Svaté město

Čas: 2:55 egyptského času
Datum: čtvrtek 20.9.2007
Místo: Hotel Hilton Corral Resort Nuweiba, pokoj 3208

"Kááájóóó...vstáávééj!!" tichý výkřik, který mě probudil z mého nejoblíbenějšího stavu...ze spánku.
"Samozřejmě." zamumlala jsem poslušně a převalila se na druhý bok.
"Za dvacet minut máme být na recepci." oznámila mi maminka o několik minut později.
Za necelou půlhodinku jsem se jakýmsi nedopatřením a v naprosto nebdělém stavu ocitla o několik desítek metrů dále, v nevelkém domku, který sloužil jako recepce a jídelna.
"Gud morning, rům thrí tů zero ejt, plís." zabreptala jsem rozespale na stejně odpočatého a aktivního Araba za přepážkou. Podal mi šest nekřesťansky velkých balíků a popřál mi Nice trip. Mile jsem se usmála a i s taškami v rukou jsem se vypotácela z budovy.
"Na." pravila jsem a všechno, co jsem měla, jsem vrazila do rukou tatínkovi. Cosi nesrozumitelného zamumlal a rukou, ve které třímal cigaretu ukázal k nedaleko zaparkovanému autobusu. Přikývla jsem a vlezla do tohoto dopravního prostředku.
"To si snad dělaj srandu." oznámila jsem, jakmile jsem spatřila igelitem obalené sedačky smrdící potem lidí, kteří na nich seděli před námi. Zamumlala jsem cosi, co zde nebudu prezentovat a značně znechucená jsem se pokusila najít si nějakou neoblemcanou. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a v duchu politovala vlastní mikinu.Další dvě hodiny se nic nedělo, krom toho, že jsme se drncali směrem k Egyptsko-Izraelských hranicím. Vysvětlila jsem několika celníkům, že "ájm rili his dótr.", když mi nevěřili, že jsem dceruška svého tatínka. Potom jsem tři hodiny stála ve frontě a pak jsem se snažila přesvědčit mladou Židovku, že i když tvrdí opak, tatínek žádné zbraně neveze. Nakonec jsem se úspěšně dostala na izraelskou půdu a do izraelského autobusu (nepřítomné igelity zvedly mou náladu nad bod mrazu).
"Za dve hodiny budem u Mrtvaho mora, teraz mužete se vykúpat a za dvjacet minut se sejdeme zas tam." vysvětlila nám delegátka a já tiše zaúpěla: "Slovenku ne." Nicméně cesta k Mrtvamu mori proběhla v celku klidně. Zaparkovali jsme a vydali se vykoupat do jednoho z nejzajímavějších přírodních úkazů. Mrtvé moře. Obrovské slané jezero, jež tvoří z třiceti procent pevné látky a minerály. Znechuceně jsem vylezla z klimatizovaného autobusu do krásných pětačtyřiceti stupňů celsia venku a zamířila k vodě. Páchlo to...všude. Páchli lidi, páchla voda, páchl vzduch.
"Kájó? Ty nejdeš do vody?" ozvala se vedle mě má maminka. Nechápavě jsem na ni pohlédla...ona do toho chce vlézt? Dobře tedy...rozhlédla jsem se po něčem, kde by se dalo převlíct.
"Chceš podržet ručník?" zeptala se mamka a mám neblahý pocit, že jsem trochu pobledla. Nicméně o několik velice dlouhých minut později jsem byla převlečená a nacházela jsem se po kotníky v šestatřiceti stupňpvé vodě. No ve vodě...já bych to definovala spíše jako slanou, mastnou břečku, ale je to jen můj osobní a nesmělý názor. Každopádně jsem vlezla do Mrtvého moře a zjistila, že na dovolenou bych sem nikdy nejela. Nedalo se plavat. Dalo se ležet na vodě a cucat si palec od nohy, aniž by se člověk potopil, ael nedalo se plavat. Začínala jsem propadat trudomyslnosti. Začaly mě dost ošklivě pálit odřeniny na nohou a tak jsem ani moc nevnímala maminčiny nadšené výkřiky typu: "Já splývám!" A už chápu, proč je v Bibli, že Ježíš chodil po vodě...upřímně, v Mrtvém moři to není nic zvláštního...
Vylezla jsem z vody, zapadla pod sprchu. Sladká voda dělá zázraky. Přestala jsem se cítit, jakobych plavala v oleji a pokusila jsem se obléknout. Až na to, že veškeré mé oblečení bylo plné písku, to bylo moc príma. Asi o deset minut později jsem opět seděla v autobuse, cpala se hruškou a užívala si chladu. Tříhodinovou cestou do Jeruzaléma jsem strávila tak, že jsem se pokoušela pochopit, co slovenská delegátka povídá a zároveň, sama sebe udržet alespoň v trochu bdělém stavu.

