Film "Láska je láska"

Včera dávali v televizi skvělý film. Normálně se na filmy nedívám, ale herce jako jsou Simonu S., Petra N. či Ondřeje V. můžu.

Hold některé holčiny se rády baví o filmech a jedna věc je umět jim naslouchat, ale druhá věc je taky umět sám něco říci. Tak jsem si dal závazek, že si alespoň jednou za 21 dní přečtu jednu knížku (možná i nějakou romantickou, uvidíme) a podívám na jeden český večerní film. Ono totiž ty zahraniční filmy za moc nestojí. To máte jako s jogurtama a se vším ostatním, taky jím jen české jogurty a poslední dobou si vezmu spíše bílý jogurt a do něho si dám buď kiwi, banán, nebo mandarinku.

Film, na který jsem se včera dne 1. 5. 2013 díval, se jmenuje „Láska je láska“, je z roku 2012 a trvá necelé 2 hodiny.

Tento film mne velmi nadchnul, jelikož hlavní postavou byla Aneta Krejčíková, která byla ve filmu slepá, věřící, a ráda hrála na klavír.

Jednou tak přišla do kostela, a začala se modlit: „Pane Bože, prosím dej mi kluka, snad nejsem ošklivější, než ostatní holky a prosím ať je to hned.“

A tak jednou když hrála v nějaké restauraci na klavír, všiml si jí jeden klučina, který si v té restauraci přivydělával vařením.

Jednou jí nechal přáníčko v Braillově písmu v zavřeném klavíru, a jakmile šla další den tato holčina opět hrát na klavír, přáníčka si všimla a přečetla si ho.

Láska je dala dohromady a vyjeli si na výlet. Ona samozřejmě nevěděla, že je to Rom, protože ho neviděla a bylo nádherné sledovat, jak zde v tomto filmu nehrají žádnou roli předsudky. Teda alespoň prozatím :-)

Večer strávili ona, on a její slepecký pes u ohýnku, potom si ustlali v nějakém „opuštěném stavení“ a jak se to tak občas stává, tak se spolu vyspali.

Druhý den utrhl tento kluk 2 lístky ze stromu, jeden jí podal a společně je hodili do řeky s tím, že posílají pozdrav do moře.

Potom se z výletu vrátili, její děda uviděl, že je ten její kluk nějaký tmavší a zařval na ní, ať jde okamžitě domů a dostal z toho infarkt.

Tento první infarkt myokardu přežil, ale jakmile se jí to dítě narodilo, tak se zjistilo, že je trošku tmavší, a s dědou to kleplo nadobro.

U pohřbu, který byl v závěru filmu, jistě každému ukápla slzička, stejně jako, když jsme se mohli dívat na pohřeb Jiřiny J. před několika měsíci. Zvlášť paní Bohdalová tam měla velmi emotivní proslov.

Ale Ondra byl v klidu, protože jakmile se jim to „tmavší dítě“ narodilo, tak Ondřej V. řekl: „To nevadí, udělám z něj dalšího Maradonu.“

Trošku mi v tom filmu chyběl „Happy end“, ale jinak úžasný film a těším se na další.