Queer - film

Queer 

Režie: Luca Guadagnino 

6/10 

Coby čtenářský fanda Burroughse, ohlášení adaptace jeho knihy ve mně vzbudilo nadšení. Tím spíš, že se jedná o Teplouše, jak zní jeho název. Tato kratičká kniha je zajímavým elementem jeho díla, neboť ji napsal po zabití své ženy a kniha, potažmo ono zabití, u autora vyvolalo desítky let trvající trauma, během kteréhož nebyl schopen svůj rukopis přečíst, natož vydat. To se stalo až v roce 1985, kdy jeho dílo už nemohlo, minimálně na domácí půdě, padnout do kolonky nepřijatelné a obscénní literatury. Představa, že dostaneme na plátně regulérně zfilmovanou adaptaci jeho knihy, mi přišla od začátku skutečně vzrušující. 

Ano, zfilmované dílo W.S.B. již najdeme – Cronenbergův Nahý oběd. Ten ovšem není skutečnou adaptací stejnojmenné knihy, jedná se spíše o jakýsi art-ish pokus shrnout Burroughsův život a bibliografii v jednom. Jestli se to povedlo, či ne, nechám na divákovi. Následně by se dal zmínit film Zbav se svých miláčků (2013) s Danielem Radcliffem. Nicméně s poznámkou, že vzhledem k obsahu se nejedná o film přímo vycházející z Burroughsovy a Kerouacovy kolaborace (A hroši se uvařili ve svých nádržích), ale z Ginsbergovy verze příběhu, která se v některých ohledech liší. Definitivně se tedy dostáváme do naprostého divnoprostoru, kde vládne snad jediná ataptace, která se dá shrnout jako dílo, které skutečně vypadá tak, jak Burroughs píše - Perkowskiho experimentální Nova Express, kterou si zvídavý čtenář může lehce shlédnout ZDE (https://www.youtube.com/playlist?list=PL380344E48166AB1F 

). Hodně štěstí odvážným!  

Luca Guadagnino se tak pustil do evidentně obtížných vod, byť zkušenost s gay prostředím má (Dej mi své jméno), stejně jako se solidním budováním milenecké zápletky (Rivalové). Jenže, tady podle mě nastává prvním problém – Teplouš totiž není apriori film o gay kultuře, ani o nějakém budování vztahu. Vyšly první trailery, první mě uhranul, protože přesně zpracoval konkrétní knižní scénu, druhý mě lehce vyděsil, protože si v něm hlavní postavy – William Lee a Eugene Allerton vyměňují smyslné pohledy a vůbec vypadají jak prvotřídní milenci. Od filmu jsem toho chtěl poměrně málo, když se režisér navíc vyjádřil v tom smyslu, že je s dílem seznámen velmi dobře, neviděl jsem problém. Ona ta kniha, pokud se jí chce filmové dílo držet, ani nedovoluje nějaké zásadní odchylky – je velmi přímočará, absentuje v ní nějaký převelice komplikovaný děj, vlastně je to spíš docela komorní jízda starouše Lee jeho utrápeným svědomím, potažmo svědomím samotného Burroughse, jak jsem již naznačil výše. 

Ten se chtěl knihou vypsat, vyšla z něj v jakémsi záchvatu a knižní Lee je vysloveně alegorickou postavičkou ze zapadlých mexických barů, který se dočasně upne k mladšímu Allertonovi, přitom si ponechává své základní aspekty – takový ten výrazný ve společnosti docela oblíbený chlapák, který dovede bavit své okolí svými až absurdními představami a vyprávěním. Do toho ukrutně chlastá a když náhodou nechlastá, utápí se v závislosti na morfinu a nekvalitním mexickém heráku. Jeho družnou partu tvoří několik archetypálních feťáků a amerických gayů, kteří všemi způsoby využívají laciné pohostinnosti Mexico City. Vztah Lee – Allerton je poměrně zištný. Lee chce partnera, který by mu aspoň částečně rozuměl, přestože chápe, že mezi nimi nějaký vztah trvalejšího charakteru není možný. Jeho vztah k Eugenovi je do značné míry kalkul, hlavně velmi záhy přistoupí na hru, ve které se nechá Allertonem do jisté míry zneužívat tak, aby to vyhovovalo oběma. 

