Geologická výprava

Bylo 10. května. Čtvrtek. A všichni primáni se vydali na geologickou výpravu, uspořádanou za účelem našeho hlubšího poznání všelijakých šutrů. A tak jsme v osm na Skalce naskákali do autobusu a vydali se na cestu. Jelikož Belinda oznámila, že docela určitě bude zvracet (seděli jsme ouplně vzadu) došla jsem k názoru, že pro mě bude o mnoho bezpečnější sednout si k Mateovi. A tak jsme seděli, povídali a kodrcali se. Tak to šlo asi dvě hodiny, než jsme zastavili a opět vyskákali do toho hnusného sychravého počasí vně autobusu. Vzápětí jsme zjistili, že jsme odsouzeni k poslouchání výkladu o geologickém a biologickém vývoji naší milované planety, který nám laskavě poskytli páni docenti geolog a paleontolog. Nejdříve nám pan geolog vysvětlil, že v zemském plášti je opravdu více železa než v kůře a středočeské cosi je úplně nejvíc ze všech nejrozmanitější. Jelikož nebylo vzadu opravdu nic slyšet, vytáhly jsme kafe, čaj a řízek a aktivně jsme svačili, při čemž se třídní smála a osoba na biologii se tvářila pohoršeně. Nemluvě o Artemisovi, který pokaždé, když jsem se k němu přiblížila, začal vyprávět o klíšťatech a blátě, čímž mě téměř dohnal k slzám.
Nicméně, utrpení skončilo a vydali jsme se konečně kutat. Všichni jsme měli úžasná kladívka a všichni jsme se těšili až do něčeho třískneme. A tak jsme došli do lomu, kde Belinda dostala mojí bundu, další z mých spolužaček, Sarrah, takové optimistické a věčně vymrzlé stvoření, si přivlastnila mojí vestu a tak jsem v lomu pobíhala v mikině a hystericky kopala do všeho, co jsem potkala. Po chvíli mě to bohužel přestalo bavit, takže jsem demolice svých palců zanechala a kladívkem jsem profesionálně třískla do nejbližšího šutru. Hned se mi podařilo vyloupnout úplně nejvíc nejlepšejší cosi. Belinda tvrdila, že má lepší, ale ve skutečnosti jsem měla nejlepšejší já, pak Artemis a pak Mateo. A Belinda měla úplně hnusnej a...a...a vůbec, já s ní neka, protože jí se nelíbily moje úžasný vykopávky.
Potom jsme znovu nalezli do toho dopravního prostředku a odcestovali někam, kde nám nařídili hledat granáty. Kladívkem. Aktivně jsme začali bušit do nějaké skály a po chvíli se začaly objevovat červené fleky...pro ty tupější, hledali jsme České granáty, nikoli výbušné házecí věci, což jsou prosím kamínky, a pro ty úplně tupé, jsou červené. Všichni jsme jich našli úplně moc (Už zase ka s Belindou, protože uznala, že můj granát je mocinky coolovoučkej).
Jak už se stalo zvykem, odplahočili jsme se do busánku a po cestě k další kopanině jsme vložili pro všechny přítomné a tudíž znuděné, kulturní vložku. A tak jsme jeli a na celý autobus vyřvávali...totiž...zpívali, samozřejmě, písničky, většinou s morálním ponaučením. Další zastávka byla tak hezky u lesa. Vzala jsem kladívko a aktivně jsem vykročila vstříc dalšímu šutru. Klidně jsem prošla podle velké zelené cedule, na které bylo napsáno Přírodní rezervace a s úsměvem jsem pozorovala pana docenta paleontologa, jak trpí monology. Párkrát jsem účastně přikývla, ale úsměv i účast jako mávnutím proutku zmizela, když pan docent ukázal na skálu a nařídil kutati. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se náhodou nepřeslechla. Nechtěl po nás, abychom třískali do šutru v Přírodní rezervaci, že ne? Ne, to není možné. Přeslechla jsem se! Když se většina 1.A a 1.C, ke své neutuchající hanbě musím přiznat, že i část 1.B vrhla ke skále a začala do ní mlátit, nevěřila jsem svým očím. Nemám ráda kytky, nemám ráda šutry, nemám ráda klíšťata a nemám ráda bláto, ale to nic nemění na tom, že jsem mladý ekolog a pohled na bandu výrostků s kladívky v Přírodní rezervaci mi nedělal úplně dobře. Zavřela jsem proto oči, otočila se k té demolici zády a dala se do usedavého pláče. Muriel mě utěšila sušenkou...dvěma sušenkama. Když jsme se pomalým krokem vrátili k autobusu a o chvíli později jsme znovu vystoupili na poslední zastávce, viděla jsem všude kolem sebe žulu a mramor. Nic proti nim nemám. Připadaly mi jako docela fajn had, ale když jsem poznala cíl naší výpravy, úsměv mi opět zvadl. Byli jste někdy na hřbitově? Takovém tom s náhrobky? S takovými těmi náhrobky z žuly a mramoru a zlatým písmem? Já ano. Několikrát. A teď jsem měla jedinečnou možnost prohlédnout si náhrobky bez hřbitova. A co víc, měla jsem možnost do těch náhrobků mlátit kladívkem. Uznávám, že má duše je malinko cynická a sarkastická, ale když si jeden z chlapců vytáhl telefon a volal mamince, jestli může domů přinést náhrobek rodiny Vytvarovy a Čejkovy ze Strakoče, bylo toho i na mne trochu moc. Oznámila jsem třídní, že pokud mi ta Přírodní rezervace připadala nevýchovná, tohle je přímo zvrhlé. S klidným tónem odvětila, že si někteří potřebují uspokojovat své nízké pudy a významně hodila pohledem po lidech třískajících do náhrobků. Potom mě uklidnila, že už půjdeme a svého slova během několika málo minut i dostála. Jakmile jsme zalezli do našeho dopravního prostředku dostali jsme naprosto nečekaně test, který byl tak jednoduchý, že jsem ho vyplňovala po slepu a jakékoli pokusy o správný výsledek selhaly. Jediná otázka, která opravdu stála za pozornost, byla otázka, ve které se zajímali o naše vjemy z výletu. Jedna z možností byla: ‚Bylo to jako orgasmus‘
Nemyslím, že by někdo ve třinácti, popř. čtrnácti nevěděl, CO je to orgasmus, ale pořád ještě je to dost málo, na to, aby si vedoucí, nechtěje býti perverzními, mysleli, že víme JAKÝ je orgasmus. Samozřejmě až na pár výjimek. Technicky vzato by se to dalo brát jako ponoukání k nepravostem, ale to by nikoho z nás naštěstí ani nenapadlo.