Chopok 2008

Pátek 15.2.

Politologie skončila brzy. Proč také ne, že? I učitelé si chtějí užít pátek, zejména v případě, mají-li v seminární skupině čtyři lidi. A tak tedy ten dnešní pátek otevřel svou vřelou svobodnou páteční náruč a my nasáli vůni jeho bezstarostné předvíkendové opojnosti. V obchodním centru jsem byl něco před jedenáctou a již netrpělivě vyčkával na Zuzku s Adamem, kteří měli náš budoucí nákup vměstnat do Adamova stařičkého BMW. Ti však přechodně ztroskotali již na balení vlastních zavazadel. Zřejmě se však chytli hesla „když to nejde silou, jde to ještě větší silou“, a tak se něco po jedenácté přece jen objevili s nákupním vozíkem před mými zraky.
Zachvátila nás nákupní horečka (asi jako když si jdu na začátku nového semestru napěchovat ledničku) a házeli jsme do vozíku každou kravinu. Adam zamítl variantu kuřecích řízků s tím, že jejich vysoká cena by byla vzhledem k našim finančním možnostem neefektivní a ve snaze využít své kuchařské dovednosti strčil do vozíku mražené kuře. Pravda, bylo trochu pohublé. Že jde o slepici jsme však zjistili až po decentní připomínce vedle stojící dámy, a tak jsme šli mraženou drůbeží mrtvolu urychleně vyměnit. Nabrali jsme ještě nějaké pečivo a uháněli k autu, neboť Lucie již netrpělivě čekala. Ano, Lucie, přesně ta, kterou se mi podařilo ohledně lyžovačky zLOMIt až po dlouhém ukecávání. Nezabralo ani, když jsem jí vyprávěL O MIlých zážitcích z minulých dovolených. Ale Lucie nakonec svolila. ByLO MI dobře u srdce… Mimochodem Lucie píše na liter.cz:).
Od Lucie jsme odjížděli již notně po poledni. Co nyní? Žaludky nám zakládaly militantní odborové svazy, tudíž jsme se rozhodli, že si oběd odbudeme ještě v Ostravě. Navštívili jsme proto jistou závodní jídelnu, v níž jsou dva obědy v ceně jednoho, přičemž nápoj bývá zadarmo v neomezeném množství. Čekal jsem rozdivočelé hordy bezdomovců polévající se navzájem francouzským vínem, avšak v podniku dominovala jen nápadně dlouhá fronta. Tak jsme ji tedy vystáli a nakrmili se a…… jeli konečně sakra na ten Chopok? Těsně vedle, čtenáři. Šli jsme ještě navštívit Luciinu mladší sestru, která nabízela v Hypernově v tučňáčím oblečku čokoládový dezert. Byla naprosto k zulíbání.
Přeskočím další organizační trampoty a přesunu se radši k samotné cestě. Vyjeli jsme oproti původním plánům asi o hodinu později, ale to absolutně nevadilo. Dnes bylo v plánu pouze ležení, opíjení se a mírná psychická námaha u jednoduché karetní hry. Bylo nám krásně. Vcelku přijatelná muzika kolébala mou duši do slastného rozpoložení, auto se pomalu sunulo v koloně kamionů a krajina se pomalu začínala zvedat do kopcovitého terénu. Zajímavým faktem bylo, že se těsně po přejetí imaginární slovenské hranice objevil kolem silnice sníh. Mají tam zřejmě studenější podnebí, sousedi naši milí, jež od nás byli před patnácti lety tak násilně oderváni.
Do Žiaru jsme přijeli v 19:30. Protože jsem lehkomyslně ignoroval čurací zastávky, měl jsem nyní neuvěřitelné nutkání vběhnout do nejbližšího křoví. To však nikde nebylo. Venku nás přivítala jen prudká chumelenice a závěje čerstvého sněhu. Lucie osvobodila Palestinu (žel jen ze dveří auta) a Zuzka cupitala k malému domečku a na druhý pokus natrefila na paní Trnkovou, Zuzčinu tetičku, která nám měla předat klíč od chaty. Vylezla osmdesátiletá stařenka. Uf, řekl jsem si… takové vetché stvoření. Ale ouha. Zmýlil jsem se jako patnáctka na svém prvním rande. Babička se nechala odvézt k nedalekému stavení, odemkla nám dveře a začala vysvětlovat systém hospodaření. Během brebentění popadla do rukou koš s uhlím a jala se zatopit v kamnech. I během toho však manipulovala s nejrůznějšími předměty, pod nimiž by se průměrný důchodce minimálně prohnul. Kdyby prohlásila, že holduje bungee-jumpingu, zcela bych jí to věřil. Pomyslel jsem si něco o vlivu horského prostředí na lidský organismus a šel konat potřebu. Přitom jsem poslouchal rozhovor babičky (tetičky) a Adama, který se snažil taktně naznačit, že nám nikdo tkaničky zavazovat nemusí, ale paní mluvila tak rychle, že nebylo možno se bez použití pohrabáče dostat ke slovu. Nakonec s námi překvapivě neulehla do jednoho lůžka, ale s přívětivým rozloučením odešla. Moc milá žena. Taková by mi v komuně nevadila.
Uvařili jsme párky, snědli něco pečiva, vypili pivo a šampaňské a při občasném ugrgnutí vychutnávali teplo kamen. Jednu dobu zadřely dívky u kytary, na což nešlo reagovat jinak, než takto:

