Korsika 2007

Zveme Vás k vyprávění Našeho pohádkového příběhu, proto se prosím pohodlně posaďte a nechte své zrakové vjemy, aby se kochaly řádky pln dobrodružství svatební cesty Jíťi a Tománka...

20.8.
.. to vypadalo asi takto: Na balení bylo tak málo času a takových věcí - takže Tom 32 kg a Jíťa 25. Co k tomu dodat. K úspěšnému přechodu přes GR 20 bylo zapotřebí max. 20 kg.
Bereme s sebou všechny svatební trekové dary a hromadu jídla. Dopoledne nasedáme na vlak eurocity v Holešovicích a hravě tak zdoláme cestu do Brna za 3,5 hodiny. Tam máme moře času, než nám po 18 hod. přijede TOURBUS linka do Livorna. Jdeme na poslední nákupy..
Za sychravého počasí vyrážíme dle plánu v takřka zaplněném autobuse, který byl nový, pohodlný a luxusní. Cesta ubíhala svižně.

21.8.
Jízdu jsme zakončili kolem 11 hodiny v Livornu, kde nás páni řidiči, praví profíci, vysazují nedaleko terminálu pro trajekty. Velmi ochotně (na konci pochopíte proč) a popsali Tomovi i cestu ke skutečnému nástupišti.
První, co vnímáme je tak typická vůně (zápach), co se line od maríny plné rybářských škunerů. Silniční ruch je hustě zaplněný, skůtry tu vládnou. V 17 hodin opouštíme Itálii společností Korsika ferries, která provozuje trajektovou dopravu na Korsiku. Loď mírně houpala a plavbu zvládla za 240 minut. Bylo ošklivo, občas i jemně pršelo. Tak svatebčané vítejte, já Korsika Vás chci uctít první 2 dny tím nejhorším počasím, co v srpnu můžu mít..
Nejbližší kemp je z přístavní Bastie vzdálen 4 km po hlavní silnici směr sever na Cap Corse. Tomík uklouzl a rozbil si koleno, kemp byl malý a velmi skromný. První dary 100% využité novomanželi byly karimatky a čelovky. To bylo najednou všechno snazší a pohodlnější. Spát jak na vlastní posteli a svítit jako kdyby zářilo malé slunce.

22.8.
Lze říci jediné, zaspali jsme. Špatně nařízený čas na budíku způsobil to, že bus na jih ostrova odjel po osmé ranní a druhý a poslední jel až v 16.00. Tady to trochu stojí za zmínku vysvětlit spoje autobusové dopravy korsických společností. Lze říci, že všechna větší města nějaký ten autobus projíždí, ale jen jednou či dvakrát denně. Vzácně i vícekrát. Ve městech hledejte zastávku na cedulce, která visí na zdi, stromě, stožáru nebo kdekoliv jinde.
Tam bývá i jízdní řád a název firmy, která to provozuje. Na trase pak musejí lidé na bus mávnout a on jim zastaví i mimo určenou zastávku. Tento chaos se ale po několika dnech na ostrově pochopí a je to hned jednodušší. Jinak celá automobilová doprava je velmi chaotická, lidé parkují na chodnících, přechodech, uprostřed silnice a tak to někdy až kolabuje. Ale chodce na přechodech absolutně ctí jako nějaký zákon. A nikde jediná nehoda, nikdy, to je k neuvěření. Dopravní policie taky nikde.
Tak tedy nasedáme u náměstí Saint-Nicolas a hurá na jih. V polovině asi 140km jízdy řidička busu vysedá a jde na 10 minut na kávu. V každém městě na někoho mává, troubí, zdraví. Tady je to takové zpomalené, hektičnost jde do háje a člověk tak může přemýšlet o jiných dobrých věcech. V St. Lucii s námi vysedají i 3 němci, čeká na ně taxík a my neváháme a jedeme s nimi. Ušetřili jsme si tak 5km, které bychom museli do nekonečných serpentin vyšlapat. Tak jsme na samém začátku (konci) slavné a těžké GR 20, přechodu korsických hor napříč, Conce. Kemp byl moc hezký, kaskádovitý, rovinný a mírně zalesněný. Obklopen skalními velikány v nás tak vyvolal pocit spokojenosti.

