Bukowski aneb Domov, to zní hezky... Kde to je?

„Kdybych byl vesnický kovář, nesrali byste se se mnou. Ale já jsem jen starý chlápek s několika prasáckýma historkama...“

Mám rád Zizekovu deskripci vládnoucí ideologie dneška, kterou on nazývá „decaffeinated hedonism“, tj. hedonismu bez kofeinu. Čímž chce říci asi tolik, že dnešní doba, jakkoliv se tváří býti dobou neomezených možností ve stylu „nevaž se! odvaž se!“, kde neplatí žádná tabu a kde můžeme být (konečně!) svobodní a plně sami sebou, je ve skutečnosti sešněrovaná poměrně striktními pravidly a omezeními. Tyto nepsané zákony působí hezky „pod pokličkou“ a tvoří konstitutivní momenty obecně sdílené reality. A čím lépe jsou zabudovány do chodu věcí, tím obtížněji je lze identifikovat a začínáme je vnímat jako naprosto přirozené, jako něco „co by ani jinak nešlo“.

Uvedu namátkou pár příkladů: Tabulku čokolády klidně každý den, ale bez cukru! Pít litry kafe, ale jedině bez kofeinu! Dát si piv, co hrdlo ráčí, ale ideálně bez otravné kocoviny! Oddávat se sexu kdykoliv dostaneme zálusk, ale hlavně, aby to byl bezpečný sex! Sedět 10 a víc hodin denně u počítače? Ano, ale pak si jít zaběhat nebo zacvičit do fitka! Vést válku? Proč ne, ale jedině bez možných obětí na naší straně! Zamilovat se (fall in love)? Beze všeho, ale proboha ne „bezhlavě“, jen ne „lásku až za hrob“! Vypadá to tedy, že všechno je dovoleno, ovšem jen s tou podmínkou, že je to předem zbaveno základu, který může být potenciálně nebezpečný. Lapidárně řečeno, vše je zařízeno hlavně tak, aby se na nás ten život „moc nepodepsal“, abychom se jím moc „neumazali“ a nebyli příliš unavení (na umírání...). „My vynalezli štěstí“, říkají poslední lidé a mžourají...Ještě se pracuje, neboť práce je zábava. Ale dávají pozor, aby zábava nevysilovala... Ještě milují souseda a třou se o něj: neboť potřebují tepla... Každý je důvtipný a ví vše, co se zběhlo....Hádají se ještě, ale brzy se smíří – jinak by si zkazili žaludek. Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však chovají v úctě.“*

Ať už jsou tyto provokativní věty věrným obrazem dnešní západní společnosti či nikoliv, jisté je, že životu a tvorbě Charlese Bukowského nebylo nic vzdálenější. On se naopak nechal „umazat a poskvrnit“ a kromě toho nám o své zkušenosti zanechal nehynoucí svědectví – své dílo. Nechci zde nikoho unavovat biografickými údaji o jeho životě – od toho tu konec konců je Wikipedie. Mým cílem rovněž není zmapovat vše co napsal, sledovat jeho literární vývoj a hledat v něm možné paralely s tím, co ho potkalo a co prožíval. Rád bych se pokusil o takový syntetizující pohled, spojený s představením hlavních témat jeho knih a rovněž i o nástin toho, co nám tím (básník) vlastně chtěl říci.

„Žádný normální lidi tě nečtou? To doufám...“** O čem tedy Bukowski psal? Odpověď není zas tak triviální, jak se na první pohled může zdát. Psal o tom jak žil, chlastal, chodil na dostihy, píchal s kým se dalo, rval se, psal poezii, neměl prachy, zkoušel pracovat, chlastal, neměl s kým píchat, psal povídky, byl bez práce, chlastal... atd. Zapomněl jsem na něco? Už jsem říkal, že hodně pil a sázel na koně? Je evidentní, že jsou to poměrně monotematické příběhy. Pokud přečtete od Bukowského 10-15 povídek, nemusíte pokračovat, nic dalšího už se nedozvíte, je tam všechno. V tomhle ohledu ho nelze řadit mezi příliš invenční a kreativní spisovatele. V čem to teda vězí, proč navzdory tomu budete (nejspíš) hltat další a další? Nietzsche říká, že každé literární dílo je zároveň nepřiznanými memoáry svého autora. A jestliže má za něco stát, musí v něm být „něco víc“, než jen to, co autor sám zamýšlel sdělit. Bukowski na sebe v tomto ohledu prozradil nejspíš všechno, a to i věci, které se pravděpodobně nikdy nestaly. Ovšem to zásadní a důležité, co mu přineslo slávu a úspěch, je ukryto tak nějak mezi řádky, respektive u něj, mezi „flaškama od piva“. Jsou to jakési zmrzačené „perličky na dně“ a zůstává na čtenáři, aby je buď objevil a autora si zamiloval, nebo aby zůstal na povrchu jeho banalit a vulgarismů a nic nepochopil.

