A jsem tu

A jsem tu
Bylo úterý pozdě odpoledne, když tu stroje před branou zaburácely.
A hle, jsou tu kámoši na svých strojích.
Asi to kalily, říkám si.
Nasvědčují tomu zúžené zorničky, hluk chladnoucích výfuků, a unikající horko z motorů.
Ty pičo, on ještě nemá zbaleno, říká jeden druhému.
A nějak se motá, on je zase zdrátovanej.
Neserte, odvětím, již na všem pracuji.
Letím na půdu a přemýšlím co a kam dát na motku.
Beru loďák rvu do něj stan, garimatku, spacák a oblečení.
Pas mám, prachy taky. Znám se tak snad s dvacítkou na týden vydržím.
Kurtuji loďák k mašině.
Loučím se s dcerou i životem.
Člověk nikdy neví.
Nemůžu nalézt na motorku přes loďák a kácím se s ní k zemi.
Ty pičo, zase oni, ještě jsme ani nevyjeli a on už drhne trávník.
Opírám ji o zeď a dostávám se na ni.
Odjezdem se ze mne stává vedoucí výletu.
Jedu jako první, je si hlídám v chromu.
Stíhaj, zatím stíhají a to mne ladí do formy.
Ubírám jen když je to nezbytné raději i to vynechávám.
Občas si to zkrátím přes mez
Oni nemohou na těch jejich silnicích.
Stavíme na Fryšavě. Kraj je sice hezký, dost chčije a zima je ukrutná. Naštěstí nesněží.
Hledáme ubytování, v hotelu chtějí dvojku a hospoda je již zavřená, v pensionu mají dány a mi prej jen tak chlastáme.
Nacházíme ubytování v pensoši kde však hospoda je zavřena.
Jdeme tedy do blízkého kempu kde dávám své první pivo. Jistě nebude poslední, tento den natožpak výlet.
Dáváme jich každý po šesti a jelikož se nám chce spát jdeme do kafe s rumem.
Po osmém kafi se nám chce opět spát a tak jdeme.
Já jedu vzhledem k otoku nohy.
Nikdo z přátel nemá zájem o odvoz, tak si cesty užívám.
Zamykám motorku a jdu na pokoj.
Usínám a po probuzení se svlékám sprchuji.
Balíme a odjíždíme směr na Gabčíkovo.
Chceme jet okolo řeky Morava pletu si však levou a pravou a najednou jsme v Rakousku.
Je mi z toho ouzko.
Nedávám to znát a opět překračujeme hranice a míříme k dílu.
Čumím na to jak vorel do flašky.
Pak tam přichází taková pěkná s chlapíkem co se mi moc nepozdává.
Beru foťák do ruky a přibližuji si její žlábek. Moc hezká vyhlídka škoda, že mám v ruce ten krám raději bych tam měl něco jiného.
Sděluji svůj poznatek přátelům a sápou se po dalekohledu.
Čumí na to co dalekohled jistě není určen.
Odjíždíme plni dojmů.
Stavíme u bufáče na kafe.
Staví i řidiči kamiónu. Dávají každý po třech panácích a jednom pivu, pak se sápou do kabin a odjíždí.
Já kupuji za poslední peníze tic tac dávám každému po dvou baleních a a sám si nechávám čtyři. To na horší časy.
Jedeme do rakouska a čumíme na jídelák.
Opět mizíme na Slovensko.
Budou nám rozumět.
Nacházíme ubytování u snědé občanky v soukromí. Motky si dejte za bránu, mi Vám je pohlídáme, tak toho jsme se obávali.
Míříme do první restaurace a po spatření personálu je rozhodnuto.
Dva pěkné žlábky.
Pijem vše co obvykle jen navíc zkoušíme borovičku.
Ve dvě hodiny zavírají a tak hledáme zábavu jinde.
Potkáváme chlapa na kole a ptáme se na jeho cíl.
Jde nám ukázat místní non stop.
Chlapci, děvčata hned přijdou upozorňuje nás barman.
Pro zkrácení chvíle si dávám bagetu a pivo.
Chodí, pořád sem chodí ale babi žádný.
Jsme dost zmoženi a tak vyrážíme zpátky do pensionu.
Cestou potkáváme podobně zmoženou skupinku osob s tím rozdílem, že vedou osobu opačného pohlaví. Jednoho z nás to nenechává v klidu a tak se odpojuje.
Konečně na pokoji, svlékám se a ulehám.
Spím s oním co tu není na manželský posteli a ti co tu jsou, jsou na patře.
Budí mne žízeň a chrápání. Nic nepomáhá a tak se jdu opláchnout směnit peníze.
Vracím se a zjišťuji, že nemůžu chodit, Ještě, že jedem.
Navštěvujeme restauraci dávám k snídani gyros z minulého měsíce a přemýšlím co s tím.
Z restaurace jdu do obchodu s obuví a kupuji levnou prodyšnou obuv na ty nožky bolavé.
V obchodě mi chtějí dát lavičku na vyzkoušení ven před obchod a domnívám se, že je to kvůli motorkářským ponožkám
Tak to ne holky, já se chci vidět v zrcadle.