23.8.
.. a začalo pršet. Být v suchu v nástupu do hor znamená jedno, obléknout si ponča s "velbloudem". S malými přestávkami lilo až do večera. Brrr. Po zdolání prvních serpentin se z mlhy vynořovaly skalní útvary červenooranžového zbarvení. První vlna euforie z této podoby rychle odezněla a nastala první krize.
Tíha batožin a pesimistické počasí vlévala do naší mysli otázky typu: kdy už tam budeme, přestane pršet do háje?, já už nemůžu… Hned nám bylo jasné, že ke korsickým časům musíme připočíst 1/3 navíc. Cestou jsme potkali i několik statných borovic a předešel nás korsický mexikánec (pán v klobouku). Stan si stavíme s blížícím se soumrakem a jaká náhoda, že vedle toho chlapíka.
Refuge De Paliri nás uvítala mlžným oparem a plynovým vařičem, kde si turisti vaří, pečou, smaží. Dáváme se do řeči s tím mexikáncem. Umí anglicky a to se cení. Hrdost Korsičanů, potažmo Francouzů tkví v tom, že jejich jazyk je světový, tak proč se učit jiný. Kolem stanů se procházejí koně.

24.8.
Ráno to vypadalo na pohodu, zataženo nebylo, tak jsme si vařili ovesnou kaši a čaj. Pak začali balit a bác! Někde v dáli to silně uhodilo a dlouho odeznívalo. A jak si to naučeně balíme a boříme stan, padla kapka, po ní další.. A než by jsi řekl švec, byla tu průtrž a vzduchem létaly hromy, blesky. Jitušce bylo na zvracení, slzy strachu o mě, kterému to trvalo déle, byly výmluvné až běda. Schovaly jsme se ve společenské místnůstce refuge, bylo tam plno. Měl jsem vše vlhké, ze stanu a karimatky (karibáby) crčela voda. Cesta do sedla Col De Bavella byla nahoru dolu. Potkali jsme mloky skvrnité, v sedle si odpočinuli a najedli se. K refugi De Asinao to bylo kolem nádherné osvěžující koupele ve stejnojmenné říčce. U chaty se blíže seznamujeme s německými kolegy. Nádherný bivak, velkolepé rozhledy!

25.8.
De Asinao leží na svahu nejvyšší hory jihu, Monte Includina, 2134 m. n. m. To byla rozcvička takhle po ránu. Na vrcholu to bylo větrné, kříž nejvyššího bodu byl zlomený. Na druhé straně masivu je nádherné údolí, hezčího na ostrově snad není. Travnaté koberce, rozmanitá květena, fotogenní stromy, visutá houpající se lávka, kravičky, koníci. Jíťa si rozbila koleno, tak je to 1:1. Refuge De Usciolu naznačila své postavení na začátku hřebene, který byl 3 km dlouhý a o 200 m vyšší. Stezka byla vzdušná, řetězy tu neznají, takže i místy nebezpečná. Za tmy tak docházíme ke stanům vedle stavení, po 16 km a 12 hodinách, to bylo největší hardcore. Marco (komunikativní němec) měl o nás obavy. Vyčerpaní tak rychle usínáme, jenže! Kráva na pastvě a i zvědavá, se rovná spánek pochybný, uši ve střehu. A tak se stalo, že kravské funění bylo cítit i v předsíňce stanu, sesypavší se kamení naznačovalo směr pochodu. Otázka zněla: Když kráva zakopne a svalí se na iglů, lze to vůbec přežít?

26.8.
Tak jsme to přežili. Jsme rychle sbaleni a nastupujeme jako první. Ještě tak před rozbřeskem zdoláváme největší kopec a vůbec dnes to jde úplně jinak než včera. Jakoby se až tak nic těžkého nestalo. Předběhli nás němci a skupina mladých francouzů (od sedla Bavella se potkáváme). Mexikánce jsme od Paliri neviděli, kde asi může být? Bylo nádherně, slunce bylo až trošku agresivní. Odpoledne, při pohledu k refugi De Prati z náhorní plošiny, jsme si dali siestu. Tady padlo rozhodnutí, že GR 20 v půlce přerušíme a půjdeme něco jiného. Ze shora k nám shlížela hora Punta Di a Cappanella.
Kolem 16 hodiny jsme si postavili stan na té plošině, zeleném travnatém koberci. Panaromata na všechny strany byly senzační a jedinečné, moře bylo jak na dlani. Klisny, bílá, hnědá a černá, dělali těm čtyř stanům společnost. To byla ta pravá chvíle vytáhnout foťák. Refuge disponovala colou, chlebem, čokoládou i báječným domácím vínem, v láhvi zašpuntovaném. Ještě jsme si před spánkem pokonverzovali s Marcem. Sic bylo větrno, to nic nemění na tom, že to tady bylo nejlepší!

