MARIE ROTTROVÁ – LADY SOUL - trochu jiná recenze

 

Studio DVA divadlo, Praha, 5. 4. 2022 v 19:00

 

 

Když jsem loni na podzim dostal z divadla Studio DVA e-mail s nabídkou koncertu Marie Rottrové u příležitosti jejího významného životního jubilea, neváhal jsem ani chvíli a ihned jsem se snažil na webu koupit vstupenku, protože příležitost dostat se na koncert této pro mě snad nejsympatičtější zpěvačky se jen tak nenaskytne. A navíc to mělo být i vítané překvapení k jmeninám mého přítele, oba totiž máme její písničky moc rádi. Zájem o koncert byl ale tak obrovský, že ještě ten samý den, dřív, než jsem se stačil nalogovat, bylo vyprodáno. Zklamání bylo veliké, nicméně svitla mi alespoň malá naděje, když jsem si všiml, že se mohu ještě zaregistrovat alespoň jako zájemce o vrácené vstupenky, pokud je někdo včas nezaplatí. O to větší pak byla moje radost, když mi po pár dnech přišla zpráva, že se otevřela tato další možnost nákupu, a tentokrát už jsem měl štěstí. Podařilo se mi dokonce získat dvě vstupenky do první řady na balkoně, což jsou krásná místa, z nichž je dobře vidět na celé jeviště, a ještě je tam i nadstandardně velký prostor na nohy. Přítel měl z dárku taky velikou radost, takže jsme se mohli těšit po nekonečných covidových restrikcích na příjemný kulturní zážitek. Pár dnů před vystoupením však přišlo další zklamání, když byl koncert, původně plánovaný na 25.11., pro onemocnění zpěvačky zrušen a přesunul se až na 5. dubna. Co se dalo dělat – vstupenky šly do šuplíku, a zatímco běžel čas, málem jsme na ně i zapomněli, tím spíš, že jsme si mezitím už zvykli na časté rušení představení i jinde, kolikrát i opakovaně. Například v Národním divadle se ještě i teď činoherní představení ruší snad častěji, než hrají, kolikrát i jen pár hodin před začátkem. Situace v kultuře se zkrátka ještě zdaleka nevrátila tam, kde byla před covidem.

 

Naštěstí v tomto případě se nic podobného nestalo, a tak jsme se přeci jen dočkali a do divadla tak přišli nejen dobře naladěni, ale i nabiti velkou zvědavostí, zda a jak se oněch neuvěřitelných osm křížků Marie Rottrové na jejím vystoupení přeci jen podepíše. Když pak zpěvačka už za zvuků první rozehřívací skladby svižně vkráčela na pódium, bylo hned zřejmé, že je stále plná energie a na svůj věk vůbec nevypadá, je to stále ta krásná elegantní dáma, která už od pohledu rozdává dobrou náladu a má neopakovatelné charisma. Zaplněné divadlo ji přivítalo bouřlivým a nadšeným potleskem. Po pravdě, nějaké to neobsazené místečko v přízemí bylo seshora i k zahlédnutí, ale to přičítám tomu, že v divadle převažovalo publikum spíše středního a staršího věku a onen půl rok od zakoupení vstupenek v době všeobecně zanedbané lékařské péče kvůli covidové hysterii mohl vykonat své – třeba se těch pár chybějících diváků na rozdíl od nás své radosti z koncertu už ani nedožilo. Ale to je samozřejmě jen špatný vtip, alespoň doufám.  Po doznění tónů první skladby nám Marie Rottrová poděkovala za milé přivítání a s úsměvem prohlásila, že se na dnešní večer také moc těší, ovšem zároveň se nám musí přiznat k malému hendikepu. Zeptala se, zda víme, jaké to je, když třeba uvízne v krku tabletka. Když se ozvalo sborové přitakání, tak upřesnila, že jí v těch místech uvízla nikoliv tabletka, ale kousek housky, která se ani přes všechny snahy a pokusy zatím nechce hnout. Nicméně spoléhá na to, že se časem přeci jen pohne, a pouze doufá, že to bude směrem dolů, nikoliv nahoru. Z hlediště se okamžitě ozval pobavený smích a potlesk, který značil, že zpěvačka má naše plné pochopení, a že jí všichni držíme moc palce, aby se tento problém rychle vyřešil. Pravda je, že měla takový dost zastřený hlas, kterému při první písničce scházela i větší síla, aby se naplno prosadil přes poměrně hlučný devítičlenný orchestr, který ji doprovázel. Když pak po několika doušcích vody s odhodlaným nasazením odzpívala druhou skladbu, přítel se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Houska už se hnula.“.  Měl nejspíš pravdu, protože zpěvaččin hlas se už zdál být v naprostém pořádku a nebyli jsme tak od této chvíle už o nic ošizeni.

