Michail Bulgakov: MISTR A MARKÉTKA – trochu jiná recenze

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 1. září 2022 v 19:00

 

Scénář a režie: SKUTR

Woland: Jan Vondráček

Mistr / Ješua Ha-Nocri: Ondřej Rychlý

Markétka: Marie Poulová

Básník Ivan Bezprizorný: Pavel Neškudla

Berlioz (předseda MASOLITu) / Pilát Pontský: Tomáš Turek

a další

 

Poslední dobou (zhruba od covidového šílenství) cítím, že jsem začal zanedbávat kulturní (zejména divadelní) život, což není pro duševní hygienu úplně dobré. Chtělo to zkrátka nějaký nový impuls a když jsem zjistil, že Divadlo v Dlouhé má na programu Mistra a Markétku a přítel mi výběr tohoto představení odsouhlasil, zajistil jsem nám už někdy v půlce prázdnin vstupenky.  Knihu jsem sice pravděpodobně nečetl, ačkoliv její přebal si z rodinné knihovny vizuálně vybavuji, ale vzpomněl jsem si na povedený ruský TV seriál, který jsem počátkem tisíciletí viděl a líbil se mi. Vyhledal jsem si ho tedy na internetu a v originále si po letech postupně pustil všech deset dílů, abych se dostal ještě před návštěvou divadla „do obrazu“. A udělal jsem určitě dobře, protože děj je přinejmenším hodně zvláštní, prolíná se zde několik nejen časových rovin, ale i skutečnost a surreálné fantastično, je plný narážek a podobenství a zkrátka to chce příslušné naladění na tuto vlnu předem. Například ani na onen TV seriál nejsou na Česko-Slovenské filmové databázi (ČSFD) jednoznačné ohlasy, mnozí tvrdí, že kniha je do filmu nepřevoditelná, druzí naopak seriálu vytýkají, že román převedl na obrazovky až příliš otrocky a téměř doslovně – vyber si, co libo. Každopádně jsem při převodu literatury do filmové či divadelní podoby zastáncem toho, že jak kniha, tak následný film jsou vždy dvě plnohodnotná umělecká díla (nebo by aspoň měla být) a není třeba trvat na tom, že se v žádném případě film (nebo divadlo) nesmí od předlohy v ničem odlišovat. Důležitější je podle mě zachování podobného ducha (či myšlenkového vyznění) u obou variant, nikoliv snaha o otrockou nápodobu. Od srovnávání (byť třeba jen podvědomého) románu a dramatu v Dlouhé jsem tak byl naštěstí ušetřen, tím víc jsem ovšem porovnával přístup SKUTRu a ruského tvůrčího týmu k divadelní a filmové adaptaci, přičemž jsem nakonec došel k závěru, že buďto režiséři mají vzájemně velmi podobný interpretační náhled na Bulgakovův román anebo, což se mi zdá víc pravděpodobné, se Kukučka s Trpišovským nechali silně inspirovat právě oním ruským seriálem. Což nepovažuju za vůbec nic špatného, protože zmíněný seriál je podle mne opravdu mistrovský kousek. Film má samozřejmě mnohem bohatší trikové možnosti než divadlo, o to víc jsem nakonec musel před SKUTRem smeknout, jak si s mnoha scénami, o nichž jsem silně předem pochyboval, že se na divadle vůbec mohou objevit, výtečně poradil.

 

Ale to už jsem trošku předběhl. Pár dní před návštěvou divadla původní nadšení mého přítele totiž poněkud vychladlo, když jsem mu sdělil, že představení má trvat téměř tři a půl hodiny. Popravdě, ani mě tento poznatek z webu divadla na nadšení nijak nepřidal, přeci jen mám raději kratší a svižnější kusy. Přítel se navíc odpoledne vrátil dost unavený z práce kvůli obvyklým stresům a bylo na něm vidět, že už předem není na divadelní prožitek takovéto časové délky příznivě naladěný. Navíc o předloze předem nic nevěděl, což je u tohoto představení myslím docela velký handicap. Během přestávky po první hodině a půl jsem se proto pokusil ho do děje blíže zasvětit, ale v tu chvíli už to bylo zkrátka dost pozdě. Prohlásil, že prvních 20 minut ho sice bavilo, ale pak už to byla jen nuda. Snažil jsem se ho povzbudit, že to zajímavější teprve přijde (měl jsem na mysli zejména Markétčin výlet na čarodějnický ples), nicméně představa dalších nekonečných dvou hodin v divadle měla v jeho mysli evidentně už definitivně navrch a docela oprávněně brblal, že by se ta první část dala určitě efektivně zkrátit. A já mu musel chtě nechtě dát za pravdu. Přitom bych osobně jinak neměl tomuto způsobu dramatizace a jevištního, režijního i hereckého ztvárnění vcelku co vytknout – tedy až na tu délku. Zadek už totiž bolel od sezení i mě, pod sakem jsem se ve vydýchaném zaplněném hledišti docela i potil, přičemž ani to, že jsem po zbytek představení už seděl jen v košili, v tomto směru moc nepomohlo.

