Pietro est la pietra

Vstávalo se až kolem čtvrté, takže bylo vše úžasňoučké. Nějakým pro mě nepochopitelným způsobem jsme se dostali do Izraele a potom do Jordánska. Izraele mi bylo v tu chvíli upřímně líto. Být takhle sevřený mezi dvěma muslimskými státy, to musí být o ústav.

Nicméně jsme celou cestu poslouchali dějiny Petry, Izraele a několika dalších věcí (samozřejmě, že ve slovenštině). Neříkám, že to, co jsem pochytila nebylo zajímavé...národ Nabatejců, kočovný kmen, který se usadil na místě, kde bylo později vybudováno Nabatejské hlavní město Rekem. Ano, bylo to skalní město. A ano, petra znamená skála. A ano, Rekem je Petra. A ano, kolem deváté ráno jsme se octli v Petře. Nebudu popisovat otřesné záchody, protože asi každý z vás už viděl veřejné záchody u nás. A tak jsme se vydali vyprahlou "pouští" a pouštním městem směrem ke kilometr a půl dlouhé soutěsce, která vede do druhé části města, k pokladnici, amfiteátru a nekropoli. Pokud budete někdy v Petře a budete chtít vypadat chytřeji než průvodce a pokud budete mít takové štěstí, že se někdo zeptá, co jsou ty hranaté věci poházené ve městě, můžete mu vysvětlit, že jsou to tzv. Mojžíšovy prameny. Budu předpokládat, že všichni vědí, kdo byl Mojžíš. No a tyto prameny pocházejí z jeho (a několika tisíců Izraelitů) putování do zaslíbené země. Když Izraeliti začali reptat, že je už nebaví cestovat (pff...jen pár desetiletí...) a že mají žížu...(v Jordánsku a vlastně všude kolem je trošku teplo a malinko vodičky), Mojžíš praštil holí do skály a čekal až vytryskne voda...no a pak nastala ta trapná chvíle ticha...a jelikož Mojžíše nebavilo poslouchat remcání, praštil holí ještě jednou. Voda sice z Boží vůle vytryskla, ale jelikož Mojžíš ztratil víru (nevěřil Bohu a praštil dvakrát), bylo mu řečeno, že tato generace se do zaslíbené země nikdy nedostane...(malá odbočka: Pokud jste zapřísáhlý křesťan nebo Žid, pokračujte dalším odstavcem...Proč Bible pořád dokola tvrdí, že Bůh je milostivý? Lidi mají žízeň, prásk! Nemáte víru, nikdy se nedostanete do zaslíbené země...lidi jsou unavení, prásk! Nemáte víru, prásk...náhle umřelo deset tisíc Izraelců...už máte víru? Fajn...)

No nic. Tak právě tyhle prameny, které ze skály vymlátil Mojžíš jsou ty hranaté věci v Petře. To, jak jsem užasle okukovala skály (vím, že jsou to jen šutry, ale to pyramidy taky a jsou krásné) popisovat nebudu, protože to se musí vidět.

Co ale popíšu, je první delší zastávka naší výpravy po skalním městě. Královská pokladnice. Viděli jste všichni třetí díl Indiana Jonese? Jo? Pak víte o čem mluvím. Pravdou sice je, že uvnitř nevypadá pokladnice ani zdaleka tak obrovská jako ve filmu, ale to nic nemění na tom, že procházet skalní temnou soutěskou, když se před vámi v ohybu cesty objeví nádherná...eh...věc, je nezapomenutelný zážitek.

Víte, že Petra je jeden z novodobých divů světa? Respektive ne Petra, ale královské Nabatejské hrobky? Víte, že se ani nedivím? K monumentalitě pyramid nebo architektuře Jeruzaléma to má sice daleko, ale i tak jsou ty hrobky nádherné...jen jedna stížnost. Proč vždycky já? Vždycky když se jedu podívat na nějakou památku, tak ji opravují. A tak mám nejen Sfingu z loňska, ale i letošní královské hrobky se železnýma trubkama...vizuálně neodolatelné. Opravdu...
Dali jsme si oběd a pak zjistili, že na cestu, která nám prve zabrala dvě hodiny máme pětačtyřicet minut. Nasadili jsme ostré tempo. Řeknu vám, tři kilometry za pětačtyřicet minut v pětačtyřiceti stupňovém teplu s pětsetčtyřiceti metry v podstatě vyprahlou pouští, to je lebeda...nicméně jsme se úspěšně dostali až k východu a tam jsme vyšli...(Předchozí větu ignorujte)

Cestou autobusem jsme opět poslouchali o historii Izraele, tentokráte jakožto státu. Mimochodem, víte, že šestidenní válka roku 1967 trvala tak dlouho jen proto, že Izraelci měli první dva dny svátek Jom Kipur (den smíření), kdy nesmějí používat nic, co se nepoužívalo před pěti tisíci lety a tak se nechali jen soustředěně vyhlazovat. Třetí den napadli egyptské letectvo a zmasakrovali všechna letadla, která neměla čas ani vzlétnout, což zase zlomilo vaz Jordánským a Syrským pozemním vojskům, která spoléhala na egyptské letectvo. Hmm...předtím to znělo pro Egypt, Jordánsko a Syrii líp, co? No, nevadí, pokračujeme...

Pak se dělo...hm...vlastně nic. Když tedy vypustím, že mi jako obvykle nevěřili, že tatínek je tatínek a ne snoubenec, že mě balil Jordánec na hranicích (hezkej Jordánec, musím podotknout) a že papínek se pokusil velice razantně dámě na hranicích vysvětlit, že se jmenuju Alan, což mu z nějakého důvodu nechtěla věřit. Samozřejmě jsem to musela urovnat já. Příště jedu na svůj pas a víza jsou mi úplně ukradený. Ten člověk dělá jen samé problémy. Jo a mimochodem, nejsem Alan...