Proti tomu filmový Lee vypadá víc jako odpadlík, pro kterého se Allerton stane středobodem vesmíru. Především v podání Daniela Craiga tak je Lee spíš postarší lehce naslizlý vošoust, v kontrastu k téměř až distingovanému Allertonovi. Toho si zahraje Drew Starkley a k jeho výkonu bych neměl výtky. Výtky bych měl spíš s celkým vyzněním jeho postavy. Guadagnino buduje vztah Lee – Allerton na odlišném základu, jedná se v jeho podání o mileneckou dvojici, ve které mají postavy odlišnou motivaci ve vztahu a jak postupuje čas, vypadá Lee víc a víc zničen tím, jak nejsou jeho představy naplněny mladickou energičností. Jeho postava se rozpadá a upíná se tak k nalezení yage v pralesech Jižní Ameriky, kde dojde k finálnímu rozuzlení. Tedy, abych byl přesný, nedojde.  

Oddanost Billa Lee k Allertonovi nemá ve filmu východisko, je prvoplánově strojená a nefunkční z podstaty, z jaké vůbec vzešla. Guadagnino se snaží mermomocí držet knihy tím způsobem, že jednotlivé scény jsou v podstatě její doslovnou kopií, ale to je v určitém protikladu s tím, jak v nich vypadají jejich postavy. Protože tam, kde Burroughs dovede prostředí a vedlejší postavy využít k budování Leeho, tak v těch samých místech je okolí ústřední dvojice pouhou divadelní kulisou a do konce filmu se z té specifické šedi nedovede vyloupnout vůbec nic, včetně závěru v pralese. Ke kterému se ještě dostanu. 

Divák je tak ošizen o zásadní aspekt původního díla – naprostá umělohmotnost Williama Lee. Tady je nutno vzít v potaz tuhle etapu Burroughsova života, protože neexistuje přesná interpretace jeho díla. Dvojice krátkých knih Feťák a Teplouš je často popisována jako částečná autobiografie. To se patrně týká hlavně první z nich, která je téměř až reportáží z feťáckého undergroundu. Teplouš je, podle jeho vlastních slov, dílo, kterým se pokusil vypsat z oné popsané situace, ve které se autor ocitl. No, a i jeho Lee v této knížce je spíš papundeklovou postavou, určitým mixem fikce, snu, jehož součástí by byl skutečný Burroughs součástí skrz tuto postavu. Představuje únik autora, jakési fiktivní alibi člověka, který spáchal hrozný čin a který pomocí hlavní postavy před jejími následky marně uniká.  

Jistě - Guadagnino toto akcentuje, ano. Ve dvou snových pasážích s Leeovou ženou a v závěru se scénou s Allertonem, kde jej trochu na sílu propojuje s tím, co se přihodilo Joan Vollmer (Burroughsově ženě). Takže výsledkem je takový nedomrlý příběh o dvou milencích, do kterého jsou vraženy naprosto nevěrohodně dvě vše vysvětlující scény, které ani pro diváka seznámeného s reálným osudem autora nepředstavují skutečné a uvěřitelné východisko. Něco zde evidentně chybí. A já tvrdím, že chybí právě onen plastikový Lee, který v knize dovede čtenáře uhranout svou až mechanickou strojeností, proti které stojí filmový Lee – stárnoucí tak trochu nuzák. Allerton je pro knižního Leeho a tedy celou knihu pouhý nástroj. Filmový Allerton je středobod, modla.  

Celý film tak je v podstatě téměř dvě hodiny plynoucí skoro-romance bez nějaké skutečně uvěřitelné psychologie, jejíž vyvrcholení přichází v závěrečné pralesní eskapádě. Zde Guadagnino potřeboval film proti knize značně upravit. Páreček se ve stavu zhulákanosti ayahuascou protne v protoplazmatickém (používám slova autora) objetí a tím to všechno v podstatě končí. Tedy krom již popsaného snového epilogu.  

Abych tomu hodil nějakou sumarizaci. Guadagnino neodvedl špatnou práci. Jeho práce se zasazením děje do jakési zjevné karikatury Mexika je extrémně zdařilá, stejně jako se mu povedlo velmi věrohodně přenést na plátno to, co v knize je. Problém ovšem nastane ve chvíli, kdy se rozhodne tak nějak změnit narativ celého vztahu ústřední dvojice, ze kterého mu ovšem kniha nedává žádné východisko a tady najednou film selže. Druhá věc samozřejmě je, jestli cokoliv od Williama Sewarda jde vůbec nějak smysluplně a funkčně zfilmovat.  

Technicky jinak dobře provedené dílo s fajn soundtrackem (i ta Nirvana k tomu tak nějak sedí, když už se asi nehodí do filmů cpát bebop). 

Jinak, kdo nechce čekat, až to uvede nějaké kniho – film je od 14.1. k dostání třeba na AppleTV za sice dost nehorázný bakšiš, ale když musíš, tak musíš.