Isaac Asimov - Nadace

Nadaci jsem četl prvně nějaký ten pátek zpátky (asi tak 25 let pátků zpátky) , pokud se nepletu, tak systémem pentalogie s následným dočtením prequelu. Dobře si vzpomínám, že přestože jsem se tehdy četbě věnoval pohojnu, zanechal na mně Asimov jakousi stopu a celé to čtvrstoletí následně ve mně bublala postupná myšlenka se k Nadaci vrátit. Do času jsem se dostal ještě k nějakým dalším povídkám a dílům, protože Isaac toho napsal fakt hodně, nicméně chyběla mně osobně nějaká konzistence. Ale dnes jsem se chtěl věnovat jenom Nadaci doplněné o dějové série o říši a robotech (já vím, že sám Asimov jako celé dílo považuje i Já, robot atd.). 

Nastal tedy během letoška čas a nakonec - podstatně rychleji než jsem myslel - jsem ji přelouskal včetně přivařených sérií o říši a robotech. Bude to znít romanticky, ale epos ve mně vyvolal asi ty stejné vzpomínky, jak když jsem jej četl těch x let zpátky, nebo si to aspoň myslím, nebo tomu aspoň chci věřit, že si to myslím. 

Nicméně, především jsem se přichytal u toho, jak mi imponuje Asimovova schopnost důsledného a věcného psaní. Já čtu rád, ale mám rád, když autor čtenáře "hněte" - nemyslím tím uplně to, že se v knize musí dít neustále něco apriori závažného, dějově zvratného, či jinak epického. Stačí mi pouhý pocit, že řádky, na kterých ulpí můj zrak, představují součást díla a celku, bez kterého by minimálně aspoň jedna, či dvě etapy děje nedávaly dokonalý smysl. A taky nemluvím nutně o ději jako takovém, jde i o styl, formu a jistou výpravu - to vše ať si drží konzistenci a autentičnost autora, tedy jeho pravdu (mimochodem, na stole mi leží rozečtený Burroughs a ten to taky dělá skvěle, abych použil dočista jiný příklad).

V Nadaci a zmíněných sériích autor konzistentní je, byť samozřejmě je cítit dostatečná schopnost aktualizovat svůj styl - aby ne, počátek a konec eposu dělí 40 let. Rozhodně, podstatné pro můj zážitek je právě ucelená schopnost předkládat dílo rovnoměrně, ať už se to týká samotného děje, či ne. 

Když si vezmu, v jaké časové ose Nadaci Asimov psal, stejně tak v jakém pořadí, nemůžu projevit uznalý podiv nad další věcí - původní trilogie měla určitý děj, jehož přesah - věřím - měl autor již tehdy hlavě, nebo aspoň jeho hrubý nákres, jako když dizajnér provede pár nástřelů tužkou. A nebo taky ne - v přemluvě tuším Předehry k Nadaci Asimov píše, že idea spojit série v jeden epos jej oslovila až později. Tak jako tak, dějiny se napsaly, nicméně co chci říct je to, že se mu to každopádně povedlo naprosto dokonale za stejného narativu, jako by mu tak kázalo podvědomí. Série o říši tak čtenáře zavede do malých příběhů postupného budování politiky nového impéria, zatímco příběhy Eliáše Bayleho a Daneela se zdají být detektivkami, jejichž skutečný přesah si ale jeden plně uvědomí až v okamžiku smrti Giskarda. Zde - v Robotech a Impériu, 30 let po vydání prvních části díla, vtiskl Asimov sériím zcela nový význam a masivní oblouk. 

Jak jsem psal již - autor má být pravdivý. Asimov psal vlastní psychohistorii - ne tu v knihách, ale tu v jeho psacím stroji. Stala se pro něj neomylným vodítkem v původní trilogii a následně ji odkládá, protože uznává, že technologický pokrok takovou metodu musí nutně nabořit. To psal v osmdesátých letech a revidoval tím své vlastní dílo - ale jak říkám, neudělal to tak, že by jej revidoval, že by vytvořil alternativu - on ji jednoduše rozšířil o tento poznatek. 