Jeruzalém. Nejposvátnější místo Židů a Křesťanů, druhé nejposvátnější místo pro Muslimy. Celé město je rozděleno na dvě části. Židovskou a Muslimskou.
Olivová hora. Místo, odkud podle židovské víry má sestoupit mesiáš, aby spasil svět. Zároveň vejde do města Zlatou branou a mrtví vstanou z hrobů, aby ho následovali. Proto se židé dávají pohřbít na úpatí Olivové hory, aby byli mezi prvními, kteří půjdou za spasitelem. Důvod, proč nebyl židovským mesiášem Ježíš z Nazaretu je, že sice vstoupil do města Zlatou branou a přišel z Olivové hory, ale bohužel pro něj, nikoho nevzbudil. Takže se stalo to, že se Židé neshodli v tom, jestli je to mesiáš nebo ne. A tak vzniklo křesťanství. Při dobytí Jeruzaléma Muslimové Zlatou bránu zapečetili a dali tím Židům na srozuměnou, čekat na svého mesiáše je zbytečné.

Sestoupili jsme z Olivové hory a vydali se do chrámu Dominus Flevi, neboli Pán pláče. Následovala nejposvátnější místo židovského náboženství-Zeď nářků. Vysoká věc, s velkýma kamenama, při čemž zhruba do výšky dvou metrů je jakýkoli otvor plný papírků s přáními a starostmi lidí z celého světa. Jelikož se věří, že v ní přebývá Bůh, je zakázané přistoupit k ní s odhalenými koleny, rameny nebo výstřihem (správně Báro, nesmíš se přiblížit na dvacet metrů) a při cestě zpět by se mělo couvat, protože se člověk nesmí ke Zdi otočit zády.

Po Zdi nářků následovala křížová cesta, kterou jsme prošli od pátého zastavení k třináctému.

Zastavení I. Kristus u soudu před Pilátem.
Zastavení II. Ježíš přijímá svůj kříž.
Zastavení III. První pád pod křížem.
Zastavení IV. Kristus rozmlouvá se svou matkou Marií.
Zastavení V. Při zavrávorání Kristus prý otiskl svoji ruku do zdi jednoho z domů, kde je dodnes. Od této chvíle s ním křáčí Šimon a pomáhá mu nést kříž.
Zastavení VI. Kristus potkává Veroniku, která mu podává roušku, aby si osušil tvář.
Zastavení VII. Jeruzalémské ženy plakají nad Kristovým osudem. Ten jim říká: Dcery Jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou a nad osudem svých dětí. (Evangelium podle Lukáše, Kapitola 23, verš 28)
Zastavení IX. Ježíš znovu padá pod tíhou kříže.
Zastavení X. Kristus je zbaven roucha.
Zastavení XI Vztyčení ukřižovaného Ježíše.
Zastavení XII. Ukřižovaný Ježíš umírá.
Zastavení XIII. Panna Marie objímá tělo Ježíše.
Zastavení XIV. Ježíš je uložen do hrobu.

Když jsme prošli 'celou' křížovou cestu, vesměs pohřbenou pod hromadami suvenýrů, které nabízeli muslimští obchodníci, dostali jsme se k chrámu, ve kterém se nachází hrob Ježíše Krista, pomazaný růžovým olejem. Cokoli, co se tohoto oleje dotkne, je posvěceno.
Trapnou část, kdy jsme se najedli a pak s rodiči, dědečkem a jeho kolegyní (takové optimistické a usměvavé stvoření) s manželem (to je děsnej sympaťák a pilot…vzzz…já nejsem magor…já jsem letadlo…) ztratili na Jeruzalémském tržišti, raději vypustím.
Prohlédli jsme si místo, kde se konala Poslední večeře, ale jelikož delegátčin místní kolega se snažil ji dohonit, neměli jsme moc času. Nicméně nám ukázal místo, kde bydlel, než ho odsunuli, při čemž na něm bylo vidět, že mu není zrovna do smíchu.
Další místo, kde jsme se zastavili byla synagoga, ve které byl můj tatínek nucen dát si na hlavu tu jejich čepičku a vypadal opravdu podivně. Prohlédla jsem si "původní desatero"…lépe řečeno, desatero v originále.
Poslední zastávka, než jsme se vrátili do autobusu byl Kostel Hrobu Panny Marie…i když k samotnému hrobu ženy nesmějí, nikdo z nás neměl problém a tak jsme po celodenním putování stanuli před kamenným sarkofágem s podobou krásné ženy.
Cestu zpátky popisovat nebudu, protože byla nudná a navíc jsem ji celou proklimbala…