 

Zpěvačce to navíc v elegantních tmavých upnutých šatech po kolena se zlatým vzorem a hlubokým dekoltem moc slušelo, a přestože už to není žádná Twiggy, zastínila by svou pružností a perfektním vzhledem i leckterou mnohem mladší kolegyni. Má zkrátka stále neuvěřitelnou formu, jak fyzickou, tak i hlasovou, a její vystupování na pódiu tak působí naprosto plnohodnotně, snese stále hodně přísná měřítka. Zpočátku mi sice připadalo, že se přeci jen pohybuje už tak trochu prkenně, jako svého času třeba rocková babička Tina Turner, protože marná sláva klouby už nemůžou mít v tomto věku úplně mladistvou pružnost, nicméně Marie Rottrová naopak během koncertu „křepčila“ čím dál víc a odvázaněji, takže například já jí její fyzickou kondici a stav kloubů můžu jen obdivně závidět, ač jsem bez jednoho dne o 13 let mladší (oba jsme totiž Štíři). Klobouk dolů!  Zpívala postupně ty nejznámější hity ze svého repertoáru, jeden hezčí než druhý, a mezi nimi sršela dobrou náladou i vtipem, takže navázala úžasně těsný kontakt s diváky, kteří jí nejen pokaždé bouřlivě aplaudovali, ale také se s chutí a často smáli, občas hromadně i vytleskávali rytmus při některých pasážích, takže to mezi jevištěm a hledištěm jen jiskřilo. Před jednou ze tří písní, které pro ni složila Zuzana Navarová, připomněla, že se spolu občas scházely v čajovně, protože Zuzana Navarová byla na čaj zatížená. Načež spiklenecky dodala: „No, tak jsem si ten čaj s ní dala taky, i když jinak jsem spíš na vínko.“. A v hledišti to opět vesele zabouřilo a přidal se další potlesk.

 

O mnoha písničkách vždy pověděla něco ze zákulisí, jako když třeba uvedla skladbu „Ten vůz už jel“, kterou pro ni složil Jiří Zmožek a otextoval Zdeněk Borovec, a s níž byli na kdysi známém festivalu Bratislavská lyra a hodně si tam od ní slibovali. Porota ji ale tenkrát vůbec neocenila, ovšem získali za ni cenu diváků, které si prý vážili mnohem víc, „protože písničky se nedělají pro festivaly a poroty, ale především pro posluchače“. Já jsem si pak při jejím poslechu vzpomněl na svá mladá léta, kdy jsem si ji občas pouštěl při svíčkách a sklence červeného, když na mě padl smutek a melancholická nálada, což se mi poměrně často stávalo hlavně ještě dlouho poté, co mi v krutě mladém věku zemřela asi má největší (protože první hluboce opravdová, byť jen platonická) láska. A i tentokrát mi při procítěném zpěvu Marie Rottrové při této vzpomínce nenápadně vlhly oči, skoro jako kdysi.

 

Zhruba v polovině koncertu zpěvačka ohlásila, že nyní přijdou na řadu její hosté – ne jeden host, ani dva, ale tři. V tu chvíli bylo jasné, že se nejedná o původně ohlášeného Petra Němce, který s ní v jejích ostravských začátcích zpíval v bigbeatové kapele Flamingo (později počeštěné na Plameňáky), a měl docela zajímavý, zvláštně zastřený hlas. Nikdy se sice až mezi naši naprostou špičku popmusic neprosadil, ale mně se jeho projev tenkrát moc líbil, takže jsem na něj byl po té spoustě let opravdu moc zvědavý. Marie Rottrová jeho neúčast nijak nekomentovala, dokonce se o něm vůbec nezmínila, což mě i trošku mrzelo. Nicméně uvedla na scénu tři muzikanty kapely Neřež Trio – Zdeňka Vřešťála, Víta Sázavského a Roberta Fischmanna, s nimiž občas spolupracuje, s přítelem jsme před lety dokonce navštívili jejich společný koncert. A musím hned dodat, že se předvedli v tom nejlepším světle a svými třemi nebo čtyřmi skvěle zahranými písničkami dostali obecenstvo takříkajíc do varu a měli prakticky stejně vřelé přijetí jako Marie Rottrová sama. A podobně jako ona i sršeli vtipem k obveselení nás všech. Jednu průpovídku jsem si i zapamatoval, asi, že byla poněkud nekorektní. Zmíním ji ale možná právě proto, že žijeme v až nezdravě hyperkorektní době a nic se přece nemá přehánět. A sice týkala se spolupráce, kterou v době Nerezu zprostředkovala Zuzana Navarová s Věrou Bílou, která ale, jak podotkl Zdeněk Vřešťál, bílá nebyla, a poté co s ní pobyli nějaký čas v Rokycanech, neřeknou tomuto městu jinak než Rocikany. Se smíchem jsem se naklonil hned ke svému příteli s tím, že tohle musím říct našemu dobrému kamarádovi, který pochází právě z Rokycan, abych ho trochu pozlobil – však víte, jsem přece Štír. Každopádně bylo přizvání kapely Neřež od Marie Rottrové skvělým tahem, protože tito tři hudebníci snad ještě víc pozvedli svým vystoupením náladu v hledišti. Poté pak zůstal na pódiu ještě sám Vít Sázavský, protože si s ním společně odpočatá Marie Rottrová k nadšení všech přítomných střihla duet „S tím bláznem si nic nezačínej“, jímž zároveň zavzpomínala na Pavla Bobka.  

