KOSTKY JSOU VRŽENY ANEB DON JUAN A HLAVNĚ POCTA JAROSLAVU JEŽKOVI – trochu jiná recenze

 

Studio Ypsilon, Praha, 26.2.2023 v 19:30

 

Režie: Jan Schmid

Výprava: Ondřej Zicha

Choreografie: Jan Onder

Účinkovali: Petr Vršek, Jan Onder, Martin Bohadlo, Barbora Skočdopolová, Jaroslava Kretschmerová, Jiřina Vacková, Lenka Loubalová, Jan Večeřa, Jan Bradáč, Dominik Renč, Jan Noha, Tomáš Víšek, Petr Hasman, Kryštof Mende, Lumíra Přichystalová, Ondřej Zicha

 

 

Toto představení je v Ypsilonce avízováno jako hudebně taneční revue, což je asi ideální označení, tedy „ideální“ ve smyslu, kdyby ho nekazil jakýsi podivný pokus o souběžný dramatický tvar nazvaný Don Juan.  Na webu divadla se píše, že inscenace vychází ze dvou představení Osvobozeného divadla ve třicátých letech, tzv. Silvestrů, přičemž představením seriálovým způsobem prolíná příběh dona Juana. V neposlední řadě jde také o poctu Jaroslavu Ježkovi, kterého u klavíru skvěle ztvárnil Dominik Renč – nejen výborně hrál na otřískaný klavír na podiu, ale také jako by Jaroslavu Ježkovi z oka vypadl. Pokud jde o hru V+W „Don Juan“, jestliže jsem správně pochopil poznámku, která zazněla přímo z pódia, tato hra se v Osvobozeném divadle ve skutečnosti nikdy celá nehrála, i když na webu jsem zjistil, že její scénář je uložen v Městské knihovně v Praze, takže nejspíš alespoň v tomto tvaru existovala. Pokud ji Osvobozené divadlo ale do svého repertoáru nezařadilo, měli V+W zřejmě víc rozumu než režisér Jan Schmid, který z ní udělal jakýsi spojovací materiál mezi písničkami a tanečními výstupy, což bylo také největší slabinou této inscenace. Pochopitelně netuším, do jaké míry za to mohli V+W a do jaké míry ji třeba zprznil až režisér Schmid. Každopádně jde z mého pohledu o nepovedený pokus převyprávět příběh dona Juana humornou formou úplně jinak jako jakousi alegorii na přihlouplého guvernéra, mazané intrikující rádce apod. Ten rádoby humor a celé dění na jevišti v tomto vloženém tvaru ale působily hodně křečovitě a vtipně asi tak na úrovni žáků prvního stupně ZŠ – zkrátka docela otrava.  Všichni herci se sice snažili, co to šlo, ale na nějakou vyšší úroveň to ani povznést nemohli.

 

Představení tak zachraňovala hlavně výtečná hudba Jaroslava Ježka a výborné výkony všech účinkujících, kteří bezvadně zpívali, tančili a všelijak skotačili na pódiu až do roztrhání těla. Mnohem lepší úroveň proto měla inscenace až po přestávce, kdy už se don Juan postupně z pódia vytratil a převládla opravdu hudebně taneční revue, při níž jsem si občas s vystupujícími některé písničky V+W i s chutí zazpíval. Chybu proto udělali ti diváci, kteří z divadla odešli už během přestávky – ve druhé části by si jistě spravili chuť, stejně jako já s přítelem, který na toto představení koupil vstupenky jen pár dnů předem a mile mě tím překvapil. Z vrozené zvědavosti jsem se ale podíval na web divadla, když mi bylo podezřelé, že zrovna do Ypsilonky byly takto lehce k mání lístky, a zjistil jsem, že není zdaleka vyprodáno. Měl jsem proto jisté tušení o případné kvalitě tohoto kusu, i když návštěvnost samozřejmě sama o sobě nikdy není dostatečným indikátorem kvality díla, snad jen jeho divácké atraktivity, což při strmě sestupné tendenci úrovně divadelního publika v posledních několika desetiletích samo o sobě opravdu nic neznamená. Nicméně lehčí žánr většinou právě dnes táhne především, takže se dalo předpokládat, že tady asi něco tentokrát úplně nezafungovalo.

 

Každopádně by asi větší poctu Jaroslavu Ježkovi režisér v daném případě vysekl tím, kdyby zůstalo jen u hudebně tanečních výstupů bez nefunkčního pokusu o spojení s dramatickým tvarem Dona Juana. Výsledný pell mell by tak byl určitě mnohem lépe vstřebatelný, tím spíš, že všichni účinkující, včetně zapojených hudebníků, se svých výstupů v tomto směru zhostili výborně. A ani občasné vsuvky, kdy ke klavíru ve fraku místy usedal skutečný klavírní virtuos Tomáš Víšek, aby zahrál náročnější kusy z Ježkova nejen jazzového repertoáru, ale i jeho nápadité vážné hudby, by určitě nevadily, ba právě naopak, protože dokládaly, že Ježek nebyl jen nějaký estrádní umělec. Oč lepší je ale Tomáš Víšek klavírista, o to topornější je herec, takže na místě režiséra Schmida bych nenechal některé možná i vtipné průpovídky povídat nevýrazným a nejistým hlasem přímo jeho, ale třeba někoho z dalších účinkujících, kteří k tomu mají i hereckou průpravu. Takto jsem za něj jako divák i trochu trpěl, že evidentně při svých textových vsuvkách dělal něco, co mu není vůbec vlastní – tím spíš, že ani já neumím vyprávět vtipy či veselé historky, takže vím, jak mi při tom je, když jsem k tomu někým nucen nebo z vlastní hlouposti chci někdy do víru společenské zábavy přispět neuváženě svou troškou do mlýna.  

 

Abych ale nevypadal příliš kriticky, s návštěvou Ypsilonky jsme byli s přítelem ve výsledku docela spokojení, určitě mnohem víc, než když někdy navštívíme nějakou vyprodanou konverzační komedii třeba i s televizně známými herci, s nimiž se v pražských komerčních divadlech doslova roztrhl pytel, a často jsme z toho pak otrávení, na co jsme se to zase nechali nachytat. Tentokrát nás svižná hudba a pěvecké i taneční výstupy účinkujících příjemně rozehřály, stejně jako evidentně většinu přítomných diváků v poloprázdném hledišti, která odměnila spolu s námi herce, zpěváky a hudebníky na závěr zaslouženě spontánním vřelým přijetím.  Za ne příliš šťastnou režijní koncepci koneckonců oni nemohou.

 

 

Praha, 1.3.2023

 

https://www.ypsilonka.cz/repertoar/hrajeme/kostky-jsou-vrzeny-aneb-don-juan-a-hlavne-pocta-jaroslavu-jezkovi