Zakupuji tedy pár a vyrážím k motce. Jenže kam s tak velkou obuví? Jednu tu s té méně bolavé dávám do vaku druho ponechám. Mám tedy každou jinou. Ono to vidět není, tak co.
A opět vyrážíme směr Balaton. Byl jsem tam před třiceti lety tak si hodně pamatuji. Hlavně vím že tam vaří a chlastají víno.
A jsme u Balatonu. Sundavám boty a jdu smočit nohy.
Fuj to je studený.
Jdu asi půl kilometru do vody a ta mi sahá těsně pod něj.
Říkám si spadla lžička do kafíčka a jdu ke dnu.
Jdu z vody a než dojdu na břeh jsem suchý.
Pavel prohlašuje, že do vody nepůjde jelikož neví zda umí plavat. Tady!
Přemlouvat ho nebudem a jedem dál.
Stavíme v rákosové restauraci a dáváme si místní specialitu – guláš.
Je dobrej leč malinko drahej.
Lejt ještě nemůžem a tak vyrážíme do rakouska.
Cestou vidíme odbočku k termálním lázním.
Dávám blinkr a jedem.
Jdeme k bufetu od něhož kdosi odchází.
Ptá se maďarsky co si dáme a říkám, že čtyři piča. Přináší krásně orosená a má se odchodu, že prej brzy ráno vstává.
Objednávku zvyšujem lijem a jíme maďarský klobásy moc dobrý.
S dávkou by jsme nevyšli a tak objednáváme osm litrů vína.
Snad to bude stačit. Jsme čtyři.
Málem nám to nestačilo, víno dochází a hledáme další zábavu.
Chlapcům se teskní po drahých a tak každej ze splýnu smaží SMS a já volám své známe.
Bez jejího vědomí přepínám na hlasitý odposlech. Nemůžu téměř mluvit a ani si toho moc nepamatuji. Eurotel je mi toho důkazem.
Mizíme v blízkém lesíku a spíme na holé zemi pod stromy.
Motorky mají klíče v zámku, bundy přes řídítka, helmy na stole flašky všude.
Budí mne žízeň. V té jsem napřed před ostatníma. Jdu do kempu sprchuji se a otírám hajzlpapírem.
Bufáč je již otevřen a tak dávám gulášovku a colu.
Všichni ještě chrápou a tak i já mizím v hájku.
Dívám se po svém spolunocležníku a s oblečení mu chybí snad jen helma a rukavice.
V tom se blbě spí i chlastá.
Stroje přečkali noc a tak po druhé snídani sedláme na oře a jedem směr domu.
Stavíme u jezere v Rakousku na koupačku a jelikož chtějí prachy za vstup vynakládáme peníze po dlouhé úvaze vhodněji v místní restauraci. Váhali jsme nad šlapadlem a člunem. Vyhrála ekologie, přeci nebudeme plašit ryby.
Je strašný horko a tak přemýšlím nad převlečením. Otevírám loďák a sunu se k zemi. To je tedy smrad.
Skáčem na motky jedem na Dívčí kameny a podívat se na Věstonickou Venuši.
Venuši nacházíme a opět lijem.
Majitel nemůže přez pomoz podobně postižených ani po čtyřech vylézt do tří schodů.
Nakonec se vrací a zkouší to se slivovicí.
Nohy se mu napřimují a odchází.
Jdeme do vedlejšího baru kde vidím Venuši. Zase asi dvacet chalánů, žádný však jako mi.
Lijem do sebe další litry vína. Sklepmistr nás odhalil, že to umíme a tak nese v karafě pro pobavení slivovici. Nediskutujeme, víme co je naše povinnost.
Ve vhodnou dobu mizíme.
Jdeme za ubytováním.
Spíme jako zabití, nikdo neblije.
Přichází ubytovatel se psem a tak platíme.
Vážeme bagáž a blížíme se k domovu.
Cestou míjíme bufet a jelikož hladoví stavíme.
Po chvíli poznáváme, že peníze tu platidlem nejsou, na výběr tu je to co i není.
Skvadra lidí hodná Chánova, oproti stánku chlap čepuje fritovací olej do auta a pak jde natočit něco i do sebe.
Babky chlastaj pivo a vodku.
Pes somruje a šuká mi nohu.
Dítě žebrá o lízátko.
Zase odjíždíme a míříme k přechodu přes Břeclav.
Rozhodujeme se pro nocleh na Moravě. Jeden z nás ne a míří ku Praze.
My ostatní stateční jdeme opět do večerní práce.
Plán je obdobný jako v předchozích dnech.
Docela jej i naplňujeme.
Vstávám opět jako první.
Balíme a vyrážíme.
Ducati se nechce jet, vynechává a nejde do otáček.
Já svoji mášu dotuji vzduchem jenž je zadara a ono to najednou neplave.
A jedem a jedem.
Přijíždím ke svému obydlí když řetěz mění trasu na rozetě.
Dojíždím setrvačností až k bráně.
Líbám mašinu za její služby.
Večer obvolávám kamarády kvůli srovnání údajů před manželkami a tak. Naštěstí si nikdo skoro nic nepamatuje.
O čem já jenom budu psát