kafe stydne
očividně
víno stojí netknuté
a tak vlídně
volně, klidně,
vyvalím se na kutě

Když však ženy spatřily, že jsou ve své bdělosti osaměny, urychleně nás vytáhly z postelí. Po krátké karetní hře se šlo spát. To jsem však ještě netušil, co přesně obnáší Luciin oblíbený pojem „můj italský biorytmus“. Výsledek byl takový, že jsme půlku noci strávili konverzací. Pobavila nás symbióza Zuzky (která dala ve spánku signál) a Adama (který na něj reagoval ospaleckou samomluvou), ale i vystrašil neznámý dupot nad naší hlavou. Ano, mohl by to být duch brutálně a sadisticky zavražděného malého chlapečka. Ale nebyl, protože bylo VEDRO a v přítomnosti duchů bývá ZIMA. Další z verzí byl vítr, opírající se do okenic (pravděpodobná varianta) či koza, vychutnávající si na půdě divoký život nočního Žiaru. K ránu jsme však přece jen zabrali a já se slastně ponořil do té opojné vůně dívčích vlasů a spal jako miminko.

Sobota 16.2.

Ráno nás přivítalo patnácticentimetrovou sněhovou nadílkou a kočkou, jenž slovně napadla Adamovo auto. Mazec… Pojedli jsme, sbalili (někdo jen jídlo, někdo rtěnku, lesk na rty, řasenku, tvářenku, pudřenku a krém) a šup směr Jasná. S potěšením jsme zjistili, že parkoviště je zdarma a bus na Zahrádky taktéž. Než jsme došli k pokladně, už přicupital jakýsi Polák s tím, že nám prodá dvě dvoudenní permanentky, za 1200 SK jednu. „To můžem s ISIC kartou taky,“ odvětil Adam, a tak jsme je dostali za 1000. Bylo na nich ale srpnové datum, takže jsme si je šli pro jistotu ověřit k okénku a světe div se – i srpnová permanentka platí. Vyjeli jsme šestisedačkou a teplotu -19 C pocítili na vlastní kůži. Sjezd dolů stál za to. Z bradky se mi vytvořil omrzlý vodopád a obličeje ostatních vypadaly jako hýždě opečených selat. Čaj ukápnutý na termosce mrznul do pěti sekund. Šunka mi zamrzla v rohlíku a Adamova šála hrozila rozlomením na dvě poloviny. Jak říkám, byla to legrace.
Přejeli jsme na vedlejší svah v domnění, že tam bude méně lidí. My carvingoví jsme jeli trochu rychleji, Lucie tolik nedůvěřovala terénu ani lyžím, a proto se spíš držela zkrátka. Luková však byla až na přeplněnou pomu nepojízdná, proto jsme si před chatou Koliesko dali něco na zub a zbytek času brázdili svah u Zahrádek. Tam bylo „jen“ -16. I tak však postupně začali někteří odpadat. Zuzčiny předpotopní lyžáky tak krutou Sibiř nevydržely a zima jí vlezla skrz ně až pod kůži, a tak si s Adamem dali pauzu v místním bufetu. Ceny však překvapily. Čtvrtka kuřete 150 SK, hotdog 40 SK, langoš 50. Že by ten trh s akciemi přece jen padl? Anebo se snaží slovenská vláda naznačit, že