27.8.
Po báječné sprše to byl dneska odpočinkový den. Pouhé 4 km a z kopce, takže hodně focení a pomalé ploužení. Obě skupiny turistů jsme už nikdy neviděli. U refuge San Pietro Di Verde, v sedle, jsme spali skoro sami. Po nezdařeném obědě, který jsem zahrabal pod listí, se objevilo polodivoké selátko a vše úspěšně našlo a sežralo. Poté se přidaly jeho dva sourozenci. Ve stylové hospůdce jsme si dali báječné menu za 18 eur a červené víno.

28.8.
Dnešní den byl 12km takřka po vrstevnicích. Nejdříve jsme mírně stoupali kolem mohutného stromu a několika potoků až k rozcestí, kde jsme šli vpravo. Sic dále po rovině, ale tady se naskýtala varianta, kterou jsme nevyužili. Snadné a nádherné Monte Renoso 2352 m. n. m. No co, však jsme si to užili i tak. Koupel ve studené vodě kaskád tamní říčky byla nezapomenutelná. Však je to také na fotkách zvěčněné. Závěrečný prudký výstup v serpentinách byl vedrem velmi náročný, ale netrval moc dlouho.
U refuge De Capanella jsme to zapíchli za 3 eura. Áááá kdo to přichází, návrat ztraceného syna, Filipe - mexikánec! Pozval nás do restaurace na vše, co je význačné jako specialita Korsiky: piva Pietra, červené víno, hustou červenou zelnou polévku, talíř tří druhů pršutu z divočáka, pikantní paštiku, masitý vepřový guláš s přílohou kukuřičných kostek (polenty - zeleniny), bochník tvrdého plísňového sýra a dezert (něco jako perník). Dlouze jsme si povídali, útrata za nás musela být dost velká, chvála Filipovi! Ve značném nekoordinovaném stavu jsme se dostali do stanu a za silného větru usínali.

29.8.
Stávali jsme za východu slunce a dále šli po vrstevnicích. Kolem salaší a romantických výhledů k mýtině, kde se pásli 2 koně. Černý s bílým, s panoramatickým pozadím vysokého hřebene, to byla velkolepá podívaná. Když jsme zdolali poslední stoupák do Bocca Palmente, naskytl se dech vyrážející pohled na velehoru, Monte d´Oro 2389 m. n. m. Tak jsme tam jen seděli a mlčky zírali, v záplavě kravských lejn. Těch bylo po celém ostrově miliony. Dlouhým a nezáživným sestupem jsme dokončili GR 20 SUD (JIH) ve městečku Vizavonna, kde jezdí i vlak napříč ostrovem. Takové výstupní, nástupní místo na půlku celé GR 20. Tam jsme se rozloučili i s Filipem, který odjel do Bastie pro výměnu polorozpadlých bot. Našlapali jsme celkem 83 km a stanovali poblíž nádraží v lese. Bylo to oficiálně bezplatné tábořiště.

30.8.
Dneska jsme si den užili plnými doušky, a to doslova. Jen 4 km od stanu to je ke kaskádám Anglais (Anglické kaskády), proslulou a hojně navštěvovanou to atrakcí ostrova. Nespočet různě hlubokých jezírek pod sebou, jenž propojovaly vodopády a divoce tekoucí řeka. I místní domorodci preferují piknik u řeky, než povalování u moře. Po báječném lenošení a koupání, kde jsme potkali i partu mladých Čechů, jsme popojeli vláčkem do města Corte. Trať vedla v závratných výškách a s fantastickými rozhledy. Jedna z nejkrásnějších tratí na světě vůbec!
V Corte jsme nakoupili a ubytovali se v kempu u řeky. Dominantu tohoto utajeného "hlavního" města Korsiky, citadelu, jsme navštívili večer za výrazného osvětlení celé vyvýšeniny. Tamní folklór z hospod a ticho na vyhlídce s popíjením vína z Petrimonie, udělaly z tohoto večera další nezapomenutelný zážitek.

31.8.
Město se sochou pana Pascala opouštíme a dalším cílem se stalo údolí Tavignano. Přes pseudo turniket jsme tak prošli do výběhu ovcí, kterých viděti nebylo. Jen brouky, jak bojují se svojí 3x tak větší kuličkou. Hluboké zářezy, vzdušný chodník a šumějící průzračná voda tam dole, udělaly z této soutěsky malého brášku Grant kaňonu.
K úplné dokonalosti ještě v naší úrovni proletěl vrtulník, který divoce kopíroval každou zákrutu. Za lávkou v polovině cesty jsme se vykoupali a pak šli dál do značného kopce. Den pokročil a před setměním jsme si stan postavili u refuge De Sega.

