Podyjí - září 2007

Ve dnech 27 - 30.9. 2007 se již potřetí uskutečnil čundr několika mladých zrakově postižených a jejich vidících vrstevníků. Cílem takových to akcí je jednak pomoci nevidomým integrovat se do společnosti, jednak vidět se po leckdy i dlouhé době s přáteli a třebas se i pobavit.

Tentokrát jsme zavítali za krásami jihomoravského Znojma, kde jsme se takříkajíc oprostili od tíhy reálného světa a na pár dní tu byl celý svět jen pro nás.

Ubytování jsme měli zajištěno v prostorách znojemského DDM, kde jsme několika psychosociálními hrami strávili čtvrteční večer a de facto i páteční dopoledne, kdy jsme v rámci fiktivních dvojic(posléze celého kolektivu) předstupovali před dvě milé osůbky, které se velkoryse nabídly věnovat některému z projektů lukrativní hotovost :-) Vrcholem dopoledne bylo založení občanského sdružení přátel EHP(erotické, hmatové publikace). Pak už jsme vyrazili za krásami města!

Ještě předtím, než jsme se obšťastnili strhující a hlavně sugestivní prohlídkou podzemí, šli jsme se posilnit do hospůdky Na Věčnosti - oblíbeným to místem tamějšího folkového zpěváka Záviše :-) Po výše již zmiňované prohlídce podzemí jsme se ve zbytku odpoledne šťastně procházeli a obdivovali zdejší památky.

Sobota se nesla ve znamení turistiky, jež byla protknutá dvěma velmi povedenými hrami.

První z nich spočívala v tom, že jsme byli všichni nekompromisně postaveni před natažené lano, které držela Katka. Našim úkolem bylo dostat se přes něj jakýmkoli možným/nemožným způsobem tak, abychom přitom toto lano nepodlezli. Vzhledem k tomu, že provaz byl natažen ve výši cirka 150cm, překročení, ani přeskočení bylo jednoznačně vyloučeno.

Nakonec jsme se tedy shodli na tom, že nejrozumnější bude, abychom vždy jednoho z nás přes lano jaksi přehodili(přenesli) na druhou stranu. Vyrojili se sice nějaké pochybnosti nad tím, jak to vlastně bude s tím posledním, ale i tuhle krušnou překážku jsme nakonec zdárně překonali a všichni se octli na vytoužené straně.

Nebyl však všem slastným útrapám konec :-) Holky si pro nás připravili ještě jednu hru, která byla dle mého názoru pro všechny zúčastněné nadmíru přínosná. Jednalo se o to, že jsme si stoupli do jedné řady(vidící zavázali oči) a do ruky vyfasovali provaz(opět). Nyní jsme ze svého středu zvolili dvě(Katku a Ádu), které stáli na začátku a konci našeho průvodu a pouze ony dvě na nás mohly mluvit a upozorňovat nás na zrádný terén. Ti z nás, kteří náhodou promluvili dostali povětšinou klackem přes nohy :-) Tak jsme si prošli trnitým houštím, několika loužemi, by dokonce i překročili dřevěnou lavičku.

Další částí programu byla návštěva krytého bazénu, kde jsme se mohly všichni dosytosti vydovádět - a taky, že jsme to s iniciativou a horlivostí udělali :-)
Zlatým hřebem dne se stalo posezení v čajovně. V té době už na mě pomalu začal doléhat smutek, pomalu jsem si začal říkat "Sakra, není možné, že to tak rychle uteklo", ale čas(stejně jako láska) je obchodník, který své investice nepřijímá zpět :-( Poslední hru, v níž jsme měli každému z ostatních vyjádřit(neverbálně) naše city jsem vnímal jako skrze zamlžené okno... Uvědomil jsem si, že i kdyby nikde jinde, tady jsou lidé, kteří mě mají rádi, pro které nejsem jen bezvýznamným údajem ve statistice. Strašně mě mrzí, že nadevše nadřazený "pán veškerého tvorstva" neumí dát najevo své pocity, přitom je to ta nejběžnější věc, jaká vůbec může být!

Nedělní(a zároveň) poslední dopoledne se kvapem krátilo v duchu luštění tajenky, pobíhání po městě, výstupem na radniční věž, symbolickým obědem(já jsem nebyl schopný sníst ani sousto), rozloučení s mikulovskými přáteli, rozloučení s.......

Chtěl bych teď poděkovat Vám všem za to, že jste a za to, že VÁS MÁM RÁD!!!!!

Pevně doufám, že tohle nebyla naše poslední společná akce, protože potom by svět přišel o něco, co narozdíl od spousty banalit mělo smysl!