Jak už jsem naťukl, to co na Bukowském trvale fascinuje, je skutečnost, že žil přesně tak, jak psal a psal přesně tak, jak žil – „na nic si nehrál“. Z každé stránky jeho povídek a básní doslova dýchá autentičnost prožitého okamžiku. Nic není vyumělkované, přistřižené a učesané; jen syrová, často znetvořená skutečnost a odhodlání donutit čtenáře, aby také pocítil její horečnatý a nepravidelný tep. Bukowski nesnáší formalismus v životě, ani při psaní a nemá za potřebí se za to omlouvat: „Jen tak mimochodem, právě jsem si všiml, že nějak zapomínám dělat na konci vět tečky... Pokud to někomu z vás vadí, tak vemte bradavku a nacpěte si ji do šourku“ Jestliže Hemingway psal metodu ledovce, tak jeho styl lze přirovnat k dobře mířeným dávkám z kulometu. Krátké, úsečné věty, žádný zbytečný balast a žádné pokusy o falešné antrée. První věta je skokem do ledové vody, dobře mířenou ranou na bradu, kulkou mezi oči, hned po probuzení. „Barney ji ho vrazil do zadku, zatímco mě kouřila, Barney se udělal jako první, strčil ji do zadku palec, zavrtěl jím a zeptal se: „jaký je tohle?“ Anebo: „Je po špatném dni, kdy si uvědomíš, že to nikdy nedokážeš. Přijdeš domů ve smradlavých ponožkách, pár pomačkaných dolarů v peněžence, víš že zázrak se nikdy nestane...“ Po takovém úvodu se může stát cokoliv, nelze nečíst dál. Je v tom napětí a dynamika hodná filmového zpracování. Jeho slova a věty se jako mávnutím kouzelného proutku proměňují v sérii obrazů, tu vulgárních, tu šílených, tu banálních, ale vždy neomylně vtahujících čtenáře do děje.

Je v tom bolestná a přeci nezkrotná touha vypít kalich života až do dna. Nesmiřitelný vztek na všechny a všechno. Na zkorumpovanou vládu a etablovaný systém, kde se právě ti nejhorší dostávají nahoru. Na zasraný hipíky a revolucionáře, kteří „...by radši šli dělat ředitele firmy Schell, než vypalovat její benzínky. Ale protože nemohou to první, vezmou za vděk tím druhým“. Odpor vůči otupující každodenní práci, která vysává a zabíjí lidského ducha. Únava z nefungujících a vyčerpávajících lidských vztahů bez špetky radosti a naděje. Protože, „láska je jen mlha, která se vypaří s prvním zábleskem reality“. Vědomí smutného faktu, že je to nemusí být nutně „velké tragedie“, kvůli kterým člověk zešílí. Vždyť „kapající kohoutky a prdy z vášně jsou veskrze smutnější než smrt“. Žádná šance na zlepšení, „všichni jsme ve spárech stejného osudu“.

Oh yes:

“there are worse things
than being alone
but it often takes
decades to realize this
and most often when you do
it's too late
and there's nothing worse
than too late”