 

Následující zhruba další hodina po přestávce, kdy se Markétka spojila z lásky k Mistrovi s temnými silami a navštívila čarodějnický ples, byla přitom po všech stránkách skvěle provedená. Předem bych vůbec nevěřil, že je na divadle možné tak přesvědčivě ztvárnit třeba už jen samotný let Markétky na koštěti na čarodějnický summit, ale tohle se SKUTRu a všem ostatním skutečně moc povedlo, čas už mi pak začal běžet mnohem rychleji a měl jsem stále větší pocit, že divák skutečně není o žádné podstatnější dějové momenty ošizen. Prakticky totéž, na co tvůrci TV seriálu potřebovali zhruba 8 hodin, dokázal SKUTR vměstnat zhruba do třetiny času (když odečtu přestávky), což je nepochybně mistrovský výkon. Přesto si nemůžu odpustit otázku, zda je skutečně nutné do dramatizace románu nacpat téměř všechno, co je i v předloze. Minimálně v té první části se určitě dalo leccos vyškrtat, co by výslednému dojmu nijak neublížilo, naopak divácká pohoda by tím jen získala a ani já bych například místy nemusel částečně únavou i podřimovat.  Naopak zbylé dvě části představení už měly patřičný spád a švih a utekly i přes pokročilou noční hodinu vcelku příjemně.

 

Od režijní práce SKUTRu nikdy nevím předem, co můžu očekávat, zažil jsem od nich skvělá představení i ta z mého pohledu režijně ne příliš povedená, ale toto řadím jednoznačně do té první skupiny, a to i přes tu poněkud přešvihnutou stopáž. Výhrady mám trošku i k tomu, že i v tomto představení patří občasné doslova ječení některých herců a zejména hereček k jakési současné módní manýře, která mi však spíš trhá uši, protože je většinou zcela bezúčelná a má snad nahradit chybějící hlasové mistrovství, které už se u současné mladé herecké generace kamsi nenávratně vytratilo. A ač jinak všestranně disponovaný Jan Vondráček patří k mým oblíbeným hercům, pro mě nepochopitelně občas hystericky ječel i on a svému ďáblu Wolandovi tak podle mě přisoudil atribut, který se k němu moc nehodí.  Pokud srovnám jeho pojetí s majestátním a klidným nadhledem, které stejné postavě v již zmíněném TV seriálu propůjčil Oleg Basilašvili, pak jednoznačně u mě vede tentokrát ten druhý.  Nehledě k tomu, že Jan Vondráček předvedl jinak slušný výkon a blýskl se i svým hudebním a pohybovým nadáním, včetně stepování, což vyvolalo potlesk na otevřené scéně. Koneckonců největší a jistě zasloužený potlesk sklidil i při závěrečné děkovačce, kdy jsem napočítal dokonce pět opon, což se často nestává. Drtivé většině (včetně mě) se tedy představení jednoznačně líbilo a publiku se nechtělo příliš odcházet ani již téměř o půl jedenácté v noci, pokud nepočítám pár jedinců, kteří zmizeli už o přestávkách. Já byl vděčný svému příteli, že i navzdory tomu, že toto většinové nadšení s námi úplně nesdílel, vytrval také až do konce a zaslouženou odměnou mu (nám) bylo, že prakticky minutu po odchodu z divadla nás odvezla na Žižkov tramvaj, která má tou dobou jinak už dvacetiminutové intervaly. Tak jako tak si ale příště raději ohlídám, abych ho netahal na žádný kus, který bude i s přestávkou delší než dvě hodiny. Zachování rodinné pohody i pro příštích 20 let našeho vztahu mi za to nejspíš stojí.  

 

 

 

 

Praha, 3.9.2022

 

https://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/mistr-a-marketka/