Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih - Matthew Perry

Říkal jsem si, že tuhle knihu přečtu jedním dechem. Ale nakonec se tak nestalo. Ne, že by byla psaná špatně. To ne. Ale bylo dost těžké číst o těch hrůzách, co se Perrymu děly. I když spousta těch hrůz se mu děla především v hlavě.

Kniha není psaná jako typická biografie, ale jedná se opravdu o velmi osobní zpověď vlastního života. Osobně se až divím, kolik toho vydržel. Když popisuje množství všeho, co užíval, tak je to až neuvěřitelné. Můj názor na tyhle závislosti si ponechám pro sebe. I když i sám Perry mě v něm utvrdil. Několikrát se dokázal očistit a být několik let čistý, a pak do toho opět spadl. Mnohdy z úplně malicherných důvodů. Příběh se v podstatě celý točí o závislosti na všemožných lécích a alkoholu, takže to místy působí dojmem opakování se. Ale jeho život byl v tomto kolotoči, takže ani nejde jinak, než se opakovat.

Po celou dobu čtení jsem měl takové smíšené pocity. Občas se zasmějete, pak se zděsíte. Sem tam přijde i smutek, místy i vztek. Ale převládajícím dojmem po dočtení je jednoznačně smutek.

Teď si trochu zaspoileruji:

Nejsmutnější na té knize je fakt, že člověk ví, jaký osud Perryho nakonec potkal. Přitom kniha končí v okamžiku, kdy je mu padesát tři let. Je čistý od všech léků, jelikož se bál doživotního umělého vývodu. Přestal s alkoholem, který mu prostě (dle jeho slov) už nic nedělal. A dokonce se zbavil i kouření, jelikož mu lékaři řekli, že se tímto tempem nedožije šedesátky. A on chtěl žít a chtěl žít dlouho. Rozjímá o svém životě a těší se na jeho další pokračování. Chce pomáhat lidem se stejnými problémy. Vrátit se k psaní i k filmu. Zkrátka konec knihy je nadějeplný a věří v lepší zítřky.

Ale my už víme, že dva roky na to se utopil ve vlastní výřivce a navíc mu v těle našli ketamin. Což je droga, se kterou začínal a o níž si sám dělá srandu, že by se spíš měla jmenovat Mattymin, protože jí bral tolik, až došla v celém Los Angeles. Myslel si, věřil, že tu nemoc a démony ve své hlavě přemohl a že vyhrál. Ale nevyhrál. Něco se muselo stát a on se vrátil k úplným začátkům. A kdo ví, možná mu už došly síly a vzdal to. To se nikdy nikdo nedozví. Tak či tak, je to opravdu smutné a sledovat Přátelé už nikdy nebude úplně stejné.

***

Další recenze a ostatní také na:

https://mirosparkus.webnode.cz/