Svět mi je dlužný (recenze)

 

Název: Svět mi je dlužný

Autorka: Eva Urbaníková

Nakladatelství: Motto, 2011

 

 

 

 

 

 

 

Román o ženě, která chce být konečně šťastná. Která při zběsilé honbě za štěstím ublíží ani ne tak svým blízkým jako spíš sama sobě.

 

Protože mám dost dívčích románků se sedmnáctiletou holkou v hlavní roli, která potká zničehonic prince svého srdce, s kterým je šťastná do konce života (respektive do konce knížky), rozhodla jsem se zkusit něco jiného a skoro z domácího prostředí. Jedna nešťastná žena, dva muži. Další z mnoha na prvních pohled klišé hozených tentokrát k naším sousedům ze Slovenska.

            Denise je třicet. Je vdaná a pracuje jako produkční. Neumí vyslovit r, díky vlivu otce trpí malým sebevědomím spolu s miliony komplexy. Je schopná brát, ale jakmile by měla dávat, objeví se blok. Ale hlavně - je nešťastná. V kariérním životě, protože to ona měla být herečkou, to ona měla být obdivovaná, a ne ti, pro které pracuje. I v osobním, protože manžel Robert ji už podle jejího názoru nemá rád, už jí neobjímá a nelíbá. Dokonce má radši jejich papouška než ji.

            Její zdánlivé neštěstí utne havárie, při které nabourá do auta před sebou. A do majitele auta se zamiluje. Ale on je ženatý. A ona je přece vdaná. Ale Ženatý, jak muže v knize označuje, neví, že je vdaná. A nutí ji, aby ignorovala to, že on má manželku. A tři děti. Denisa se postupně zaplétá do vlastních lží, lže svému manželovi, matce a vlastně i sama sobě. Ale hlavně je prý konečně šťastná. Je přesvědčená, že Ženatého miluje. A on miluje ji. Protože Ženatý není sobec. Protože jí kupuje dárky, které si její manžel nemůže dovolit. Protože Ženatý to s jejím tělem tak dobře umí, jako ještě nikdo…

            Zatímco láska k Ženatému čím dál tím víc vzkvétá, tak láska ke „snobovi“ pyšnící se statusem jejího manžela čím dál tím rychleji uvadá. O Vánocích skončí sama, Ženatý je se svou rodinou a manžel odjel s její sestrou a přáteli na hory. Bezcílně bloudí opilá po bytě a lituje se. Jako by byla zase na začátku. V afektu popadne manželovu slepou kočku, která podle Denisy slepotu jenom hraje a která jí nechce v Robertově životě od samého začátku. Tak se jí pomstí. Strčí jí do pračky. A pračku zapne. Když jí dojde, co udělala, je pozdě. Kočka je mrtvá a ona s ní, respektive s její mrtvolou, běží několik bloků, aby ji mohla vyhodit. Robertovi zalže, že utekla. Další lež. Kolikátá už?

            Nedlouho po Vánocích se dozví novinku. Je těhotná. Čistě teoreticky by se tedy měla radovat. Ale neraduje se. Protože s Robertem se milovala málokdy a s velkou dávnou sebezapření. Zato se Ženatým se milovala prakticky kdykoli. Verdikt a výpočty gynekologa jsou tedy jasné – čeká dítě se Ženatým. Robert ovšem o jejím poměru se Ženatým neví a myslí si, že Denisa nosí pod srdcem jejich dítě. On je nadšený a ona je zmatená, protože neví, co má dělat. Říct mu o tom, že dítě není jeho během těhotenství? Počkat na porod? A má to vůbec přiznat?

            Všechno se nakonec vyřeší za ni. Se Ženatým se náhodou potká, prohodí pár slov a on jí s polibkem na čelo dá peníze. A potom už nic. Ženatý z jejího života takřka zmizí. Má šanci konečně začít žít normální život. Jednoho rána ale přestane dítě ve svém břiše slyšet. Ani sebemenší kopnutí. Zděšeně se tedy vydá na gynekologii, kde jí to cizí gynekolog, protože ten její odjel na konferenci, rozpačitě potvrdí. Zastavila se srdeční činnost. Z dítěte bude biologický odpad. Tečka. Denisa je ještě nucena mrtvé dítě porodit, na chvilku si malou Zuzanku pochová v náručí. Žijí tak nějak s Robertem dál, dokud ho jednou nenajde ve dvě ráno v kuchyni se skleničkou whisky a nehne se v ní svědomí. Všechno mu řekne. A on v tichosti odejde. Její nevlastní sestra, úspěšná, krásná a zdánlivě bezchybná právnička je rozvede a oni se už v životě neuvidí. Mohla by ale pořád žít se Ženatým. Začít s ním znovu, když odešel konečně od svojí manželky a dětí. Ženatý ale hledá sám sebe. Potřebuje být sám. A ji potřebuje jenom na občasný sex.

