Arigo Boito: MEFISTOFELES – trochu jiná recenze

 

Jihočeské divadlo (České Budějovice) ve Státní opeře, 19.3.2022 v 19:00

 

Dirigent: Mario De Rose

Režie: Tomáš Ondřej Pilař

Scéna: Petr Vítek

Kostýmy: Aleš Valášek

Světelný design: Daniel Tesař

Choreografie: Martin Šinták

 

Mefistofeles: František Zahradníček

Faust: Paolo Lardizzone

Markéta: Jana Šrejma Kačírková

Helena Trojská: Doubravka Součková

a další

 

S uvedením jihočeského Mefistofela na festivalu OPERA 2022 byla spojena poměrně velká očekávání, předcházela ho totiž výborná pověst. Proto mě také i tentokrát do Státní opery doprovodil můj přítel, který jinak žádným velkým fanoušek opery není. V úvodu vystoupila před diváky, jak je na festivalu zvykem, jeho ředitelka Lenka Šaldové, která poděkovala Jihočeskému divadlu za jeho pravidelnou účast na festivalu a zároveň zdůraznila, že se jedná o nejmenší operní soubor u nás. Jedním dechem ale zároveň dodala, že se představí s velmi ambiciózním projektem, protože na Boitova Mefistofela si hned tak nějaké operní divadlo netroufne. Diváky i přítomného ministra kultury poté pozdravil ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek, který připomněl, že Mefistofeles je zároveň letošním vyvrcholením každoroční týdenní přehlídky Jihočeského divadla v Praze pod názvem Jižní spojka. Poté už orchestr spustil poměrně razantní předehru, která předznamenala velmi dynamický, místy až hřmotný charakter hudby této opery, podtrhující její dramatičnost.

 

Nápaditou scénu tentokrát rámovaly obrovité kulisy inspirované systémem barokního divadla, které v několika pásmech za sebou vytvářely panoramatický dojem jakési obrovité díry či propasti, na jejímž konci byl pravidelný zdobný obrazec jako v kaleidoskopu. O symbolice tohoto jevištního pojetí hodně napověděl citát Danta Alighieriho o tom, že nejkrásnější pohled do nebe je z pekla, který se promítl na oponu před přestávkou. Toto rozestavení kulis zároveň vytvořilo ideální předpoklad pro působivý světelný design, kdy se podle potřeby měnila intenzita a barva světla mezi jejich jednotlivými vrstvami, což působilo nesmírně efektně a nikoliv bezúčelně. Promyšlená hra se světlem vlastně tady „nahrazovala“ dnes tak oblíbenou videoprojekci při inscenování oper, bez níž se toto představení překvapivě úplně obešlo, přičemž bylo jiným způsobem dosaženo velmi podobného účinku.  Rovněž kostýmy dobře zapadaly do zvolené režijní a scénické koncepce, pracovaly zejména s černobílým kontrastem a rovněž zde by asi bylo možné hovořit o barokní inspiraci. Bílé kostýmy, které měl početný ženský sbor respektovaly specifika některých ženských postav, takže byly volně splývavé a nepůsobily nepatřičným upnutím podobně neforemně jako například v košickém provedení Roberta Devereux, kdy mi připomněly návštěvu muzea firmy Michelin v Clermont-Ferrand před dvěma lety, kterému vévodily postavy známých naducaných bílých maskotů (tzv. Bibenda) pneumatik této značky v životní velikosti. Jediným nepovedeným kostýmem v jihočeské inscenaci byl bohužel pouze ten Faustův, protože Paolo Lardizzone je zpěvák nápadně malé postavy a v kalhotách širokého střihu, v nichž mu volný rozkrok plandal až kdesi u kolen, připomínal tak trochu neforemného zahradního trpaslíka. Jako by si ty kalhoty vypůjčil od někoho mnohem většího, protože mu nápadně neseděly. Až teprve ve druhé části, kdy se pohyboval po scéně v plášti, se mi dojem z jeho kostýmu o dost vylepšil. Sám jsem měl o přestávce ještě určité výhrady také ke kostýmu několika tanečníků (zřejmě pekelníků), kteří byli oblečeni do dlouhých černých šatů ženského střihu s nahými pažemi a černým rukávníkem na pravé paži, které na mě působily zbytečně transgenderově. Přítel, který má určitě lepší módní vkus než já, mi v této věci ale oponoval a když jsem si pak po přestávce všiml, že tito tanečníci mají u krku ještě bílý kolárek, uvědomil jsem si, že se jedná spíš asi o kněžský než ženský šat (snad kněží pekel?). Nicméně shodli jsme se v tom, že jejich choreografie byla i tak poněkud kýčovitá a široce rozkročené kymácivé pohyby se vzhůru vztaženými rukami v suknicích sahajících až na zem jsou už poněkud omletým a nadužívaným neoriginálním prvkem na operních a baletních jevištích. Příteli navíc přišla stejně kýčovitá i jejich přehnaná k nebi vztažená varovná gesta, opět nejspíš inspirovaná barokními obrazy svatých.  Ale vzhledem k tomu, že Mefistův a Faustův příběh je vyjádřením boje mezi božským a ďábelským principem, chápu časté odkazy režiséra a tvůrčího týmu na religiozní gesta a symboliku.