1.9.
Jak Jiťa později podotkla, dnešek byl jejím nejsilnějším zážitkem dovolené. Začal asi takhle: Při snídani se kůň, respektive jeho hlava ocitla na rameni manželky a měl hlad a byl zvědavý. Dal jsme mu kus jablka a on se odvděčil tím, že Jíťu kousl do lokte. To byl výkřik. Vztah ke koním tak šel k ledu a my odešli do kopce za refugí. Skrz stáda krav, stovky ovcí a kolem vzdálených pasoucích se polodivokých koní, jsme zdolali sedlo I´Arinella. Bylo to jak reklama na malborka, jen ten džíp, co se za ním práší, chyběl.
Panorama nejkrásnější hory Korsiky Paglie Orby (korsického Matterhornu) a nejvyšší hoře vůbec, Monte Cinta, bylo přímo pohlednicové. Do Calacuccie, městečku s vodní nádrží, to bylo částečně i kolem smetiště, tam nic moc. Zázemí nám poskytl kemp na periferii obce, moc dobře vybavený.

2.9.
Divoká prasnice s mláďaty byla důvodem, proč jsme cestu do Lozii, takovému základnímu táboru k zdolání Cinta, zvolili přes soukromé pozemky, kde nebyla nouze o poškrábání od šípků a otázky, tak kde je to zvíře, co to tady okupuje? K refugi D´Erco jsme šli svižně a byli jsme tam i celkem brzy. Měla to být romantická noc v opuštěné chatě a i tak na to nikdy nezapomeneme.
V noci to byl doslova horor. Venku funěly krávy, po dřevěné podlaze běhaly myši a v postelích byly miliony blech. A v mezičasech to hrobové ticho. Nakonec jsme na pár chvil usnuli na lavicích a stole. Byla to jedna z těch nocí, kde zamrazilo.

3.9.
Výstup neponecháváme náhodě a po suťovém poli si to kráčíme ještě před jitrem. Kameny všech velikostí jakoby nechtěly končit (a tuto nezáživnou pasáž ať máme co nejdřív za sebou). Přes tři žleby se dostáváme do hladkých skal, kde o nějaký ten chyt občas bývá nouze.
Do žil se vlila notná dávka adrenalinu, neboť jedno blbé zaváhání a můžeš letět dolů. A ta zemská gravitace leckdy zatahala za záda a hlásila svojí přítomnost.
Tak jsme se najednou vyšplhali na kótu 2 706 m. n. m. a Korsika nám doslova padla k nohám! Vyfotili jsme rychlejšího španěla a hejna ptáků, která jakoby přiletěla z filmu Pán prstenů. Bylo zcela jasno a vše mírně v oparu. U refuge jsme byli zpět celkově za 7 hodin. Tam jsme posbírali ukryté bágly a na noc se doplazili zpět do Calacuccie.

4.9.
Od cedule s jízdním řádem odjíždíme mikrobusem do Porta. Cesta byla klikatá jako z filmů o Fantomasovi, patřičně vzdušná s parádními výhledy. A nám z toho věčného vlevo vpravo moc dobře nebylo. V jedné vesnici si to mikrobus razí přes stáda s divokými prasaty.
V Portu jsme byli v kempu na svahu, se stovkou rovinatých plácků pro stany, na dvě noci. Prošli jsme si toto bezpochyby krásné městečko, vylezli na strážní věž a dívali se na větrem rozbouřené moře, které o skaliska rozbíjelo své vlny. Portský záliv je na seznamu Unesca a my víme proč. Na kamenné zídce, se západem slunce, to na tomto místě romantikou přímo sršelo. Porto je nazýváno perlou ostrova.

5.9.
La Calanche. Tak se jmenuje oblast červených skal mezi městečky Portem a Pianou. Ráno jsme nasedli pod kempem do busu a než jsme opustili poslední baráky, ještě pan šofér stihl prohodit pár slov s kolemjdoucími známými a natankoval. Pro nás něco nového. Už vidím ty řidiče MHD v Praze. Náš řidič do nepřehledných zatáček dost troubil, aby nedošlo ke kolizi. Vysadil nás na začátku pochodu, byl moc hodný.
Z krásné honácké stezky byly asi ty nejlepší výhledy. Takové ty pohlednicové skalní útvary byly všechny poblíž hlavní silnice. Ještě několik menších túr a kolem psí hlavy na skalní útesy. Do kempu to bylo 5 km po té silniční přímořské tepně. Padlo spousta fotek, zejména calanchovská stopořenina byla vděčným cílem.

6.-7.9.
Využili jsme stejného busu a svezli se do hlavního města, Ajaccia. Na ranním trhu měli poblíž přístavu spoustu dobrot, neodolali jsme. Kemp je tu situovaný také na periferii, tak půl hodinky z centra.
Zajímavá byla samoobslužná restaurace u moře, sochy na náměstích, písčitá pláž. Stavěli jsme hrad z písku a opalovali se. Prozkoumali vše zajímavé a lenošili.