            Skončí sama. Skončí sama v malé kavárně, kde vlastně celý příběh začal. Kde obsluhuje milá servírka s okousanými nehty. V srpnu kdy bylo deštivo a zima. A to jenom chtěla být šťastná.

 

 

Svět mi je dlužný je podle mého názoru velmi čtivý román, u kterého se budete smát. A na konci brečet, pokud jste citliví. Který má především na začátku a konci, který se jak jsem již zmínila odehrává v kavárně, úžasnou, pro mě skoro nepopsatelnou atmosféru.

 

 

 

Včely kašlaly na květy a zůstávaly doma. Taková byla zima.

Seděla jsem u stolku u okna v malé kavárně, těsně vedle paneláku, kde jsem měla pronajatou dvougarsonku. Na stolku byla vázička, červená s bílými puntíky, v ní malá bílá růže, dále prázdná slánka, můj mobil a můj šálek kávy. Už druhý. Hodně cukru, řekla jsem té milé servírce s okousanými nehty, ona jen přikývla, ale ani tak to nebylo úplně ono… Seděla jsem tam dlouho, a kdybych nemusela, tak ani nedýchám, protože se mi nechtělo. Anebo jsem neměla sílu dýchat, nevím. Skrz okno jsem viděla ženu s malým chlapcem, jak s poloprázdnými tenkými igelitovými taškami z Tesca, které si drželi na hlavách, utíkali po chodníku, a potom úplně stejně promočení zmizeli ve dveřích protějšího domu.

Smáli se. Nahlas a bláznivě.

Spatřila jsem mladého muže v kožené bundě, vypadal docela k světu, vyšel z vedlejších dveří, nastavil tvář hustým kapkám a zůstal stát. Vyzařoval z něj klid. O pár vteřin později za ním vyběhla dívka, na sobě měla jen bílé tričko a džíny bokovky, poslouchala, co jí někdo říká do mobilu, podala muži deštník a jeho klid se vytratil…

Rychle a nenápadně.

Nebyla to vteřina, byly to dlouhé minuty, co mi tam omrzaly mozkové závity. Tak najednou. V té srpnové zimě. Ani jsem na tom nepracovala vědomě, možná jsem jen byla příliš dlouho sama se sebou a nikdo mi nechyběl.

Zkusila jsem vzpomínku. Nic.

Další. Zase nic.

Žádný nahromaděný smutek. Věci se mi zdály jasné, zapadaly do sebe s takovou přesností, až jsem se uchechtla.

Bože, já jsem tak unavená z toho, že jsem pořád smutná…

„Všechno v pořádku?“ zeptala se ta milá servírka s okousanými nehty.

„Ani ne,“ usmála jsem se, ona po pochopila po svém, donesla ještě jeden cukr a rovnou mi ho nasypala do kávy…. Chtěla jsem jí říct, ať si místo běhání mezi stoly sedne a dívá se z okna. Ty nehty si nekouše proto, že by jí chutnaly…

 

Knihu odehrávající se na pomezí přítomnosti v kavárně, kdy hrdinka vzpomíná a minulosti zachycujicí většinu knihy, abychom se pak opět vrátili ke kávě, a studenému srpnu můžeme pociťovat jako jakousi zpověď dnešních nejenom třicátnic. Na všechny je vyvíjen tlak společnosti, která si vytvořila umělý obraz dokonalého člověka, který je šťastný, atraktivní, sebevědomý, úspěšný v práci a má milujícího partnera. Denisa se během celé knihy snažila všechny tyhle požadavky splnit a dosáhla přesně opačného účinku. Pomalu vlastně ničila sama sebe. Bezprostředně po dočtení mě napadlo, kolik Denis asi vysedává v kavárně, doma, u svých přítelkyň a matek a jsou přesně takové. A vůbec... kdo nám zaručí, že nás ta honba za rádoby dokonalým životem třeba i nezabije. 

 

 

(obrázek obálky - http://www.motto.cz/)