Ovšem, aby nedošlo k mýlce, Bukowski, to nejsou jen deprese a chmury. Spíš naopak, jeho knihy jsou někdy neskutečně vtipné. Možná i proto, že se nesnaží nic kamuflovat, uhlazovat. Žádný „pečlivý vyřezávání tupou čepelí“. Ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte, udělá obrat o 180 stupňů a zahrne vás sžíravou sebeironií. „Něco ze mě zůstalo alespoň v půl stu kurvev po celých státech. A žádná z těch ženskejch co sem opíchal mi nepomůže. A už vůbec mi nepomůžou ženský co jsem neopíchal... Socha Bukowského v Kremlu jak si honí péro... Bukowski a Castro, socha v Havaně zalitá sluncem a pokrytá ptačím trusem, Bukowski s Castrem vjíždějí na závodním dvousedadlovém bicyklu jako první do cíle – Bukowski sedí v zadu...Kdyby byl Bukowski opice, vyhnali by ho z tlupy... Je tam rozhodně hodně sexu, onanie a ego-masturbace. V každé druhé povídce najdete ženskou se stehnama na hroch, jak vrtí prdelí a usmívá se při představě pořádný mrdačky, která také na další stránce nejspíš nastane. Ovšem nikdy to není samoúčelná pornografie, Bukowski si i v nejdrsnějších scénách zachovává nahled a styl. „Hej ožralo! Tamhle ty 2 dámy tvrdí, že jste se je pokusil znásilnit... Pane strážníku, já bych se nikdy nepokusil znásilnit 2 ženy současně...“

V jedné ze svých knih píše o vyretušovaném obrázku Ježíše, kterému cenzor (ve snaze být politicky korektní) vymazal koule. Vyjdeme-li z této metafory, celé jeho dílo je v určitém smyslu ohnivým manifestem proti retušování nepohodlných skutečností života. Proti falšování a přikrášlování reality, vyprazdňování smyslu a oblbování všeho druhu. Bukowski usiluje o jakousi „de-disneyfikaci“ světa kolem nás, o to, „vykopat Mickey Mouse z našich hlav“. Chce své čtenáře donutit „otevřít oči a nenechat si déle srát na hlavu“. Píše pro ztroskotance jako je on sám, pro špinavé a opuštěné, tisíckrát zrazené a pošlapané, jejichž hlasy, jejichž příběhy, nesmí zaniknout. Nikdo nemá právo je „retušovat“. Proto tolik vulgarit, nechutností, násilí a slovních výkalů. Musí to být. A to nikoliv nutně proto, že by tak autor sám chtěl, ale protože realita prostě taková (někdy) je. Je nezbytné, aby to bylo řečeno nahlas. Uvolňuje se v tom obrovská emancipační síla, nastává katarze, člověk shazuje své okovy, opět se mu volněji dýchá. Sám Mistr to vyjadřuje po svém: „Mít pohlavní styk znamená kopat smrt do prdele a přitom si pískat.“

Jméno Charlese Bukowského můžete často vidět onálepkované přízvisky typu „básník losangeleského podsvětí“ nebo „profesionální narušitel klidu“. Avšak on byl v jistém smyslu také kazatelem a prorokem. Jeho krví podlité oči neomylně rozeznávaly každý flek od rozlitého piva, který zůstal na rubu ubrusu honosícího se názvem Americký sen. Klíč k jeho pochopení leží ve větě „vytrvalost je důležitější než pravda“. Byl to alkoholik, rváč a filosof zaplivaných hajzlů a rozviklaných barových stoliček. Chlastem a psaním zaháněl bolest a utrpení, které denně vídával v utrápených tvářích svých bližních. Za nic na světě se nechtěl podvolit, odmítal se vzdát. Ať už by prohra reálně znamenala cokoliv, pro něj by to byla především zrada na sobě samém. Vynucené pokání ve smyslu: „Ó ano, omlouvám se velký a mocný světe, ty jsi byl vždycky v právu a já byl jen malé tupé hovado, jenž se ti vzpíralo jako neposlušné dítě...“ Byl to dobrý boj a dovolíte-li mi kacířskou myšlenku na závěr, kdyby z něj nezůstalo nic než Bukowského knihy, tak stál za to.

Bluebird:

“there's a bluebird in my heart that
wants to get out
but I'm too tough for him,
I say, stay in there,

I'm not going to let anybody see
you.

there's a bluebird in my heart that
wants to get out
but I pour whiskey on him and inhale
cigarette smoke
and the sluts and the bartenders
and the grocery clerks
never know that
he's
in there.

….

* Citace pochází z pera Friedricha Nietzscheho, konkrétně z jeho knihy Tak pravil Zarathustra

** Tahle, i všechny následující citace psané kurzivovou, patří Bukowskému. Jelikož se zde nejedná o odborný text, dovolím si neuvádět odkazy na konkrétní díla a stránky. Pokud kohokoliv z vás přepadne pochybnost o autentičnosti vybraných vět, není nic snazšího než si přečíst něco přímo od Mistra, kde na to dříve či později narazíte. Stojí to fakt za to:-D