8.-10.9.
Z rodného města Napoleona jsme měli v myšlenkách jedno, strávit pár dní v Bonifaciu. Bezpochyby toho nejkrásnějšího města, co Korsika na sobě nosí. Po dlouhém přejezdu nás praštilo přes nos abnormální vedro. Taky je to nejjižněji, k Sardinii nějakých 12 km.
Kemp pár minut od moře nebyl zrovna moderně vybaven, turecké wc, sousedící silnice a ne moc rovná země, tomu zrovna moc hvězdiček nepřineslo. Ještě jsme odpoledne stihli báječný výlet vyhlídkovou lodí kolem města, propluli zátočiny i "korsickou" jeskyni. Toto přírodně opevněné město má samé superlativy. Je položeno na skalním bloku takových starších a větších brášků českých pokliček. Z několika balkónů koukáte přímo na moře a pod vámi nic. Taková ptačí hnízda. Ohromná spousta spletitých uliček, zajímavých domů a obchodů.
Atmosféra jihu tu na vás přímo dýchá. Prošli jsme i pár stovek schodů dolů k moři s chodbičkou ve skále. A místní hřbitov je jako shluk malých domečků nalepených na sebe. Pro zdejší obyvatele to musí být pochovat se zde skoro prestižní záležitost. Každá hrobka je svým způsobem rodinné jmění.
Druhý den si udělali menší výlet k majáku a vykoupali se v takovém malém ráji. Písek, průzračné moře, skaliska a malá měsíční krajina v pozadí. Večer jsme pak nasávali atmosféru bavících se lidí v restauracích, kde hrála živá hudba a všemožně se diskutovalo. Stoleté kanóny dávaly Bonifaciu pocit dlouholetého bezpečí před piráty.

11.9.
S přestupem v Porto - Vecchio jsme se tak v Bastii rozloučili z báječnou svatební cestou po Korsice. Po 4 hodinách trajektem jsme byly opět v té rušné Itálii. Bylo tu nespočet aktivních běžců, co si dávali vytrvalostně do těla podél pobřeží. Moře je tu špinavé a do kempu přicházíme až za úplné tmy a vyčerpaní.
Z centra to bylo absolutně nejdále, cca 5 - 6 km. Kemp stál 5x tolik co na ostrově. Ráj byl nadobro pryč.

12.9.
Ještě poslední nákup a na daném místě nástupu Tourbusu to bylo ještě zajímavé. Tam se v reálu busem vůbec nesmí a řidiči to měli průjezdné milimetrově na zrcátka. Aha! (viz. den 21.8.).
Dva noví řidiči byli nepříjemní a prudili pro nic. Do Čech jedeme opět přes noc.

13.9.
V ranních hodinách vystupujeme před Grandhotelem v Brně a poté se Student Agency jedeme do Prahy. Korsika se ukázala jako báječné místo, na které se bude ještě dlouho vzpomínat.
Můžeme tak konstatovat, že Jiljí bylo pokořeno a heslem počkáme a uvidíme to tak úspěšně zvládli. Sever GR 20 a sever ostrova (vinařské oblasti) si tak ještě schováme na někdy příště!!!

Korsika v kostce:
Korsičané vždy chtěli nezávislost na Francii, proto ty prostřílené názvy měst ve fránině. Pod ním to bylo netknuté v takovém nářečí, něco jako pro nás moravsky. Kdysi tu byly i teroristické útoky na zahraniční kapitál, proto tu nemají hotelové komplexy.
Ještě něco málo k cenám: bus Brno - Livorno - Brno 2 500 Kč (měsíc předem), trajekt cca 60 eur pro oba jedním směrem, bus s bagáží 20 euro za cca 140 km.
Ceny nepřepočítejte, je to tu 3xkrát tak dražší, nemá to cenu. Ale to báječné červené víno stálo jen o málo víc než voda. V horách se vždy spalo venku za 4 eura, kde tekla teplá voda, tam o něco více.
Jinak kempy z 90% mají turecké wc a studenou sprchu. Vždy potěší plynový vařič, který je u refugií zdarma. Důmyslná prevence před požáry. V civilizaci to stálo pro oba tak 14 euro za noc, bez vařiče. Po celém ostrově se plazí divoké keře machie, trnité a někdy až neprostupné. Ve vzduchu je to touto rostlinou cítit, rostou tu i monstrózní borovice. Mapy nejlépe v Kiwi za cenu jako tam…