 

Tím jsem ale vyčerpal jediné své (potažmo přítelovy) kritické výhrady k inscenaci, které ale nejsou ani zdaleka tak zásadní, kolik místa jsem jim teď věnoval. To je zkrátka tím, že nemám pouvoir se kompetentně vyjadřovat přímo k hudební stránce díla, zde se totiž nemohu ani v nejmenším srovnávat s povolanými hudebně vzdělanými operními kritiky (resp. častěji kritičkami). Hudba Ariga Boita se mi naopak moc líbila, rovněž její provedení sólisty i orchestrem, který zněl místy (alespoň v naší 8. řadě v přízemí) opravdu hodně hřmotně a v určitých momentech, i když jen výjimečně, i poněkud přehlušoval sólový zpěv. Naopak mohutnost hudebního výrazu mi až imponovala a bylo obdivuhodné, že tak početné a silně znějící sbory dalo dohromady naše „nejmenší operní divadlo“. Jihočeši si zřejmě museli vypomoci i spoustou externistů, což samo o sobě stojí za velké uznání a klobouk dolů před tím, jak se jim povedlo docílit výtečného celkového vyznění. Však po řadě vystoupení zazníval z téměř vyprodaného hlediště nejen vřelý potlesk, ale i nadšené výkřiky „bravo!“.  A nic na tom nemění, že jeden z mých hudbymilovných přátel, jehož dobře cvičené ucho na rozdíl ode mne slyší v hudbě i různé nesoulady, nekompromisně zkritizoval po skončení první části dirigenta De Rose a prohlásil, že nechápe, jak se tak dlouho mohl v Českých Budějovicích udržet, když zkazí na co sáhne. Podle něj bylo po hudební stránce leccos falešné a zaznamenal i častý nesoulad mezi jednotlivými sólisty navzájem i s orchestrem. Kdyby věděl, co jsem se následně dočetl na webu, že Mefisto je vlastně rozlučkové představení tohoto dirigenta s Českými Budějovicemi, byl by k němu možná shovívavější. Navíc druhý hudbymilovný kamarád, který seděl v jedné z bočních lóží v přízemí, mi později sdělil, že se mu překvapivě hudební projev tentokrát docela líbil, přestože jinak na De Roseho sdílí podobně kritický názor. Nicméně mi vysvětlil, že Státní opera je akusticky nesmírně složitý a nevyvážený prostor, kde dokonce i jednotlivá nástrojová místa v orchestřišti mají značně rozdílnou akustiku, a stejně tak i některá místa v hledišti jsou akusticky doslova „zakletá“. Ještěže tedy nejsem žádný hudební odborník a disponuji asi převahou hudebního hluchu nad sluchem, takže těchto diváckých frustrací jsem z velké části naštěstí ušetřen.

 

Svou celkovou spokojeností a hlubokým prožitkem velmi sugestivně propracovaného představení jsem se ale s přítelem zařadil mezi drtivou většinu návštěvníků (naštěstí i na operu asi chodí hlavně „normální“ neodborníci), protože závěrečný aplaus vestoje ihned po závěrečných tónech s doprovodnými nadšenými výkřiky nebraly konce a opony při děkovačce jsem ani nestačil počítat. Dokonce i můj hudbymilovný kamarád přes předchozí kritiku dirigenta označil tuto inscenaci za velmi povedenou a pěl na ni celkově pochvalné ódy. A jelikož jsem viděl většinu představení letošního festivalu OPERA 2022, který už nezadržitelně spěje ke svému konci, mohu zodpovědně prohlásit, že až tak ohromně bouřlivé a divácky vstřícné přijetí žádné jiné představení dosud nemělo. Troufám si tedy tipnout, že jihočeský Mefisto je horkým kandidátem přinejmenším na diváckou Libušku, což je název prestižního festivalového ocenění na základě návštěvnického hlasování. Však ohromná radost a pocit štěstí vyzařovaly i ze všech účinkujících a spolutvůrců představení, kteří možná tak bouřlivé ovace na tak prestižním jevišti, jakým Státní opera nepochybně je, možná dosud ani nezažili. Jistě to byla i veliká satisfakce pro mladého operního režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře, který před dvěma léty odešel ze stejného postu v Plzni, a za pouhé dva (navíc covidové) roky dokázal operní soubor v Českých Budějovicích pozdvihnout na dříve nebývalou úroveň. Snad se tedy máme i v budoucnu od českobudějovických umělců na co těšit!

 

 

 

 

Praha, 21.3.2022

 

https://www.jihoceskedivadlo.cz/porad/2506-mefistofeles