po zavedení Eura tady skončí legrace? Zuzka však skutečně potřebovala rozehřát, a tak mě poslala pro svařené víno. Avšak co to? Místo dvou deci mi nalili tři a k ceně připočetli další dvacku. „Je zima, dvě jsou málo,“ řekla blondýnka v okénku na vysvětlenou a já byl tak odzbrojen, že jsem odnesl nápoj svým milým přátelům a dal si s Lucií ještě pár sjezdů. Při odjezdu se krom neurvalého chování našich polských spoluobčanů nic moc zajímavého nepřihodilo.
Zajímavého se toho přihodilo až večer, kdy Adam začal porcovat kuře. Po zjištění, že v chatě chybí trouba (na pečení) bylo nutno improvizovat. Vzali jsme zavděk pánvičkou s olejem, avšak co dál? Nechali jsme Adama dokončit jeho velkolepé dílo a s překvapením pozorovali, jak v pravidelných intervalech přicházel do světnice a oznamoval nově přidané ingredience (sýr, kari, pivo, víno), přičemž většina z ingrediencí, zejména těch alkoholických, se pohybovala v nejnižších cenových skupinách. Pokrm byl však po hladovém dni bez protestů přijat.
Po jídle jsme si zahráli zajímavou hru s názvem Osadníci. Užuž jsem chtěl protestovat, že nebudu honit upgradované Elfy s Paladinovým tapovaným mečem, neboť jsem do tohoto typu her neproniknul, ale ouha. Hra to byla jednoduchá, svižná a zábavná. Další program však uvíznul na tom, že Adam usnul vyčerpáním. Roztočili jsme tedy na stole mobil a zahráli ještě na pár hodin flašku. Nejdřív jsem se setkal s nepochopením dívek v situaci, kdy jsem záporně odpověděl na otázku, zda točím porno. Poté se však tematika přesunula úplně jinam (téma srovnatelné s „Je Jiří Paroubek demokrat?“) a hrozil všeobecný dojeb spojený s ostrou výměnou názorů, a proto se šlo do lůžek.
A zase to bylo tady. Krásná, překrásná vanilková vůně obestřela mé smysly v červeném závoji hustých, nepoddajných vlasů a já se náhle propadl mezi ty vlahé vanilkové květy až do spletitých lián, v nichž poletovaly divoké tropické včelky s ostrými žihadly. A já nedbal na rizika a omámen vůní se propadal do spánku.
Lucie si však chtěla povídat.
S vypětím všech sil jsem se podepřel, abych byl s to alespoň vnímat její hlas a nepatrným „hmmlask“ potvrdit čas od času svou přítomnost, ale stalo se, že jsem na chvíli usnul a probudil se až po skončení věty, tudíž jsem nepochytil kontext a musel jej domýšlet. Ono totiž nejhorší je, když muž ženě nenaslouchá (hned po nezvednutém prkénku na WC a neposkládaných kalhotách vedle postele). To pak může končit tragicky. Únava a blaho z dívčí přítomnosti však nakonec převzaly otěže a já nadobro přestal vnímat Luciin libozvučný hlas. Bylo mi to moc líto.

Neděle 17.2.

