrazně sestupnou tendenci.

Do divadla jsem se tedy vysloveně těšil, tím spíš, že jsem ocenil přítelův výběr titulu, který byl už předem zárukou, že nepůjde o žádnou z těch stupidních komedií, které zaplevelují repertoár většiny pražských komerčních scén. Jelikož ale v Divadle v Řeznické nejsou vstupenky číslované na místa, dorazili jsme pro jistotu s dvacetiminutovým předstihem. Po prokázání vstupenky a také očkování jsme sestoupili do suterénu, dali si kabáty do šatny a jen přítelovou šálou jsme obsadili dvě krajní sedačky ve třetí řadě. Různými svršky už bylo rezervováno v sále několik míst v první a druhé řadě, jejichž majitelé se mezitím občerstvovali v malém baru. Horní třetina hlediště ale byla znepřístupněna, z čehož se dalo soudit, že tento večer asi vyprodáno nebude. Zakotvili jsme také prozatím v baru a přítel si poručil sklenici bílého za 100 Kč, což mi nepřipadá právě málo. Nicméně jsem si ze zvědavosti usrkl a musím alespoň přiznat, že víno bylo opravdu kvalitní. Po druhém zvonění jsme si pak šli sednout a docela nás překvapilo, že i ona okleštěná kapacita už tak poměrně malého hledišťátka byla obsazena snad sotva z jedné třetiny. Pro ekonomiku divadla a samotné herce asi nic moc povzbudivého, nám to ale aspoň umožnilo usadit se ob jednu sedačku, abychom si zvýšili návštěvnický komfort na poměrně stísněném prostoru pro nohy i tělo.

Typicky konverzační hra je založena na fiktivním dialogu již na smrt nemocného Sigmunda Freuda v jeho londýnském exilu s pozvaným spisovatelem C. S. Lewisem, vycházející hvězdou fantasy literatury (Letopisy Narnie), na prahu vypuknutí 2. světové války. Autor si tyto dvě osobnosti vybral pro jejich zcela protikladné postoje k víře v Boha, kdy Freud je přesvědčený ateista. To umožňuje rozehrát i s přihlédnutím k tehdy aktuálním společenským souvislostem zajímavou polemiku mezi těmito dvěma veličinami, které se sice názorově příliš neshodnou, ale zároveň k sobě chovají náležitý respekt a dokáží si naslouchat. Jejich setkání tak probíhá v docela přátelském duchu, i když ani jeden z nich není ušetřen všelijakých sarkasmů a narážek od toho druhého. Jak odlišné od převažující (ne)kultury současné společenské atmosféry, že? Tahle myšlenka se mi chtě nechtě vtírala během celého představení.  

Aby však nezůstalo po celou dobu u jakýchsi jen akademických sporů, které by mohly na divadle po čase začít i nudit, vše je zarámováno i průběžným vhledem do osobního života obou protagonistů, aby bylo zřejmé, jak se ke své životní filosofii každý z nich propracoval. K jistému oživení inscenace také přispívají občasné vstupy z vysílání rozhlasu, které přibližují tíživou atmosféru doby, kdy bylo právě přepadeno Polsko hitlerovským Německem. Mně přitom zaujala i nenápadná zmínka hlasatele o tom, že do obsazování Polska se zapojila rovněž slovenská armáda. Tento fakt se u nás myslím vůbec nezmiňuje, pokud je tedy pravdivý – budu si to muset ještě ověřit. 

Úlohy Sigmunda Freuda trpícího pokročilou rakovinou úst se skvěle zhostil Pavel Rímský, herec s nesmírně osobitým a kultivovaným hlasem, kterého jsem živě na jevišti ještě snad nikdy neviděl, většinou si jeho projevu užívám při sledování různých dokumentů nebo i v dabingu. Tady jsem se tedy navíc přesvědčil, že je to opravdu vynikající herec, svým způsobem možná i nedoceněný, protože ve filmu či televizi není obsazován tak, jak by si asi zasloužil. Přitom mnohé z těch často obsazovaných myslím i herecky převyšuje. Naopak jeho sparingpartner Martin Finger patří v současnosti k našim nejobsazovanějším hercům, ale jelikož ho neřadím právě k mým nejoblíbenějším, doufal jsem, že jeho živý jevištní výkon mi umožní poopravit si na něj svůj názor. Otevřeně ale musím přiznat, že k tomu nakonec nedošlo, protože na rozdíl od Pavla Rímského mi jeho výkon připadal poněkud nepřesvědčivý, jako by se do své postavy nedokázal tak úplně vžít. Spíš to na mě působilo, že bez většího vnitřního zaujetí jen deklamuje naučený text a působí tak poněkud studeně a suchopárně, bez opravdových emocí. Tak ale na mě většinou koneckonců zpravidla působí i ve svých televizních a filmových rolích, což jak se zdá nejspíš nebude jen vina režisérů, že mu většinou přidělují ne příliš sympatické role. Nedá se sice říct, že by mě v této hře snad přímo zklamal, ale na rozdíl od Pavla Rímského mě ani nenadchnul.

Pokud jde o hru samotnou, mému naturelu podobně intelektuálně laděné texty vyhovují a byl jsem tak příteli opravdu vděčný, že mě na ni pozval. Bohužel až příliš nízká návštěva tohoto představení ale zřejmě svědčí o tristním stavu kulturní úrovně většinového diváka a o jakémsi začarovaném kruhu, v němž se současné české divadelnictví asi ne úplně svojí vlastní vinou pohybuje. Ty příčiny zřejmě budou mnohem hlubší a není smyslem tohoto mého pojednání je obšírněji rozvádět. Svým způsobem mi bylo obou herců líto, že musí účinkovat před méně než poloprázdným hledištěm, přestože inscenace je myšlenkově neobyčejně bohatá a hra není vůbec špatně napsaná ani zrežírovaná, byť režisér Radim Špaček ji ozvláštnil jen pár rekvizitami, rozhlasovými vstupy a občasným promítnutím původní Freudovy vídeňské pracovny na zadní stěnu. Herci se ale navíc během své disputace různě po jevišti pohybují, občas zazvoní telefon, místy Freuda přepadne bolestivý záchvat apod., takže celek nepůsobí nijak staticky a téměř hodina a půl bez přestávky uběhne vcelku svižně. I přes svou filosofickou obsažnost jsou repliky často okořeněny osobitým sarkasmem a inteligentním humorem. Jedna divačka se dokonce neubránila občasným hlasitým výbuchům hihňání, i když žádná řachanda, jaké dnes vyprodávají komerční scény, to samozřejmě není.  Pro mě naštěstí.

 

Cestou domů jsme s přítelem rozebírali, proč asi bylo v divadle tak překvapivě málo diváků a mj. jsme se shodli, že těžkou ránu naší živé kultuře zřejmě zasadila právě proticovidová opatření. Mnozí diváci tak po dlouhém výpadku možná i zpohodlněli a sedí raději doma u televize, jiným se zatím do hledišť nechce právě kvůli povinným respirátorům, což koneckonců hodně vadí i mně a ruší to i mé divácké soustředění. Čímž se kruh uzavírá, protože tím jsem svou (ne)recenzi vlastně začínal. No, snad zase někdy bude i líp.

 

 

 

Praha, 21.12.2022

 

http://www.reznicka.cz/Inscenace/66