Asimov není hardcore scifista, používá něco, co bych osobně nazval vědeckým dogmatismem (eh..) - věří tomu co je a tím to pro něj hasne. Zprvu se jeho knihy naivně točí kolem čehokoliv atomového, později s tím přestane. Jediné, co reviduje, je tak samotná schopnost člověka přežít na radioaktivní Zemi, za což se rovnou blahosklonně omlouvá. Zpět k myšlence - do dalších tak zásadních technických závěrů se nadále již nepouští a rozvine naprosto odlišnou linku - Gaiu. 

Nutno přiznat, že jestli něco lehce přestřelil, tak dialogy na Vzdálené hvězdě mezi Trevizem a Bliss, přestože jsem se jim opravdu věnoval, nenašel jsem v nich žádný posun, či východisko - ale jak jsem již nadnesl - Asimov byl prostě vědecký. Filosofovat o ctnosti a etice není jeho parketa. Snaží se o to, ale nejde mu to. 

Stejně jako mu nejdou skutečné emoce. Jeho postavy mají toliko emocí jako plynový vařič, kdykoliv se snaží nějaké extrapolovat, zvedají se mi koutky úsměvem. Něco z toho jsem připisoval panické touze něco takového do svých knih dodat (Hvězdy jako prach budiž příkladem). Jenže on se k tomu neustále vrací i později hned několikrát, vždy to dopadne neslavně a strojeně, ať už to chudák Eliáš, který před smrtí protě nesmí vidět svou milou, Janov Pelorat nebo nakonec i Hari Seldon v Předehře. 

Nemluvě o Asimovově zálibě v ženském poprsí, sexu (je to jen můj pocit, nebo ten člověk musel být v soukromí docela čuně?), vousech - které podle všechno považoval za extrémně nechutné, když se vousy až na výjimky (Baleyworld) chlubí veskrze otrapové, záporné postavy a násilníci z Dahlu, zatímco nejvíc etické a vznešené civilizace preferují trvalou depilaci. Ve starších dílech si nelze nevšimnout osbsese z toalet a koupelen, která jej tak nějak držela celou dobu. Ano, Asimov měl rád malé uzavřené prostory, to je všeobecně známo. Nelze si toho nevšimnout. 

Zároveň jsou ovšem jeho návodné a technokraticky psané postavy nutné pro to nejdůležitější v jeho díle - konkrétní osoby netvoří jádro děje. Přesně podle definice psychohistorie. Jeho postavy jsou vesměs zástupné, osobní hrdinství si čtenář může nahradit jednoduše touhou a vůli po vyřešení krizí, na které Nadace narazí. Salvor Hardin, jedna z největších osobností První Nadace, vlastně nic neudělal - majoritu práce za něj vykonalo náboženství a soustavná indoktrinace Anakreonského obyvatelstva. Hober Mallow nakonec taky pouze zastupuje kapitalistickou touhu po zisku, před kterým se kdejaká morálka nakonec ochotně sehne v hlubokém úklonu. A Golan Trevize? Silná individualita, která nedostane nic jiného než cílevědomost, dobrý odhad a ve skutečnosti čistou duši. Nemusí umět šermovat, umět jazyky, vědět všechno. Taková osoba doplněna pochodujícím vědomím a pamětí Pelorata tvoří něco, co dovede bořit hranice vesmíru. 

Paradoxně, je to právě silná invidualita Mezka - a je to, budu se opakovat, zvláštní jak Asimov vygeneroval takovou postavu v celém jeho přímočarém a vykalkulovaném narativu - která stojí nejblíže naboření celého konstruktu, pečlivě piplaného. Autor, který své knihy psal s takovou oddanou přesností a pevnou konstukcí, sám sabotoval sebe (a Plán velkého Seldona) jednou konkrétní postavou. 

Napsáni celého eposu Nadace trvalo 40 let. Děj během této doby doznal zásadních (re)konstrukcí, které nejenže propojily více témat, ale nakonec nechal i prostor pro vlastní interpretaci, když celá Daneelova role a hypotetická budoucnost - tak zvláštně načnuta v samotném závěru - zůstává naprosto zahalena tajemstvím. 

A já pochybuji, že někdy přečtu jinou scifi sérii, která mě tak uhrane.