ŽIJEME VŮBEC ŠŤASTNÉ ŽIVOTY?

Lukáš Malý (2002) se narodil ve Slaném, kde příští rok zakončí studium na tamějším gymnáziu Václava Beneše Třebízského maturitou. Trvale ale žije na pomezí středních Čech a Ústeckého kraje, v obci Bílichov, která bude hrát výraznou roli v dalším jeho románu, který právě dokončuje. I přes svůj mladý věk už nějakou dobu přispívá do časopisu ABC.

   Loni v červnu (2019) naboural Lukáš jedno z klišé: že velmi mladí autoři dnes povětšinou publikují na literárních serverech. Nikoli. Někteří se přece jen osmělí, seženou peníze a vydají si to sami. To samé udělal také Malý a svoji prozaickou prvotinu Vázací motýlek si rovněž sám vydal. Námětem novely naboural další klišé: že sny a představy nemusíme mermomocí stěhovat do sofistikovaných vymyšlených fantasy světů, ale může stačit, když je zasadíme do českého prostředí. Ale aby Malý nepozbyl oné dráždivé exkluzivity fantazijních světů, zasadil příběh o čerstvém absolventovi architektury Aloisovi do první republiky. Tedy vlastně zase tak úplně do první republiky ne. Alois je průměrný mladý člověk s ambicemi, které však v českém prostředí nenacházejí mnoho uplatnění. On toho vlastně v naší současnosti postrádá víc; chybí mu tu slušnost, noblesa a elegance zlaté a úspěšné první republiky. Také proto se přestěhuje na maloměsto, které mu svojí architekturou dílem první republiku připomíná. Koupí si tam za pomoci bohatých rodičů malý útulný patrový domek, jež si podle sebe a v duchu zašlých časů upraví. Jeho život je ale fádní, nebo alespoň on to tak cítí; proto si svoji každodenní všednost, opřenou o nudnou práci skoroposlíčka v jednom pražském renomovaném ateliéru, zpestřuje romantickými toulkami po okolí a pravidelnými návštěvami oblíbené maloměstské kavárny. Jednoho takového kavárenského podvečera v rohu šeřícího se podniku usne...
   A zdá se mu sen...
   Ale je to vůbec sen?
   Malý nemohl zvolit lepší entreé  pro svoji útlou novelu, než že vytvořil živoucí atmosféru prvorepublikového plesu k druhému výročí Československé republiky. Touhle úvodní barvitou freskou se všemi těmi prapory, fanglemi, stuhami a dorty v národních barvách a velkohubými proslovy nám připomněl, že od časů hrdého bití se v prsa: my to tomu světu ještě ukážeme! se toho do dnešních dnů zas tak moc v české povaze nezměnilo. Taková několikastránková plesová scéna nabízí nemálo tvůrčích možností a Lukáš Malý je, možná někdy i nepřímo, dobře využil.
   Proč nepřímo?
   Inu, je to mladičký autor, který píše spontánně,  se všemi přednostmi a nevýhodami, které se ale při dostatku talentu mohou spojit v jednu množinu s dvěma podmnožinami V jedné vnímáme nezralost, nevypsanost i tvůrčí naivitu. V té druhé pak talent, cit pro situaci a schopnost absorbovat vjemy kolem nás. Tohoto východiska Lukáš využil k vytvoření živé romance s kapkami naivnosti (proč ale tomu říkat naivnost, když jde o romanci!), s půvabem chaosu (chtěl bych ve své prvotině všechno říct), ale i určité roztomilé jalovosti, která by podle někoho v literatuře neměla co dělat. „...ležela a culila se s tak červenými tvářičkami, jako by ji tam chrstli barvu...“ Na druhou stranu vrazit do díla vlastní srdce a duši a to málo, co jsem ve svým životě zatím zažil (nikdy nepoměřujme věk se zkušenostmi!) může být také dobrá cesta k dobré knížce. A co může z toho vzniknout?  – Styl. Styl, který zatím nejde nikam zařadit.  A já osobně bych byl rád, aby to tak bylo i do budoucna. Můžu prozradit, že Lukášův druhý román tomu nasvědčuje. Naopak, českému literárnímu úzu se v něm ještě více vzdaluje.
   Volba ich-formy je pro vypravěče dobrou volbou. Lukáš ji vhodně zvolil. Ona totiž dovoluje autorovi navázat se čtenářem důvěrnější spojení, a tím si říct třeba... o schovívavost, když někde zaškobrtne. Lukáš Malý ve Vázacím motýlku škobrtá. Místy je nadbytečně doslovný, topí se v archaismech: tměl se tmavě hnědý předmět, které bychom u moderních prvorepublikových autorů nenašli (pokud ano, tak jako stylotvorný prvek či hříčku), jako bezradný autor  se občas trápí s vypravěčsky nezvládnutými odbočkami. Jinde zase sílu spontánního vypravěčtví utopí v louži nezáživné nudy a dorazí to zhůvěřilostí typu dojídající spolusedící.
   Dost ale bylo hany!
   Lukáš Malý nás naopak zve do působivých dlouhých souvětí, které drží a které můžeme vnímat jako malinké mikropříběhy. Máme u nich pocit, že se z nich samotnému autorovi ani nechce. Mazlí se s věcmi, a příkladně hřebíky, s nimiž přibíjí oblíbené obrázky, jsou skoro jako ty lokýnky jeho milované, snové, Františky. Rozvrzaná podlaha je čtenáři popisovaná s podobným zaujetím jako zvonivý smích jeho nastávající ze snu. (Aniž bych chtěl shazovat autorovu snovou představivost o hrdinčiných půvabech). Překvapí zdánlivou funkční nesourodostí: půvabná Františka mezi futry dveří, zarazí absencí spojek v souvětí, které jsou dobré i bez nich, neboť vytvářejí jistě napětí a působí zvědavost, kam se jako čtenáři s autorem dostaneme.  Sem tam nám vykouzlí nechtěný úsměv, když narazíme na autorovo vlastní ego: ...byť jsem zarytý perfekcionista nebo vím, že jsem zvláštní člověk.
Malého hrdina Alois je ze svých přehnaně živých snů, které se nečekaně navštěvují,  celý nesvůj. Vyhledá proto odbornou pomoc, a ta  mu tajemství jeho skutečných snů prozradí. Nicméně tajemství Aloisovy rozpolcenosti je nám skryto téměř do poslední stránky. Tahle rozpolcenost je skvěle vykreslená v nádražní scéně, kdy hrdina běží sprint za dívkou ze snů; a i když ona jde ladným krokem a nikam nespěchá, nedostihne ji. Vůbec motiv přibližování se a vzdalování je patrný v celé novele. Autor nikam nespěchá, nenechá se strhnout k dynamičnosti s ohledem na zvolenou délku knížky, a jako celek se to skutečně dobře čte.
   Lukáš nám ve svém Vázacím motýlku připomíná jednu nepříjemnou pravdu, kterou lze formulovat do otázky: Žijeme vůbec šťastné životy? Novela je smělou variací na téma snů a představ s vyústěním, které bychom u jednoduchého romantického příběhu možná ani nečekali. Proto si u Malého vážím jeho odvahy nepropadnout klišé a zjednodušení a jako autor si prosadit závěr, který se nemusí každému líbit.
   Lukáš Malý by touhle cestou neohroženosti měl jít dál a skrze svoje citové prožitky a životní zkušenosti nenásilně klást další otázky čtenářům svých knížek.