Zaspali jsme půl hodiny. Ženy se ještě vyvalovaly v lůžkách, protože měly v plánu túru na běžkách, zatímco já s Adamem jsme hodlali opět zamířit k Chopku. Koukal jsem, co bych snědl na snídani. Myslíš si, milý čtenáři, že jsem měl sázená vejce s opečenou slaninou a horké kakao? No, skoro. Měl jsem rohlík z pátku a půlku dortíku.
Vyjeli jsme k parkovišti a obzor se na nás zeširoka usmál blankytnou modří, modří tak modrou, že by i Topolánek záviděl. To však mělo i svá negativa v podobě zvýšeného počtu polsky mluvících lyžařů. Fronta na zahrádkovou šestisedačku byla již v deset ráno minimálně patnáctiminutová a ostatní vleky jakbysmet. Ovšem dnes byla možnost vyjet až na vrchol Chopku, tudíž jsme neváhali a nechali se vyvézt až tam. Výhled to byl nádherný. Být tam dívky, určitě by samým kocháním upadly do mdlob.
Po cestě dolů však nastal problém. Byly dvě varianty – ledová plotna či kamení. Tak praštit, nebo uhodit? Co bolí méně? Zkusili jsme ledovou plotnu. Pohyb po ní byl však obtížně ovladatelný, a proto jsme místy škrtli i o vyčnívající kámen. Jednu takovou rýhu jsem si udělal na mé milované skluzničce i já a celá má duše se po tomto škrábanci zhluboka otřásla. Urychleně jsme opustili toto krásné, ale pro skluznice zabijácké peklo a sjeli níže.
Dnes jsme nejezdili na jednom místě, tak jako včera, spíše jsme křižovali areál Jasná od jedné lanovce ke druhé v domnění, že někde nebude fronta. To byl však boj s větrnými mlýny. Poláci byli všude. Jedna slečna pobavila tím, že se pustila vleku v nejprudším svahu těsně před výstupem a než se odplazila z dráhy, shodila ještě lyžařku jedoucí za ní. Skoro to vypadalo, že takto popadaly schválně. Před druhou hodinou začal Adam pociťovat nepříjemnou bolest v holeni. Zároveň jsme také usoudili, že bychom měli odjet kvůli sbalení a úklidu v chatě dřív. A jen jsme zamávali permanentkou, už tu byl chlapík s tím, že by si ji koupil. Prodali jsme tedy lístek na poslední dvě hodiny za 200 SK a s překvapením koukali, že chlapík má těch permanentek nějak moc a zjevně sem nepřijel lyžovat. K čertu však s tím. Odjeli jsme k parkovišti a pak k chatě.
Naše sluníčka zrovna přijela z běžek a byla přistižena, jak koukají na kozu. I my koukli na kozu, ale protože jsme měli hlad, koukání na kozu muselo počkat a šlo se na oběd. Adam se opět ujal vaření (podávaly se špagety), tak jsem se alespoň pustil do utírání nádobí. Abych nezapomněl, před obědem jsme si ještě dali ovčí sýr v místní Salaši.
Po kompletním úklidu a sbalení věcí však již nezbývalo než se rozloučit s tetičkou (dneska byla na běžkách) a zaplatit jí za energii. Tetička se opět rozpovídala a po zahlédnutí našeho odpadkového koše z něj začala tahat špagety pro slepice. Striktně jsme ji od odpadků odehnali (důchodci se mají špatně asi všude) a nabídli jí dva suché rohlíky. Na oplátku jsme dostali pytel brambor. Po tomto symbolickém dorovnání jsme pochopili, že paní je již navýsost spokojena a s rozloučením jí přislíbili opětovné shledání.
Cesta ubíhala poměrně klidně. Zahříval jsem Lucii její věčně prostydlé dlaně svými horkými a vnímal tu úžasnou výměnu tepla. Naplněni dobrým pocitem z výborně prožitého víkendu jsme poslouchali rádio a těšili se na tu naši zaprášenou a poddolovanou svini Ostravu, kterou máme stejně i tak strašně rádi.