Friedrich A. Hayek: Cesta do otroctví

Friedrich August von Hayek, tak zní celé jméno autora knihy Cesta do otroctví, která byla poprvé vydána ve Velké Británii roku 1944. Od té doby byla přeložena do různých jazyků a několikrát vydána. S tím souvisí i fakt, že si autor velmi zakládá na tom, že při jakémkoliv novém vydání nikdy nezasahuje do obsahu, a ani jej nedoplňuje. Do rukou se nám tedy dostává prakticky přesně to, co nabídl svým čtenářům v roce 1944.

Vzhledem k tomu, že nyní máme rok 2012, což znamená 68 let od vzniku této knihy, je dobré si zkusit promítnout veškeré události, co se za tu dobu staly. Můžeme s klidným svědomím prohlásit, že těžko by se v historii hledalo tak bohatých 68 let. Byla to léta plná změn. Jak politických, kdy státy vznikaly a zanikaly, tak také ekonomických, kdy se tvořily nové směry a nové koncepce, až po nové objevy na poli vědy a techniky.

Tyto skutečnosti hrají důležitou roli v přístupu k samotnému čtení této knihy. Je třeba mít na paměti, že ji začal psát v době, kdy probíhala 2. světová válka, ve které Velká Británie hrála klíčovou roli. Byla to zrovna doba, kdy Anglie zažívala těžké nálety německých bombardérů a kdy celá země a celé hospodářství bylo orientováno právě na samotnou válku. Když k tomu přidáme fakt, že hlavním nepřítelem bylo Německo, kde byla u moci strana, která prosazovala totalitní ideu v podobě nacionálního socialismu, neboli nacismu, a jedním ze spojenců Velké Británie bylo Rusko (v té době Sovětský svaz), kde zase převládal komunismus, tak kniha s názvem Cesta do otroctví byla určitě zajímavým a dá se říci i odvážným krokem.

Je samozřejmě dobré, když kniha zaujme už svým názvem. O to rychleji po ní čtenář sáhne a spíše si ji i koupí. V tomto případě sváteční čtenáři odborných publikací zaplesají nad takovým „jednoduchým“ titulem, kterým se právě Hayekova kniha pyšní. Na druhou stranu milovníci tohoto žánru, to mohou brát jako krásnou říčku slov, která za sebou skrývá velmi profesionálně napsanou práci. Jedním dechem je však důležité dodat, že tady ta zábavná část končí a že tohle rozhodně není knížka, která by se dala a hlavně měla číst, někde po cestě do školy či do práce. Pokud to tak někdo plánuje dělat, ochuzuje jen sám sebe. Může se mu stát, že se bude muset k některým pasážím jednou, dvakrát a někdy dokonce i třikrát vracet. Nepochopí totiž jejich význam. Co vlastně chtěl touto kapitolou autor říci? Jakmile si tohle čtenář nezodpoví, něco je špatně. Může se jednat o samotnou koncentraci na čtení, nebo styl jakým je dílo napsáno.

Nedá se jednoznačně říct, že jazyk, kterým je kniha napsána, je vyloženě těžký, a až příliš odborný. Nelze ani vytknout moc cizích slov, nebo že používá termíny a výrazy jen nějaké izolované skupiny vědců. Kdepak. To vše se v tomto díle na to, že se jedná o odbornou knihu, objevuje s přiměřeností sobě vlastní. To, co některým čtenářům může ale vadit, je způsob a styl jakým je kniha napsána. Co se týče způsobu. Ano, v knihách bývají kapitoly a jsou právě i zde. Konkrétně v této knize jejich návaznost po celou dobu čtení může zůstat některým lidem zahalena tajemstvím. Není to žádný plynulý přechod, je to většinou spíše skok zas o kousek dál. Nicméně chybu lze hledat i ve skládání vět. V samotné transformaci myšlenek do slov tak, aby ladily a plynule na sebe navazovaly. S tím souvisí celý význam toho, co autor napsal a toho, co chce, aby si z knihy čtenář odnesl a co by tam měl vidět. Tady se může stát, že místy čtenář narazí na pasáž, ze které bude sice cítit horlivost, s jakou autor psal, ale styl jakým to napsal, bude spíše připomínat slet rychle řečených a neurovnaných myšlenek.

Nicméně tohle jsou kaňky, kterým autor nepřikládal zas až takovou důležitost. Pro něj bylo na prvním místě sdělit lidem svůj názor, svůj postoj a své obavy. Vnímavého a pozorného čtenáře to provází celou knihou. To zoufalé volání, ať lidé otevřou oči a ať slepě nedůvěřují slibům rovnosti, slibům svobody atd. Ukázkově dokládá na příkladu Německa a jeho cestě k nacismu, že není všechno zlato, co se třpytí. Německo bývávalo dáváno za vzor některým evropským státům, a o více jak dekádu později rozpoutalo 2. světovou válku. Jeho obavy nejsou jen tak napsány. Jsou podloženy pádnou argumentací. Čerpá z historie, čerpá z prostého selského rozumu a snaží se ukázat na sebezářivější minci v podobě svobody lidí i tu druhou stranu, a tou je státní regulace. Sám v knize několikrát zdůrazňuje, kde je regulace, není svoboda. Tyto pojmy spolu nikdy nemůžou vycházet. Když si člověk uvědomí, co se v naší historii událo, je více než jen fascinující, jak dokázal predikovat například dopady zavedení centralizace. Je opravdu na výsost zajímavé, že něco takové ve své době napsal a dokonce publikoval. Místy se při čtení lze tedy přistihnout u jistého srovnání Hayekova vidění komunismu a jeho fungování, s Čapkovým Krakatitem.

Celá krása knihy Cesta do otroctví tkví v tom, že v době kdy byly skoro nulové zkušenosti se socialismem, komunismem a dalšími „ismy“ a lidé se hlava nehlava k nim hlásili, tak on poukazuje na stinné stránky a na dopady, jaké to může na společnost mít. Ano, on na jednu stranu popíše pozitivně hlavní myšlenky daných směrů, ale pak čtenáře svými argumenty nechá vystřízlivět do podoby, kdy si začne uvědomovat sílu propagandy a sílu slova jako takového.

Čas strávený nad knížkou je velmi obohacující. Po dočtení poslední stránky zůstane ve čtenáři nutkání se dívat na problémy naší generace a naší politické scény tak trochu Hayekovýma očima. Možná ze strachu, aby dokázal prozřít v tu pravou chvíli a neměl klapky na očích, a aby se stejně jako Friedrich A. Hayek nebál říct svůj názor nahlas, bez ohledu na dobu a na reakci okolí.