 

A vzpomínání nebyl ještě konec, protože samozřejmě nešlo nepřipomenout i nedávno zesnulého Jaroslava Wykrenta, který pro Marii Rottrovou složil řadu krásných písniček. Tentokrát tedy s velkým ohlasem zazněla píseň „Lásko“. Na druhou polovinu vystoupení si už zpěvačka oblékla volnější červené šaty sepjaté v pase na boku křišťálovou broží, a také jí to v nich moc slušelo. A jako by z ní sálalo stále víc energie, zpívala i hodně rytmické písničky, kterými ještě víc rozehřívala a často i roztleskávala hlediště, jako třeba „Markétku“, kterou kdyby prý nezazpívala, tak si ji stejně prý lidé vždycky vynutí alespoň jako přídavek. Než pak o něco později zazpívala „Skořápky ořechů“, prohlásila, že už se koncert pomalu chýlí ke svému konci, načež jí po této písničce přinesli pořadatelé na pódium dvě velikánské kytice, zřejmě od některých diváků. Návštěvníci to tedy pochopili opravdu jako závěr koncertu a sál propukl ve frenetický potlesk, přičemž všichni se postavili, aby tak zpěvačce vyjádřili svůj velký obdiv a uznání. Ta samozřejmě byla z takové reakce nadšená, ale zřejmě i malinko zaskočená, protože se smíchem prohlásila, že jak všichni asi vědí, každý koncert mívá nejdřív falešný závěr, po němž se ovšem ještě přidává, a tak že taky ještě něco přidá. Přídavky pak byly dokonce ještě dva. Nejdříve to byla další známá písnička převzatá od Maryly Rodowicz „Kůň bílý“ a na samotný závěr samozřejmě nemohla chybět „Lásko voníš deštěm“. Ačkoliv jsme během koncertu slyšeli vlastně samé velké hity, kterých má zpěvačka ve svém repertoáru opravdu nepočítaně, trochu mě přeci jen mrzelo, že nezařadila píseň s geniálním textem Jiřiny Fikejzové „To mám tak ráda“. Ale nesmím být holt nenasytný.

 

Ještě, než se s námi zpěvačka rozloučila definitivně, poděkovala nám za skvělou atmosféru a za to, že si s námi společně mohla užít nádherný večer. Zároveň nám popřála, ať si užijeme ještě i zbytek večera. „Je přece sobota, ne?“, prohlásila se smíchem, a vypadala přitom zároveň trochu rozpačitě, i když se současně evidentně dobře bavila a povídala něco o tom, že je trošku vykolejená. Osobně si myslím, že tu zmatenost na nás malinko hrála právě proto, že nás chtěla ještě víc před odchodem rozveselit. Ocenila také, že zase jednou po dlouhé době mohla vystoupit v Praze a slíbila, že se do Prahy zase brzy vrátí, aby se na ni její fanoušci opět mohli přijít podívat. Načež nějaká žena na ni ze sálu hlasitě zavolala, ať přijede už zítra. Marie Rottrová se ale nedala vyvézt z míry, srdečně se zasmála a prohlásila, že zítra už si to zařídit nestihne, nicméně zopakovala svůj slib, že brzy zase určitě v Praze vystoupí.

 

Cestou domů jsme se s přítelem shodli, že nás Marie Rottrová příjemně překvapila, jak si drží skvělou formu, jak jí to pořád bezvadně zpívá a jaká je to stále velmi pohledná a šarmantní žena. Kéž jí to ještě hodně dlouho vydrží k potěše nás všech!

 

 

 

 

 

Praha, 5.4.2020

 

https://www.youtube.com/watch?v=h-pW4aRWlF0