Na francouzské course

Tento rok, stejně jako v minulých letech už několikrát, jsem se vydal na letní dovolenou do Francie. Tentokrát jsem zavítal na dva týdny na jih do půvabného a slunečného kraje plného bažin, trávy, plameňáků a proslulých černých býků a bílých koní – tedy do Camargue v kantonu Provence.
Ač je to s podivem, v každém větším a i menším městečku tu mají postavenou arénu na býčí zápasy. Po krátkém zamyšlení mi to přijde ale docela logické. Ke španělským hranicím to z Provence není daleko a k čemu by tu chovali tolik pěkných plemenných býků.
Jak jsem se ale záhy dozvěděl, korida, která se tu provozuje, není klasická španělská. Liší se hlavně v tom, že zvíře vyjde z arény po svých a má stejnou šanci jako toreador.
Nikdy jsem sice neměl rád a odsuzoval jsem hry a zápasy se zvířaty, jako například kohoutí nebo třeba býčí zápasy, protože to považuji za týrání, ale ze zvědavosti jsem se šel na jednu takovou koridu francouzského typu podívat.

Pro obyvatele malého městečka to byla událost jako třeba pro nás nedělní vesnický fotbal. Ve 8 hodin večer nebyla na ulici ani noha, většina mužů i několik žen sedělo v aréně a netrpělivě vyčkávali prvního býka a toreadory. O Francouzích je ale známo, že nikam nespěchají, a tak jsme si i na vystoupení drahnou chvilku počkali.
První býk vběhl do pískové arény kolem půl deváté, když už se začalo pomalu smrákat a betonové sokly k sezení rozehřáté odpoledním sluncem již tolik nepálili diváky sedící v hledišti do zadku. Černé mohutné svalnaté zvíře s bílými dlouhými ale kupírovanými rohy se několikrát proběhlo kolem červeného bednění ohraničující hrací plochu. Za touto hradbou se zatím rozcvičovalo sedm mladých kluků v čistě bílém velice volném stejnokroji.
Po nezbytném protáhnutí přeskočili jediným skokem bednění a začali zvíře nahánět a dráždit. Zprvu to bylo býkovi jedno, ale pak začal nahánět spíše on ty kluky. Vždy některý upoutal pozornost černého ďábla a další mu nepozorovaně zkřížil cestu. Jeho úkolem bylo sebrat býkovi pomocí malých speciálních háčků připevněných na pravé ruce kokardu, kterou měl býk připevněnou mezi rohy. Vítězem večera se stal ten z chlapců, který strhal nejvíce kokard. Býci se střídali, hoši zůstávali.
Větší nebezpečí, než pro býka, představovala tato hra pro toreadory. Pokud se některý dostal příliš blízko k býkovým bílým rohům, snažil se dostat k stěně, vyskočit na ni a chytit se zábradlí nebo skočit za červené bednění. To ale není nic, co by trénovaný býk nedokázal také. Často se stávalo, že se dostal za bednění, pak byli všichni toreadoři, pořadatelé i fotografové nuceni naskákat do arény. Tam bylo v takových chvílích mnohem bezpečněji. Býk se totiž umí dostat za hrazení, ne zpět. Proto jsou v bednění vrata. Býk si oběhne vítězné kolečko a otevřená vrata ho nasměrují zpět do arény. Ve stejnou chvíli začíná urychlená evakuaci lidí z arény. Ty skáčou zpět do míst, které býk právě opustil. Ve výsledku většina zápasu spočívá v přeskakování hrazení sem a tam, vždy na tu stranu, kde je bezpečněji.
Jeden obzvlášť mrštný býk vyskočil zadními na hrazení a přeními se opřel o zábradlí, které dělilo diváky od hrací plochy. Bohužel ve stejnou chvíli tam visel i jeden z toreadorů. To se býkovi zjevně nelíbilo, proto ho nabral na rohy tak prudce, že si rozbil čumák o betonové ukotvení zábradlí. Oběma sokům tak tekla krev, jen řekněme každému z opačné partie těla. Hochovi z pozadí a býkovi z tlamy. Tento býk ale odešel z arény na rozdíl od toreadora hrdě, se zdviženou hlavou a s nestrženou kokardou.

Tato korida je podle mého názoru mnohem humánnější a i zábavnější než španělská, kterou jsem později také zhlédl. Navíc nikdy není přesně dané, kdo vyhraje, jestli banda sedmi toreadorů nebo skupina čtyř statečných býků, kteří se tam za večer vystřídají. Nevím jak Vy, ale já jsem fandil pokaždé býkům. Ten s rozbitým čenichem je můj favorit. Až budete mít někdy cestu do Provence, nezapomeňte si také na nějakou koridu zajít, je o opravdu působivý zážitek a vzpomínka Vám zůstane na celý život.